DMD č. 20. pro 20. 4. 2022. Téma: Nechat na holičkách

Nad plošinou vratce se potácející nad hlubinou zakroužila loď.
Gwen si ťukla prsty do imaginárního klobouku a vyskočila na rampu.
"Mám to do něj napálit?" zeptal se Berek, když pozorovali Vadera, jak se snaží plošinu opět vyrovnat.
Gwen se zamyslela.
Vader vzhlédl.
Gwen připadalo, že jeho chrčivý dech je slyšet i přes lodní motory.
"Gwen...?"
"Poleťme pryč."
Nameless poskočila vzhůru a plošina se opět rozkolísala.
Necháš mě tady? zaznělo Gwen v hlavě.
Vypadni z mý hlavy a zavolej si vlastní loď. A můžeš bejt rád, že sme tě nesestřelili.
"Ačkoliv ani nevim proč," zašeptala později Gwen už do hlubin vesmíru.

Alena nikdy nebyla odvážná, asertivní ani proaktivní. Měla ráda svůj klid. Pohodlný kancl, známý hrnek na kafe a věci, které se děly v předvídatelných cyklech. Teď ovšem vytáčela číslo Samuela Leviho a připadalo mi, že se stala majitelkou nějakého úplně jiného a neznámého života. Vlastně to byla pravda.
Telefon zvonil. Jednou, podruhé, potřetí… vždycky zvonění počítala. Tentokrát byla pevně rozhodnuta položit to u devítky.
Posedmé.
"Levi," ozvalo se v telefonu.
Vtáhla do plic trochu vzduchu. Čas na odvahu. Nemůže ten svůj jiný a neznámý život nechat na holičkách.
"Pane doktore, byly by pro vás zajímavé informace o českém výzkumu imprintů?"

Jestli je nějaká věta, která definuje mojí rodinu, pak to je "Já mám dneska hrozný vlasy." Autorství této erbovní věty připisujeme babičce, která má vlasy dodnes pěkné a vždycky upravené. Moje matka ji povýšila do specifického vztahu ke kadeřníkům, od kterých odchází vždy manicky šťastná (první den), nebo v slzách, že jsou vlasy příliš krátké, dlouhé, nebo jednoduše nějak špatně. Neváhá ale neustále testovat kadeřníky všeho druhu, od podomních, přes vietnamské pánské, po extraordinérně drahé. Já zase svoje vlasy nechávám na holičkách. Vždycky jsem ráda, že něco vymyslí ony, ale to nic nemění na tom, že mám dneska hrozný vlasy.

Zaklínač se vynořil z jeskyně zbrocen kikimoří krví.
„Už by tam mělo být bezpečno,“ otřel si hřbetem ruky čelo a cípem košile očistil meč.
Marigold jen silou vůle přestal jektat zuby a narovnal si na hlavě klobouk.
„J-já…“ začal, ale stále ještě byl otřesen tím, co viděl.
„To je v pořádku,“ uklidňoval ho přítel.
„Ne, vždyť… já tě tam nechal úplně na holičkách, jako úplný zbabělec,“ vydechl Marigold a projevil tak nenadálý záchvěv nesobeckosti.
Geralt se na něj měkce zadíval. Ne lítostivě, ale přívětivě, jak to jen s kočičíma očima bylo možné.
„To je v pořádku,“ zopakoval a objal ho.

"Ejhle, ostříhaný!" zhodnotí Jimram Tadeáše.
"To víš, občas nutno navštíviti chlupodravce."
"Kam chodíš?" zajímá Lva.
"Tady za roh. Kdysi jsem jim slíbil zůstat štamgastem."
"Jak to?"
"To bylo tak: večer před svatbou si s Timeou voláme ohledně posledních podrobností. Ona jen tak mimochodem vyjádří přesvědčení, že jsem určitě navštívil holiče."
"A ty ne," uhodne Lev.
"Přesně tak. Proto vlítnu do holičství právě v zavírací hodinu. Chtějí mě vymést, ale já jim povídám: dámy holičky, přece mne nenecháte na sobě. Nejprve nechápou, ale po vysvětlení myšlenky i situace mě ostříhají. Takže dostaly velký tringelt a slib věrnosti co vlasy budu míti."

