DMD č. 20. pro 20. 4. 2022. Téma: Nechat na holičkách

Dřevomorka se snažila potlačit vztek a přemýšlet. Všichni se zdejchli, nechali je v tom, ale pořád to nedává smysl. Elfové jsou tady doma, ve vlastní zemi, čarodějky si sem nemůžou jen tak nakráčet a určovat pravidla! Tak jak to, že teď jedna z nich drží Hrachokvěta v šachu pohrabáčem?
Na lorda Hrachokvěta víc a víc dopadala blízkost železa.
„Lady Dřevomorko, rozmyslel jsem si to. Žádná hranice, dejte jim to dítě. Lady Nymphaeo, vy taky.“
Co prosím?! Ten pohrabáč mu zatemnil mozek. Elfové smrtelníkům neustupují! Nejdřív Belladonna a teď i Hrachokvět. Jsou slabí! Smrtelníkům je potřeba ukázat kdo je tady pánem.

Dobře, tohle bylo trapné. A pěkně nepohodlné. Jak tu tak povlával v mořské bríze dobré dva metry nad palubou, cítil se poněkud bezbranně. Nebyl na to zařízený. A kromě toho ho popruhy tlačily v místech, které si na tohle zacházení fakt nepotrpí.
A taková to ještě před chvílí byla sranda!
Efekty vypadaly efektně, loď smrděla kouřem jako samo peklo a Stedova posádka se mohla strachy posrat. Parádní příklad ctihodného umění Vojebávky. A všem se to líbilo.
Kromě Izzyho. Ten chlap si nasupeně odkráčel a on, Blackbeard, nejděsivější pirát široko daleko, tu už dvacet minut visel jako uzený.
Tohle nebylo fér.

První panel, vlevo nahoře:
„Pomoc, utekl mi pes,“ volá francouzský dědeček ve francouzském baretu a o francouzských holích. Takovému by vzal roha i pes z palubní desky.
Druhý panel, vpravo nahoře:
K dědečkovi přistupuje Pan Neporazitelný, superhrdina v černé masce a žlutém trikotu, a vyhodnocuje situaci. Seskočí ze spodního okraje panelu dolů.
Třetí panel, vlevo dole:
Uprchlý pes (možná vás to překvapí – je to francouzský buldoček) běží doprava, zdálky je slyšet dědečkovo rozčilené „Mon dieu, to jsou dneska hrdinové, vůbec starému člověku nepomohou!“
Čtvrtý panel, vpravo dole:
Z druhého panelu sem dopadne Pan Neporazitelný a v poslední chvíli chytí vodítko.

"Tak nás nenech na holičkách," zabručel Jaroslav L. poněkud rezignovaně.
V tu chvíli se Daniel neudržel. "Brácho, tohle už trochu přeháníš. Vraspír by nás nikdy na holičkách nenechal. Navíc jsem tu dobrovolně. Tebe taky nikdo nenutil," řekl kolegovi.
"Jen vlastní blbost a strach o jednoho sebevraha," zamumlal Jaroslav víceméně pro sebe.
Vraspír se k nim obrátil zády. Ramena měl napjatá, přesto si začal pískat. To, že ho Jaroslav nemá rád, věděl, dokonce věděl i proč. Dělat s tím ovšem nehodlal nic.
"Omlouvám se," procedil neupřímně Jaroslav.
Vraspír se otočil zpět. "Omluva se přijímá, bratříčku. Teď si zacpi uši. Bude veselo."

Bylo divný zírat z okna. Ulice u uprchlickýho centra nebyla rušná, ale lidé na ní žili normální životy. Narozdíl ode mě.
Vrzly dveře.
“Pořád se v tom hrabeš?” odstrčila Beka hromadu článků a sedla si na stůl.
“Chci pochopit, co se stalo. Kdo se nepoučí z historie bude ji opakovat.”
“Si myslíš, že na historii budeš mít vliv?” zvedla obočí.
“Nevíš.”
“Z toho, co nám řekli, je jasný jedno,” řekla Beka, “teď nás nechají jít kamkoli a dělat cokoli, protože je žere svědomí, že se na nás vysrali. Dokonalej okamžik pro plnění snů.”
Nerozplakala se, ale já její slzy slyšel.

