DMD č. 15. pro 15. 4. 2022. Téma: Kde jenom ty kytky jsou

Je neděle odpoledne. Horký zářijový den. Účastníci tanečního workshopu usedají k obědu a mysl mají plně zaměstnanou přemítáním o volbě pití a jídla z místního menu. Dívce na kraji stolu však mysl plní úplně jiná otázka: Kde a v kolik ho odpoledne najdu?! Místnost právě opustil tanečník, k jehož rodině dívka cítí intenzivní vděk. Potřeba vděk vyjádřit se stupňovala celý den. Jak to ale provést?! Oběd sotva ochutnala, už vyráží na lov dárku. Bonboniéru? Jé, to ne! Maminka čokoládu nesmí. Tak květiny! Vybrat, zaplatit. A za ním! Má vystoupení na Václaváku. Hele, pódium! Zběžná kontrola květin před předáním… Prázdný papír.

Já za nic nemohu! Opravdu! Copak jsem hlídací pes? Jsem žabák! Zakletý žabák!

To bylo tak. Strýc Algie (ano, ten, co mě Nevillovi daroval) mu přivezl z výletu po Amazonií dvě pohyblivé rostliny INDABYO.

Neville jim postavil prostorný skleník, aby se v něm mohly hemžit. Rád jsem je přitom pozoroval. Ráno než vyrazil do tříd, je zalil a mně řekl, ať je hlídám. Což jsem také dělal, každého hmyzáka, co jim vnikl do skleníku jsem eliminoval. Jenže jedna moucha mi uletěla. Já za ní. Když jsem se vrátil, skleník byl prázdný. A teď běhám po Bradavicích a hledám zatoulané kytky.

Obcházeli dlouho nevyužívaný kostelík. Obhlédnout žalostnou situaci s dřevomorkou, vysvětlil Vladimír Ondřejovi, ale pak se ve studeném stínu barokního svatostánku chytili za ruce.
„Takže tohle je vlastně takové naše první rande.“
„Co se tak dělá na prvním rande?“
Ondřej nastavil ústa.
Po chvíli ticha: „No, a mohl bys mi třeba dát kytku.“
„To se nedělá!“ ohradil se Vladimír. „Ještě jsem neslyšel o chlapovi, co by chtěl kytku.“
„Já ji třeba chci.“
Farář se zatvářil útrpně.
„Ty si nějak poradíš,“ rozhlédl se Ondřej po okolních hrobech.
„Tak to nepřipadá v úvahu.“

* * *
„Podívej, Marcelo, někdo ti v míse otrhal narcisky.“
„Chuligáni zatracení!“

Draco se zmateně rozhlížel po kuchyni.
„Na stole byly květiny.“
Harry seděl na lince, usrkával čaj a zíral do lékařských zpráv.
„Nevíš, kam se poděly? Narcisy a tulipány. Fialová váza.“
„Alergie.“
„Ty že máš alergii na kytky? O tom bych snad za těch 14 let musel něco vědět. Ačkoli by se tím vysvětlovalo, proč jsem od tebe nikdy žádnou kytku nedostal.“
„Ne já. Pacientka. Škumpa. Musím jít.“
„Poslyš, vnímal jsi vůbec, co říkám?“
„Jistě. Stěžoval sis, že ti nenosím kytky. Minule jsem přinesl bazalku.“
„Ta byla na kuře.“
„Ale byla v květináči.“
Draco nevěřícně otevřel ústa.
Harry je smířlivě políbil.

Je pravda, že soudruhům se dá vyčítat ledacos, ale jejich protidrogová politika byla poměrně úspěšná. Ony totiž drogy oficiálně v socialismu vůbec neexistovaly, proč by taky člověk dobrovolně opouštěl realitu zářných zítřků, že? Morfologie neexistujícího tedy nebyla obecně známá. Gymnazistům v jednom malém městě se tak podařilo vysadit si v šedesátých letech trávu přímo v centru na okrasný záhon. A co si vysadili, to si pak jedné noci taky sklidili a dalších několik veselých dnů požívali. Soudruzi se sice podivovali, kam jejich přerostlý okrasný záhon zmizel, ale měli tolik práce s normalizací, že zůstal tento hřích na tváří města nevyšetřen.

