DMD č. 20. pro 20. 4. 2022. Téma: Nechat na holičkách

Leží na zádech a sleduje orly kroužící na obloze. Horké slunce už je vysoko nad Pálenicou a plní vzduch vůní mateřídoušky. Les šumí a trsy trávy mu podpírají hlavu. Která tak bolí a lepí se sraženou krví.
Pomalu se nadechuje. Připomíná si, kdo je, kde je a proč. Opatrně se zvedá. Jde to. Je živý a může jít.
Jít za nimi!
Nejdřív se vydá utišit žízeň k pramení Ráztoky. A pak dál.
Zradili ho, rozrazili mu hlavu, ukradli jeho podíl a nechali ho na Holičkách zemřít. Když je nedožene hned na Spiši, půjde až na Oravu a Bystrá bude hořet!

Duma se olizoval po úspěšném lovu. Kořist si dokázal ochránit před dorážejícími hyenami. Když se dosyta nažral, tak se lenivě natáhl a podřimoval. Gepardí koalice neboli smečka se rozhodla, že tady chvíli pobude a s toulavým přesunem počká.

Padla tma a zvuky divočiny zalily savanu. Najednou se Duma vzbudí na lomoz. Byly to ty lidmi krmené bestie na čtyřech kulatých tlapách. Ve světlech reflektorů mu zablýskly oči. Opatrně se odebral vyklidit pole, když vtom pocítil štípnutí.

Potácel se jako po sežrání kvašených plodů. Šipka zabrala. Duma se kácí do načervenalého prachu. Koalice nikde. Pěkní parťáci! Nechali ho tu watu napospas.

Pán středního věku s malým chlapcem vstoupili do holičství.
„Dobrý den, prosím nejdřív ostříhejte mě, pak jeho, musím ještě někam zaskočit, tak to v mezidobí vyřídím, pak přijdu a zaplatím,” řekl muž a sedl si do křesla.
Holička ostříhala nejprve pána, a když odešel, tak i hocha. Čekali na otce půl hodiny, hodinu - klukovi zatím půjčili časopisy, pak ho střídavě bavily všechny holičky - ale muž se stále nevracel.
„Kam šel vlastně tvůj otec?” zeptala se holička při zavíračce.
„Můj otec?” divil se klučina. „Já toho pána vůbec neznám. Zastavil mě na ulici a ptal se, jestli se nechci dát ostříhat.”

„Tvůj generál jeho Výsost opustil!“ zavrčel Nan Feng na Fu Yaa.

Fu Yao se samozřejmě nedal a hned se osočil zpět: „Jako by ho tvůj generál taky nenechal na holičkách.“

Mračil se na celý svět. Hádka byla v plném proudu a jen blázen by teď měl odvahu se do ní míchat. Nebo se ji snažit zastavit.

Nan Feng vypadal, že každou chvíli buď vybuchne, nebo se někam zaleze schovat ze samotného studu. Fu Yao na tom nebyl o moc lépe.

Xie Lian si povzdechl. Co jen s nimi bude dělat? On už dávno prominul oběma, že ho před staletími opustili.

Kdyby měli přesně popsat, jak se všichni dostali do domu Raposových, asi by to nesvedli.
Evžen je při vědomí, ale strašlivě zesláblý. Černá skvrna se rozlézá na hrudi. Cítí, že času moc nezbývá, přesto odmítne Evin posilující lektvar. Pavouk ulovil nový zdroj síly. Netřeba mouchu přikrmovat.
„Vysála všechno živé v dosahu včetně sebe sama. K tomu musela mít zatraceně vážný důvod. Zanedbaný dvorek - neurazte se - za to nestojí."
„Asi je tam schované něco cenného,“ přemýšlí Martin. „Všichni věděli, že do poslední chvíle doufala v synův návrat. Jenže taky každý ví, že čekala zbytečně. Utekl totiž před ní. Bál se jí.“

