DMD č. 15. pro 15. 4. 2022. Téma: Kde jenom ty kytky jsou

Things were back to normal now, which was nice. He was back home. All good. The cloying, sirupy heaviness in his chest Stede would, eventually, get used to again. Like an old friend.

Taking a deep breath, Stede opened up the garden doors. A nice walk in the morning sun, that would be the ticket! Stepping outside, he froze.

"Um," he asked the gardener, hesitantly.

"Yessir?"

"Flowers," Stede felt so light. Weightless. "There were so many."

The gardener shrugged. "Lady of the house got rid of them, sir. Attracted bees, she said."

"Ah. Yes." Sensible. Nodding, Stede hurried back inside.

Semínko skryté do země. Opečovávané polibkem slunce, pohlazením vody, laskavými slovy.
Vložil toho do tebe tolik. A jak jsi s tím naložila?
Udělala jsem to zase. Odpusť mi.
Klopýtáš životem a sleduješ, jak všichni kolem tebe rozkvétají.
Zatímco ty schneš. Plácáš se ve svých problémech a po listech, květech a plodech ani stopy.
Bože, odpusť.
Zase ta samá chyba. Ty se snad nikdy nepoučíš.
Dokud se sama nezničíš.
Dej mi, prosím, ještě šanci.
Ještě aspoň jednu.
Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a vhozen do ohně.
A pomoz mi.
Prosím.

„Skéro?“

Na tuhle zprávu se „ne“ jednoduše neodpovídá. Hodil jsem na sebe klokanku s nápisem Ježíš pro tebe umřel, vole, sebral huličovo náčiní a sedl na kolo.

Koubu jsem potkal po cestě. Ten vocásek s sebou táhl celou basu poličskýho. Ulehčil jsem mu od pár lahváčků a po přípravným cigáru jel dál. Víte, mám smysl pro loajalitu. Až se dokulí, dostane na uvítanou pořádnýho špeka.

***

Třetí budižkničemu, Podhorskej, seděl na kraji malého remízku.

„Co je?“ Houkl jsem. Tvářil se, jak kdybych mu místo piva podával vincentku.

Neodpověděl, jen zdrceně ukázal směrem k naší malé plantáži.

„Kdo může udělat takovou zkurvenost?“

Dva roky jsme se domlouvali na setkání. Pořád jsme to odkládali, až se nakonec objevil před skříní, kde jsem se předevčírem schovávala. Smál se a byl rád, že mě bude vídat častěji.

Ondra byl skvělý člověk - připomínal medvěda, kterému se chcete stulit do náruče a už tam zůstat. Pořád se usmíval, měl čistou, krásnou duši. Původně to byl můj trenér. Jsem neskutečné nemehlo, ale on věděl, jak na mě. Se smíchem mě bral do náruče, když jsem se zasekla v kruzích. Na jaře mi vždycky nosil tulipány. Tenhle rok je nepřinese.

Včera usnul. A už se neprobudil. Jmenoval se Tichý.

"Zdrávim kolégo," zastavil Leydenforze na chodbě Hydraščuk, " co je zač ten divnej záhon tam na konci pozémku? Chtěl jsem zasadit tam něco, ale to chcíplo!"
"Jo, tam nikdy nic nevyroste. Povídá se, v dávných začátcích university se kdosi pokusil zabít rektora Hizatherna. A ten byl znám svou, ehm, vynalézavostí. Zabil jej, ale jeho duši zpětně připoutal k mrtvému tělu tak, aby mohl vnímat, ale nikoli manipulovat. No, pak jej pohřbil na tom záhoně a celé to pohnojil esencí smrti. Nic tam nepřežije - rostliny, rozkladný hmyz, snad ani bakterie."
"Áha, tak tygrolyšku zasádim jinde, tam dám medovinu, co potřebuje ukončit kvašéni."

