DMD č. 15. pro 15. 4. 2022. Téma: Kde jenom ty kytky jsou

Když na ni zamířila kamera, uvědomil si, že se dívá na budoucí hvězdu. Na první pohled nebyla krásná, měla příliš ostrou tvář, ale v očích měla téměř hmatatelný smutek, což na filmovém plátně vypadalo nádherně. To a její dlouhé nohy.
Kolem ní se motal jeden slavný chlap za druhým. Remarque. Gabin. Brynner. Sinatra. Každý z nich znamenal schod nahoru po zlatém společenském žebříčku.
Kouzlo jejích smutných očí ovšem neznal nikdo z nich. A přitom ho prozrazovala pokaždé, když zpívala o květinách a vojácích. O válce, která jí vzala otce, otčíma, přátele i první velkou lásku.
Tak smutně krásná Marlene Dietrich.

„Když oblehli Kent, poslal jsem Simeona se Samuelem a Marysou pryč. Na Maurent. Doufal jsem, že tam najdou pomoc.“
„Ale ten přece vypálili Dauthovi vojáci.“
„Přesně tak.“
Irena si zakryla ústa rukama. „Samuel padl… že ne… prosím, řekni, že neumřel tam…“
Jeho mlčení bylo odpovědí samo o sobě. Místo odpovědi přejel rukou po květinách, které se pnuly po zdi. Purpurové květy byly na noc zavřené.
„Tyhle jsem ti kdysi dával pro Maurent. Jestlipak tam ještě rostou?“
„Nevím,“ hlesla, „od války jsem tam byla jen jednou. Ale vzala jsem si jich pár s sebou do Sharmy. Rostou tam na mojí besídce.“

Seskočí poslední dva schody k nábřeží. Dnes je opět holčička. Žádná přestrojení a vrásky.
Kanály plují zdobené čluny, nad ulicemi visí pestrobarevné girlandy. Jeden z mnoha braavoských svátků, který se protáhne hluboko do noci.
Lidé do sebe v davu vrážejí, ale berou to s humorem. Dnešek bude svátkem i pro zloděje.
Ale proto tu bezejmenná dívka není.
Z oken i střech se snášejí květiny, které nadšeně chytá skupinka dětí.
A ona si vzpomene. Živě, až má pocit, že se na okamžik ocitla jindy a jinde.
Že běží vstříc svému otci s náručí plnou polních květin.
Že je opravdu opět holčička.

„Neříkala jsi, že Snape má všechny věci označený, Hermiono? Kde jenom ty zatracený kytky jsou?“ reptal Ron polohlasně od dveří.
„Předně nehledáme kytky jako takový. Ty by nepřežily ani tady, nehledě na to, že jsou silně jedovatý. Harry, koukni se nahoru.“
„Jak byly ty názvy, Hermiono?“ prohlížel popsané štítky.
„Náprstník, Oměj, Amarylka a Oleandr. Jsou dost nebezpečné i v sušeném stavu.“
„Mám je,“ podal Hermioně čtvero lahviček. „Vážně je chceš použít?“
„Ne, všechny. Bude stačit jedna, a to v opravdu malém měřítku. Nechceme nikoho zabít, jen způsobit průjmy a zvracení.“
„Co jsi provedla s naší Hermionou?“
„Zmijozelští si to zaslouží.“

„Chceme složit písničku!“ oznámili. Upřesnění znělo „jak se nežrat a tak“.
Ty brožury ústředí mi ničí život.

V kolektivním vytí jsem vystopoval náznak Řekni, kde ty kytky jsou.
Prej vyšperkují původní verzi – vyhodí kytky.

„Dáme pušky,“ navrhoval Santer, zatímco Voldemort vyžadoval hůlky, nejlépe bezové.
Sauron mírně senilně trval na prstenu, načež se urazil a šel se mazlit s kulatým vykrajovátkem. Ježibaba zkusila propašovat perník aspoň jako drobky nebo zbytky, načež se strhla mela, když Vlk sotto voce kontroval s blitky a obhajoval se proudem vědomí.

Nakonec prohlásili, že je šikanuju s propagandistickou tvorbou.
Mezitím Otesánek tematicky sežral všechny moje sazenice.

