DMD č. 20. pro 20. 4. 2022. Téma: Nechat na holičkách

Thor se díval na Lokiho, který se rukama držel za okraj mostu, kam ho odhodil náraz. Pod nohama se mu míhal vesmír.
Thor ho chtěl hned vytáhnout nahoru, už k němu šel, když tu ho udeřilo několik výstražných myšlenek.
Jak daleko je schopný ještě zajít? Byl by ho Loki doopravdy schopen zabít? Mohl by ublížit Jane?
Když se na něj tak díval, jak visí přes okraj mostu, napadlo ho, že by ho tentokrát mohl nechat na holičkách.
Jenže sourozenecká láska je silná.
Klekl si a chtěl Lokimu pomoct vyškrábat se nahoru. Když se pro něj ale natáhl, ruka prošla iluzí.

"Nenechal jsem to na holičkách," pronesl pan Weasley hrdě. Ron konsternovaně zíral na jeho sytě modré číro.
"Vcelku chápu, co tím mudlové myslí," pan Weasley spokojeně pokračoval, "je to trochu neortodoxní - přece jen je to jejich práce, ale vyzkoušíš si..."
"Tati," Ron si povzdechl.
Úsměv pana Weasleyho povadl.
"Pamatuješ na chození kolem horké kaše?"
"Je pravda, že to mi podezřele připomínalo magický rituál. Ale v té příručce..."
"Je tři sta let stará. A tvrdí, že mudlové neumějí kýchat."
"Dobrá, myslím, že mi zbývá jen jedno," pan Weasley zamířil do kuchyně.
"Tati...?"
"...jen nevím, jak mi tam to máslo bude držet."

Když Francka prošacujou, kromě pracovní knížky objeví i tabulku čokolády. Té čokolády, kterou by teď měla v kapse Tonka, kdyby Francek z obchodu necouvnul.

Tonku zamrazí. Francek se tahá za podolek, vychytrale se šklebí a očima těká mezi ní a Němci. Kdoví, co esesmanům napovídá, jen aby si zachránil krk. Do Tonky vjede taková zlost, až skoro zalituje, že ho ten hezoun přecejen nezastřelil.

„Uprav se,“ poručí oficír, zatímco listuje arbeitsbuchem.
Zpitomnělý Francek si roztřesenýma rukama prohrábne vlasy.
"Schnell!" nakopne ho jeden z vojáků do zadnice, takže mu to konečně dojde a natáhne si na holičky gatě.

Potom ho odvlečou.

Coru obrany na cvičáku nebavily. Nechápala, co chce ten divně poskakující chlápek s rukávem. Zatím co ostatní psi řvali až jim sliny od tlamy stříkaly, Cora stála a mlčky zírala. A rukáv, oslintaný od cizích psů, se jí hnusil. Co já se naposlouchala ať „to“ dám pryč (mimochodem, nevíte někdo, kde je to „pryč“, kam se dávají nevhodní psi?), že když mi bude hrozit nebezpečí, Cora mě klidně nechá na holičkách a uteče. Ať si raději koupím pořádného psa…
Až jednou, zase po nevydařené obraně, mi figurant chtěl cosi říct a chytil mě za rameno.
Málem mu tu ruku ukousla.

Dívenka vyběhla schody a začala po pokojíčku sbírat nejmilejší věci, aby je co nejrychleji nacpala do kufru. Pak se oblékla do oblečení, které považovala za nejvhodnější oděv na pořádné dobrodružství. Pantofle s králíčkem nahradil pár žlutých holinek.
Připravena si sedla na práh a čekala. A čekala. A čekala. Několik nocí. Několik týdnů. A nakonec několik let.
Každou noc o samotě plakala a nechápala, co provedla špatně. Skončila na práškách a terapii. Litry alkoholu zabraly a pomohly zapomenout.
Když se o deset let později objevil, hodila po své utkvělé představě holinkou.
Doktorovi trvalo značný čas, než si získal důvěru Amálie Pond.