"JE TO I TVÁ DCERA!" zaburácela Démétér vstříc Diovi.
Héra sedící po boku Hromovládce spokojeně usrkla nektaru z poháru.
Její dcera to totiž nebyla.
I Zeus mlčel.
Démétér byla hodná a laskavá duše, ale když se tyhle mírné povahy takhle rozzuří, jde z nich strach.
"Říkáš si král bohů. Tak to vyřeš!" zavelela.
Než Zeus otevřel ústa, Démétér pokračovala.
"Dokud se mi dcera nevrátí, tak těm tvým smrtelníčkům nevyklíčí ani zrno, nevypučí ani kvítek! Tak si pospěš!"
Démétér zmizela.
"Budeme se muset dohodnout," zamumlal Zeus.

Dole na zemi řeckého sedláka zastudila prehistoricky první sněhová vločka.
"Co je tohle za svinstvo?"

Ve tři hodiny ráno a na páté benzínce už byl Guillermo připravený hodit ručník do ringu a hrdě odejít středem.
Kdyby dokázali plánovat aspoň den dopředu, neměl by problém. Jenže Laszla popadl romantický nápad a Gizmo, skákej.
Ještě pár minut se chmurně procházel mezi sáčky brambůrků a sušeným masem, než se odhodlal přistoupit k pultu. Podřimující prodavač se zatvářil zděšeně.
"Tři tucty čeho?"
"Růží." povzdechl si Guillermo.
Vycouval dřív, než prodavač stihnul zmáčknout alarm.

Tak tedy plán dvě. V batohu měl štípačky a jeho cíl byl pár minut daleko.
A na druhou stranu, pro bandu upírů bude hřbitovní kvítí ideální.

Voda stéká po okvětních lístcích, zlehka odnáší nánosy prachu, květiny všude kolem, netřeba hledat, stačí otevřít oči. Uvidíš život.

Ledová řeka, studí, i když je pětatřicet. Smývá nánosy táborového dne, pot a bahno, přináší pocit znovuzrození.

Dřez plný bublinek, mezi prsty houbička, drhneš jako o život. Zbytky včerejší večeře nejdou dolů, sáhneš po drátěnce. Občas není jiná cesta než bolest.

Déšť, kapky zprudka bubnují do střechy, stojíš venku, tvář obracíš k nebi. Mokré oblečení se lepí na tělo, bosé nohy uprostřed louže, už není důvod se skrývat, padají proudy milosti.

Umýváme nádobí, silnice i těla, ale kdo umyje duše, Pane?

Albus Brumbál na chodbě málem vrazil do učitelky bylinkářství.
"Vypadáte rozrušeně, stalo se něco?" zeptal se opatrně.
"Ze skleníku se ztratily všechny sazenice lechtavky!" vyhrkla. "Havraspárští čtvrťáci. Přetrhnu je jako hady!" vykřikla a odsupěla.

"Tome, nevíš čistě náhodou něco o nějakých ztracených lechtavkách?" zeptal se Albus syna a probodl ho nesmlouvavým pohledem.
"Bezpečně vegetí v přístěnku na košťata," přiznal Tom. "Zítra je vrátíme."
"Co vás to napadlo krást kytky?"
"Myslel jsem, že by to učitelku mohlo naštvat a že pak zase půjde k Prasečí hlavě na pivo."
"Myslím, že šla," usoudil Brumbál.
"Super," zakřenil se Tom. "Aberforth mi dluží dvacku."

Noční procházka za svitu bludiček pouličních lamp. Dívám se do zhaslých výloh obchodů. Nekoupené oblečení. Nechtěné obrazy. Nečtené knihy. A obrovský květ…

Zírá na mě ze skleněné tabule s tlamou plnou špičatých zubů. Je jedno, jestli je to tulipán nebo lilie. Neváhám a rychlým krokem jdu dál. V další výloze zahlédnu jeho monstrózní škleb. Začnu utíkat. Chlorofylová nestvůra přeskakuje předěly mezi obchody a je mi stále v patách. Cítím praskající sklo, jak se šlahounovité výhonky za mnou natahují.

Klesám na kolena. Prosím, ať to skončí...

Netrvá dlouho a někdo mě chytí za rameno. Auto modře bliká. Andělé přispěchali na pomoc.