Znáte mě všichni.
Je po mně pojmenován jeden druh světélkování. Takový, co vydrží opravdu dlouho - minuty, ba i hodiny.
Ale pokud mou luminiscenci způsobí světlo, má záře časem zeslábne. Proto pode mne často vkládají jiný zdroj energie. Radioaktivní zářič s dlouhou životností. Rádium, promethium, tritium. Pak svítím stále silně, ale hlavně v prvním uvedeném případě se mohou zbláznit všechny Geigerovy–Müllerovy počítače v okolí.
Že mě máte plné zuby? To je v pořádku, alespoň jsou pevné. I kosti mě hostí.
A co se holiček týká - to jsou plody třešní, které sice vzniknou, ale nedozrají. A příčina? Správně, chybím jim já.
Fosfor.

"Moniko? Podala bys mi, prosím, mou ruku?" zeptal jsem se již po několikáté. Začínalo mi připadat, že mě ignoruje schválně.
"Cccccc," zamlaskala jmenovaná. "Pokud si vzpomínám, a určitě si vzpomínám dobře," zvolila Monika sladký hlas, ze kterého med přímo odkapával, "na Titanu jsi pronesl něco o mých prsou. Vzpomeneš si na to, co jsem ti slíbila?"
"Ale Moniko," pokusil jsem se o smířlivý tón. "To byla legrace a tu ruku vážně potřebuji," zkusil jsem hrát na její city. I když otázka je, jestli slečna Dokonalá von Graff nějaké city má.
"Smůla," pronesla Monika a střelila mě přímo mezi oči. Znovu.

„Ne, tam ne,“ zní za ní zoufalý hlas. „Vrať se, přece nás tady nenecháš… Potřebujeme tvou pomoc, čekáme na tebe…“
Ale její instinkty jí velí jít rychle pryč od tohoto místa, které ji nepřirozeně vábí. Ta obrovská nepřirozenost, s jakou ji to skoro táhne zpátky, znamená nebezpečí, to Viviana ví.
Jak slábne úpěnlivý hlas, tak v ní sílí pokušení jít tam a pomoci těm, co o to žádají.
„U všech čertů, ani náhodou,“ zakleje nahlas. „Mně taky nikdy nikdo ku pomoci nepřispěchal, každý mě nechal na holičkách. Pomozte si sami.“
Pokušení rázem mizí.
A ona jde dál za svým cílem.

„Můžeme přisednout?” pronesl opancéřovaný muž.
„A zůstat?” dokončil hranostaj.
„Ve větší společnosti je vždy bezpečněji,” zasyčel oplášťovaný.

„Pro dobré lidi se vždy místo najde,” pronesl Geralt.
„A to my jsme, že jo, kamarádi?” lehce se zašklebil pancéřovaný.
Geraltovi to neuniklo.

„A tohle?” Kývl pláštík směrem k Elzee.
„Příbuzná, rodiče jí umřeli, přece ji nenechám na holičkách.”
„Asi budeš muset,” přiskočil hranostaj a sekl rychle taženou dýkou.
Geralt úder vykryl taseným mečem a bleskurychlým otočením. Vše doplnil kopancem do genitálií a pokračoval dál k pancéřovanému. Ten měl sice vytasený tesák, ale sek nebo bodnutí už nezvádl. Výcvik z Kaer Morhen neměl.

Opravdu dokázala poznat, když jí někdo lhal?
Daniel o tom přemýšlel celou cestu zpátky.
„Nechcete si se mnou zahrát na klavír?“ zeptal se z náhlého popudu, než se rozloučili. Vlastně ani nevěděl, jak ho to napadlo. Ne, teď lhal sám sobě: toužil si s ní zahrát už od onoho domácího vánočního večírku.
Byla o více než hlavu menší než on, musela k němu vzhlížet. „Proč?“
Evidentně čekala, co řekne, možná na to, zda jí bude zase lhát. Pousmál se. „Protože tu široko daleko není pianistka, která zvládne Mozartovy skladby pro čtyřruční klavír. Jenom vy. Přece mě nenecháte na holičkách, kolegyně.“