Když se k Andymu s Nickym nastěhovala Adeline, proběhly v bytě velké změny. Nejdříve zmizel skleněný les z předsíně, z umyvadla se ztratil nános barev a z hrníčku na kartáčky zmizely všechny štětce. Na oknech visely závěsy a na různých místech byly rozmístěné rostliny v květináčích.
Když odjížděla za Carmen, nechala jim dlouhý seznam, na co nesmí zapomínat za její nepřítomnosti.
Andy před jejím příjezdem prošel seznam. Vynesl odpadky, odnesl prádlo do čistírny, utřel prach, zametl podlahy a chystal se zalít kytky. Květináče, byly plné hlíny, ale rostliny zcela zmizely.
„Nicky? Tys něco dělal s kytkami?"
„Jo, došly mi cigára."

“Dneska už na žádnou výstavu nejdu! Mám plné zuby obrazů, soch, mečů, brnění a historie vůbec! Chci vidět něco živého! Co kvete a voní!” vzbouřila se nazítří Anna.
Karolína se zamračila. Tohle nečekala. Podívala se na ostatní dvě ženy. Mlčky přikyvovaly.
Co teď? Žádnou oranžérii nebo zahradu v plánu zahrnutou neměla. Zadívala se do mapy.
Rosalio? Hm. To by možná šlo.
“Dobře. Nasedat, jedem!”

Když vystoupily před obrovskými dveřmi, Anna se zarazila.
“Oceanario? Tam budou nějaké kytky?”
“To mělo být…” Karolína začala horlivě ťukat do mobilu. “No… jsme kousek jinde, to se omlouvám. Ale hele… mořské sasanky, co? Nestačily by?”

Už nějakou dobu se o tom povídalo, ale nikdo to ještě neviděl. My s Káčkem jsme měli výhodu, že jsme zůstali v zóně dost dlouho, abychom zvládli nasbírat mnoho informací. A vím, že jsme jediní, komu se podařilo to vidět a zdokumentovat.
Bylo to asi čtyři měsíce po klíčové události.
Většina lidstva byla již uklizena do bezpečných oblastí pod zem, nebo asimilována. Oživláci a elektrostvůry již věděli, že nás jen tak nezlomí. Tak se vrhly na zničení naší podpory života.
Celé lány luk a polí na jih od zóny zmizely.
A my víme proč.
Elektráci je vypalovali, aby nás udusili...

Mamka se sklání nad záhonem. ,,Co tam hledáš, mládí?" Popichuje ji táta, tlačící kolem kolečko nařezaného dřeva. ,,Aleeee... Tady jsem někde zasadila..." hledí do tmavé hlíny. ,,No, a nejsou," pokrčí rezignovaně rameny a narovná se. ,,A copak tam mělo být?" Zastavím se u záhonu a soucitně se usměju. To je každý rok tohle... ,,No TADY," naznačí mamka dlaní plochu nad záhonem. ,,Tady jsou všude gladioly!" ,,Ahaaa," pronesu zamyšleně a pokývu hlavou a skloním se nad záhon. ,,A kolik jich tam tak je?" ,,No cibulek jsem měla patnáct...!" Zírám do hlíny. ,,Ty hele... A nepodhrabaly se ty cibulky náhodou k sousedům?"

"Kde všechny ty kytky jsou?" ptala se sama sebe stará bába. "Starám se o ně a ony mi zdrhnou ze zahrady."
Rozhlédla se.
"Blátivá stopa," usoudila bába a vydala se tím směrem. Na konci našla květinový sněm. Na vyvýšeném pahorku stály maliny: "Už nebudeme trpět nesmyslná pravidla staré báby! Chceme vlastní pravidla!"
"Ano," volala růže. "Více místa pro trní!"
"Více vláhy," přidala se rajčata.
"Chceme více tepla!" křičely tulipány.
V tom na ně bába skočila, ale marně se snažila. Květiny ji kořeny svázaly a trním obepnuly. Květinám se žilo lépe. A stará bába dodnes roste v mokřadech zakořeněná v zemi.