Ukázal krásu plodiny aristokracii. Tolik možností s jednou květinkou! Upečená, usmažená, uvařená, na sladko, na slano... A ty živiny!
Jenže ve Francii se příliš nevyplácí na to jít přes dvořany. Místní sedláci stále ohrnovali nos.
Doktor Parmentier se rozhodl, že na to bude muset jinak. Zasadil pole, až se krásně zelenaly. Kolem pole nechal stát celý den stráže, kteří dostali za úkol odehnat všechny zvědavce. A v noci? V noci stráže odešli spát.

"Pane doktore, někdo to přes noc vykopal! Všechno je pryč!"
"Ale, ale, to je mi nadělení. Všechny ty bramborové hlízy, a jsou fuč." Pan doktor se usmál.

Než Bábi stihla jakkoliv zareagovat, Stařenka zpod sukně bleskurychle vytáhla pohrabáč, přiskočila k lordu Hrachokvětovi a s pohrabáčem opřeným o jeho ohryzek ledovým hlasem pronesla: „Jen to zkus, Houbičko, a tady Hráškovi trochu upravím fasádu.“
Zbylí dosud přihlížející elfové se najednou rozprchli. Ne, že by je nějaké to mučení smrtelníků nebavilo, ale ocamcať pocamcať. Tady to začalo být až trochu moc kovové.
Lord Hrachokvět polkl. Obvykle měl u pasu meč, aby se mohl bránit, ale u nevinné zábavky ani elf nečeká nezvanou návštěvu.
Kde jsou všechny ty kytky, když je našinec potřebuje, ha? Všechno jsou to zbabělci, bublal Hrachokvět vzteky.

"Přinesl jsem ti kytky."
"To jsi hodný," smála se. Smála se vlastně pokaždý, a to byla skvělá zpráva, protože to znamenalo, že extrakt zabírá. Což se nedalo říct například o morfinech. Ty byly zlé a vypínaly ji. Neměla ty stavy ráda. Takže jsme to celé probrali s pečovatelkou a založili zahrádku. Malou, zabrala sotva nepatrnej kousek Ondrova skleníku, ale krásně zelenou a voňavou jak háro Boba Marleyho.
Ondrově mámě nezbývalo moc času, ale poslední měsíce se usmívala.
A já si s jarem říkám, jestli zas pár kousků nezasadit a neuspořádat stejně epickej mejdan, co si přála místo funusu.
Protože chybí.

Nastala noc. Nedaleký potok se rozezvučel, napitý celodenním deštěm. V lese padaly osamělé těžké kapky.
Kolem ohně bylo teplo, ale vlhko. Erestor si povšiml herbáře, nedbale položeného na jehličí. Jestlipak ty nasbírané květy vůbec uschnou... Starostlivě knížku zvedl a otevřel.
Místo na rostlinné exempláře se díval na jakési načmárané zápisky. Tázavě pozvedl obočí. Otočil herbář a otevřel ho z druhé strany. Ach ano, tady jsou. Kosatec tedy nevypadal úplně nejlépe...
Pečlivě květy založil hlouběji do knihy, mezi suché stránky.
Po očku se ujistil, že hoši opravdu spí. Hlavně Elrohir. Ten hoch je bystřejší, než se dělá.
Teprve potom se začetl.

Procházíme se zámeckou zahradou, ale maminka zjistila, že tam nejsou květiny.
Andulky si pípaly: "Kde jenom ty kytky jsou?"
Mamince to přišlo divné a šla na vrátnici: "Nejsou zde květiny, máme podezření, že to tu někdo ostříhal, nejspíš v noci."
"Kde jenom ty kytky jsou? Byly tu i velmi vzácné!" bědoval vrátný.
"Jestli máte kamerové záznamy, bude to jednoduché určit, kdo to ostříhal. Pak ho dohledáme."
Andulky se mezitím bavily: "To je ale detektivka! Nejdřív kytky, pak kamery..."
Dle záznamu z kamer řekl vrátný, že je to známá firma a zanedlouho přijela policie.
My jsme už ale museli jet dál.