"Dovolíte, má drahá? Přisunul bych ho blíže ke krbu," jal se pan Burnwood upravovat pozici malého proutěného košíku vystlaného a zakrytého jemným flanelem.
"Jistě. Třeba sem na stolek?"
"Co to tam máte?" natahoval krk pan Wellf, ačkoliv neměl šanci nic zahlédnout.
"Takový malý přírůstek do rodiny z poslední inženýrské výpravy na Cape," usmála se Susan. "Klidně se podívejte zblízka. Jen opatrně."
"Ale... ale... vždyť je to ještě holátko, ňuňu! Copak to vlastně je?"
"Ťuuuuu!" odpověděl košík kňouravě.
Lady Hay se uchechtla nad svou knížkou.
"Ještě pořádně uvidíme. Každopádně musíte uznat, že jsem ho nemohl jen tak nechat v důlním táboře."

Na mapě to vypadalo jako pohodlná procházka pralesem – podél řeky, takže žádné stoupání a žádná možnost bloudění. Po deseti kilometrech by měl narazit na přístav a zpátky do vesnice se svézt lodí.
No… po půl dni zakopávání o kořeny narazil na obrovský strom padlý přes cestu. Když ho obešel, do té doby zřetelná stezka zmizela. Řeka se rozlila do několika slepých ramen, nedokázal ani určit, jestli jde po nebo proti proudu…
Samozřejmě by se mohl přemístit. Jenže přece tu nenechá ty dvě vyděšené mudly. Jediní lidé, které za celý den v pralese potkal.
Stmívalo se, řev divé zvěře se přibližoval…

Na louce rozložené prádlo zářilo oslňující bělostí. Na šňůrách, natažených mezi stromy, zářilo prádlo pestrými barvami. Petronel zvolna procházel mezi cejchami s kropicí konví. Byl docela pyšný na to, že ho Panna Marie pověřila tak důležitým úkolem. Uriáš u jednoho pláště pomocí pekelného ohně oživoval už poněkud vybledlou červeň.
"Jak vám to jde?" vkročil na louku Bůh.
Soběžel si nevšiml putýnky s vodou, zakopl a kromě rouch se mohly znovu prát i peřiny.
Než ho stačili anděl s čertem vymotat, ozvalo se Mariino:
"Co to provádíte?"
Uriáš s Petronelem zmizeli mrknutím oka, jen pekelník zašeptal:
"Tohle si musíte vyžehlit sám!"

Během zoufale marného vytáčení Natáliina mobilu jí podvědomí vykreslí přehršel scénářů, od nepozorných řidičů až k masovým vrahům.
Přesto se nemůže odhodlat zavolat na číslo z vizitky, kterou jí Naty dala: Vždycky měla problém navazovat kontakt s cizími lidmi a představa, že bude někomu, koho v životě neviděla, vykládat o děsivém pocitu tíže, který se jí zabydlel v zátylku…
Kašlu na to, pomyslí si, uvařím si bylinky, v klidu vypiju čaj a půjdu si lehnout, konečně Naty je dospělá a má právo nebrat mobil.
Pak se ale ozve svědomí a než ho Lenka umlčí, v Kouzelném květinářství začne vyzvánět telefon.

Tak jako většina městeček s dávnou historií i toto bylo ohrazeno hradbou měšťanských domů ve středu s městskou kašnou.
Kdysi malé domky se s rostoucím jměním svých majitelů počaly vypínat výš.
Původní tržní stánky nahradily krámy a krámky pohodlně usazené za věncem podloubí.
Přešly věky, změnily se časy.
Podloubí se proměnila na prodejní nebo obytné prostory.
Na počest povstání národa z poroby náměstí olemovaly národní stromy - lípy.
Přežily válku, vítaly občánky, znaveného poutníka na lavičce nenechaly na holičkách a jemně ho ukolébaly ševelením listí.
Milovala jsem ty noci u babičky, kdy otevřeným oknem vtékala nocí vůně květů těch majestátných korun.