Billy Andrews byl hlupák, zbabělec a lhář. Celé roky šikanoval Anne, jen aby se cítil líp. Billy byl také jediný syn pana Andrewse, a proto i dědicem rodinné firmy. Kontrakt s kupcem avonleyských jablek měl Billy dohodnout u sobotního oběda.
Paní Andrewsová i její dcery byly krásné, host připravený, ale Billy nikde.
Po pár minutách trapného ticha se Priscilla s úsměvem zvedla a šla bratra hledat.
Zpitého pod obraz ho objevila ve sklepě mezi bednami jablek.
***
"Bratrovi není dobře, ale ráda bych upozornila na bod čtyři," usmála se na obchodníka Prissy a chopila se příležitosti ukázat, kdo má zdědit firmu.

Během venčení dostal chuť na pivo, ale pravidla hospody byla jasná: psům vstup zakázán. Než Matěj vstoupil, přivázal bernardýna k chatrnému plotu.
---
Hospodu opustili dva. „Pojď, Matěj, na jednu domácí!“ Nevšímavě přešli kolem psa
a vrávorali na okraj vesnice.
U kontejnerů je znenadání překvapil velký medvěd. Kumpán od piva zdrhl.
Matěj zbledl. „Necháš mě na holičkách?!“
Medvěd se blížil. Vtom doběhl bernardýn. Tahal za sebou vodítko a kus plotu.
Vrčel. Štěkal. Ukazoval zuby. Zvířata se přeměřovala očima. Nakonec medvěd odvrátil hlavu a zmizel do lesa.
Matěj klesl na kolena a zabořil tvář do psí srsti. „Je mi to tak líto…“

„Nemívalas psa?“
„No jo. Už nemám.“
„Jak to? Přece jsi ho tak moc chtěla, roztomilého jorkšírka.“
„Ano, chtěla, ale…“
„Co se stalo?“
„Začal nám okousávat boty, když jsme byli v práci.“
„Nechali jste ho celý den samotného?“
„Jinak to přece nešlo. A taky občas udělal loužičku.“
„Nediv se, tak dlouho sám doma.“
„Všude po bytě plno chlupů. A to krmení bylo dražší, než jsem čekala.“
„Kvalitní krmení není zadarmo.“
„A co teprve veterinář! Když mi řekl částku, myslela jsem, že si dělá legraci.“
„Takže ses psa zbavila? Nenechalas ho, doufám, někde venku napospas?“
„To ne. Vzali mi ho do útulku.“

Pozorovala ho, jak tančil po střechách. Jeho bosé nohy kmitaly mezi hradbami a hvězdy ozařovaly jeho úsměv. Beze strachu z pádu, z výšky, která ho čekala byť při jediném klopýtnutí.
Nebál se, a tak se bála za něj.

Když konečně přiběhl do její postele, studené nohy na jejích lýtkách, zeptala se:
"Nebojíš se, že tě tvoji bohové opustí? Že spadneš a..."
"Nenechají mě v tom," zasmál se. "Až jednou ano, až jednou jejich přízeň ovadne nebo přilákám jejich hněv... Buď budu nahoře a v pořádku, nebo dole, a to už mi bude všechno jedno."
Ale co ti, které zanecháš? Neřekla.

Když odhlédheme od propagandy a tendenční interpretace, řekli byste, že fakta jsou fakta a historie umí mluvit sama za sebe. Sled jmen, čísel a událostí prostě byl a vlastně je i právě teď.
Přesto velké dějiny neexistují. To, co se stalo, vnímá každá optika trochu jinak. Třeba taková bitva u Dunkerque. Francouzské dějiny ji vidí jako zradu spojenců, neschopnost Belgičanů a útěk Britů, který nechal francouzskou armádu napospas Hitlerovi. Němci v ní vidí selhání velení, které umožnilo průchod Britů koridorem k moři. Britové chápou odplutí z Francie jako záchranu sil pro další boje.
Kdo koho kde nechal, se dějiny nedohodly.