Večer se zvolna mění v noc a z hladiny moře se zvedá chlad.
Slunce spadlo za obzor, nad hlavou se uhnízdily hvězdy.

(teď snad už?)

Ještě chvíli je slyšet křik racků od mola a pak už nic. Jen vlny a tlukot srdce.

(nebo teď?)

Zvláštní věc se přihodila s časem.
Minuta se táhne jako století -

(tak kde je?)

- a hodiny přeletí mrknutím oka.

Dvě vesla. Dvě místa ve člunu.
Jedna pláž.

(už navždycky jen ta jedna jediná. Naše.)

Nekonečné moře. Příliv a odliv. Měsíc a miliardy hvězd.
A uprostřed toho osamělá lidská bytost.

(už navždycky jen ta jedna jediná. Ničí.)

Šli. Nikdo je nezdržoval, nikdo neplýtval povzbudivými slovy, nikdo je neoslovil. Tak šli. Jen pryč, pryč z toho zřídla prázdnoty, odkud na ně z každého koutu civěla pavučina strachu a plíseň hanby.
A právě když si mysleli, že nechali všechno úspěšně za zády, jim jejich vytouženou samotu narušil. Jak jste nechápaví…
A nešel na ně s bičem, nehnal je zpět svinským krokem, ale přizpůsobil se jejich tempu a společně s nimi se vzdaloval od cíle. A mluvil. A když ho jejich hořící srdce při lámání chleba poznala, nemusel už nic říkat. Místo teplé postele putovali v noci s radostí zpět.

Ryko našel očima mladou královnu, která právě tančila s králem.
„Aleera ale nemá ambice vládnout,“ hlesl. „A rozhodně je ráda, že se dostala pryč od své rodiny.“
„Já taky netvrdím, že je v tom zapletená,“ odpověděla Marysa. „Ale pamatuješ, jak vypadala, když sem přijela, rozklepaný uzlíček nervů. Kdyby přišla o Simeona a objevil se tu některý z jejích bratrů, myslíš, že by se mu postavila na odpor.“
Ryko sevřel hůl. „Musíme si promluvit s Leandrem. Musíme zjistit, kdo je ten špeh.“
Marysa o krok ucouvla. „Politika je tvoje práce.“
„Ty mě v tom necháš?“
„To si piš. Mám svojí práci.“

Jak lidé řekli, tak udělali.
Naše voliéra byla večer přepažená napůl. Každý dostal vlastní misku, ale byla ještě menší než ta včerejší.
Smutně jsem se pustil do jídla, vědom si faktu, že bicas si kdykoliv může nalovit. Bicas totiž nemá žádný hendikep, jen u mě bydlí. Nechtěl mě nechat na holičkách, ale přes pletivo se sem nedostane on a ani jeho úlovky.
Vzpomínal jsem nostalgicky na staré časy, kdy jsem ještě mohl lítat a...
... a copak se to spouští ze stropu voliéry?
Ham!
Spokojeně jsem se olízl a zapředl.
Ještě mám naději.
Na mě si s nějakou dietou nikdo nepřijde!

Probudil jsem se potlučený bolestí lásky vtělené v každém šrámu, který zasadila svou delikátní rukou na mé tělo předchozí noci. Těšilo ji krotit a mne to druhé, neb pro muže mého postavení to bylo více než osvěžující.

Pořád jsem byl přikovaný k posteli ve věži kdesi ve Stínech. A sám.
Ta zrzavá mrcha!

Vyvolal jsem Vzor a spektakulární marnost mého konání mi připomněla, jak blízko jsme byli Dvorům. Sykl jsem bolestí a sáhnul po Logru. Šlo to. Rozesmál jsem se nad možnostmi, které se mi tím otevíraly. Stíny se pohnuly a já byl volný.

Vyrazil jsem dohonit svou příští královnu.