Anne milovala květiny. Jejich barvy, vůně, tvary. Nebyly to jen rostliny, byly to přítelkyně, v časech radosti se s ní smály, v časech smutku ji utěšovaly. Navíc pár kvítků dokázalo vždy proměnit obyčejné věci v neobyčejné.
Když šla poprvé do školy, uvila si z lučního kvítí věnec, aby nevypadala tak prostá. Netušila, jak moc se jí budou kvůli pár květům smát. S pláčem ho hodila do potoka.
"Kde máš ten věnec, byl nádherný," vyzvídala Diana.
"Zahodila jsem jej, smáli se mi."
"Na ně nesmíš dát. Mě se líbí, že jsi jiná."
Druhý den donesla Anne druhý věnec i pro Dianu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Krásné to je.
Terda
Krásné to je.
A tak vznikají přátelství na
Faob
A tak vznikají přátelství na celý život! Útěšné drabblátko, jo, jo, než si člověk zvykne na jinakost, něco se nabolí.