DMD č. 20. pro 20. 4. 2022. Téma: Nechat na holičkách

Tuhle jsem vyrazil na lov. Já vím, kromě mě a OSOBY tu jsou jenom slepice (menší než já, ale za plotem) a pes (o moc větší než já, navíc bez plotu) – ale co kdyby sem nějaká myš zabloudila? Zašel jsem dál než obvykle, síť se mi pod tlapkami houpala... potom najednou zmizela. A já padal rovnou dolů. Ječel jsem, vřeštěl jsem – ale OSOBA nic. Normálně na mě kašlala!
A pak jsem najednou přistál. Na palubě lodi. Přesněji na stole. Úplně přesně ve večeři jednoho námořníka. Bohužel zrovna Marka. Takže jsem zase zpátky u OSOBY, a ještě mám z ostudy kožich.

“...když drabble ve svých drápech má tě,
tvůj mozek podobá se vatě,
k cíli vedou jen slepé tratě,
a šíp máš v Achillově patě,
parta na Červíkovo chatě,
do latě zase dá tě,
banda hrdinů v běžném šatě,
na holičkách nenechá tě.

Co říkáte? Moje první veršované drabble,” řekl Chrpa nadšeně, když dorecitoval.
Místnost se ponořila do ticha.
“Všimla sis toho?” zašeptala Lvíče.
“Jo,” špitla Drabblistka. “Běžná chybka.”
“Kdo mu to řekne?” zašeptal Františkán.
“Ty!” vyhrkly obě dívky.
“Řekne co?” vypískl (mužně se otázal - pozn. red.) Chrpa.
“Ummm… To drabble je skvělé…” Františkán se zhluboka nadechl. “Akorát má 102 slov!”

Většinu lidí by zcela pochopitelně znepokojilo, kdyby je posedl démon. Pro mě, upřímně, to byla úleva. Konečně jsem měla s kým se podělit o všechny ty problémy!
Byly počátečních neshody ohledně toho, kdo a kdy ovládá tělo, ale měla jsem štěstí na démona. Rozhodně se s ním dalo mluvit lépe než s některými lidmi, co znám.
Zdálo se to jako výhra.
Kdo by čekal, že mě nechá na holičkách, až budu jeho pomoct potřebovat nejvíc?!
Dívka, kterou jsem pozvala na rande, se na mě z druhé strany stolu stále usmívala. Teď jak jí jenom přiznat, že jsem přeslechla její otázku?

Cesta zpátky trvá tři čtvrtě hodiny. Portálem do polozřícené barabizny u nádraží a z nádraží hromadnou dopravou. Ne že by ji magie nechala na holičkách. Musí zametat stopy.
Zamkne za sebou, shodí zablácené věci a jde do sprchy.
Ukradne si chvilku bezčasí v křesle s hrnkem silného čaje.
Pak sbalí z bytu poslední věci, které jsou skutečně její. Vejdou se do cestovní kabely.
Cestou se zastaví v bance. Obsah své bezpečnostní schránky přesune do obálky. Na toaletách napustí vodu do umyvadla. Odešle obálku vodní sítí.
Pak se zhluboka nadechne a otevře nové spojení.
Aleksandr.
„Je načase všechno skončit,” řekne mu.

Když se Samuel nedostavil k odpolednímu čaji, došlo Viole, že utekl.
Když zjistili, co zaslechl, vyděsila se.
Když Sean vyrazil hledat Samuela, nedokázal jí nikdo zabránit, aby zůstala doma.

Věřila, že Samuela najdou.
Doufala, že to nebude trvat dlouho...
Tušila, kterým směrem se dát - jako by jí radili draci.

V lesích u jezera narazila na domek.
Zaklepala.

"Jdete si pro Sama?" zeptala se mladá žena ve dveřích.

Nikdy ji nepotkala. Přesto si byla Viola jistá, že se dívá do očí Samuelově matce.

"Jak to víte?" zmohla se jen na zašeptání.

"Poznám matku, když ji vidím," pronesla žena lehce smutným hlasem.

A náhle bylo smeteno všechno staré, špatné a nespravedlivé, nastala příležitost odstranit křivdy a přežitky, vybudovat lepší společnost.
Nechal se zlákat a strhnout tím proudem. Snad těm ideálům opravdu věřil, snad mu převratné změny otvíraly nové, netušené možnosti.
Věnoval nové vládnoucí straně všechnu oddanost. Ideály vyžadovaly námahu a oběti.
Přihlížel likvidaci četných odpůrců nového režimu, včetně svých příbuzných a bývalých přátel. Co naplat, neprohlédli včas.
Jenže i mezi domněle věrnými číhala zrada. Provinilce čekala smrt. Odhalili i jeho věrného druha, spolubojovníka. Bolelo to, ale nebylo zbytí.
Najednou došlo na něj. A pochopil, že bude také odsouzen a nikdo ho nezachrání.

Jeho silácké chování bylo tatam. Jeho „božskost“ jakbysmet. Právě teď ztělesňoval jedině ubohost. Slabost. Vítězství moci a práva nad rouháním! Snad už bude aspoň chvíli klid. „Tak co, kdepak je ten tvůj Bůh? Nechal tě na holičkách, co? Jak jinak. Protože pravý Bůh svévolníky trestá, nežehná jim!“

Jedno opuchlé víčko se nadzvedlo a trestanec spíše zaúpěl, než vykřikl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Znak naprostého zoufalství? Opuštěnosti? Přihlížející zaskřípal zuby. Jistě. Ale byl příliš vzdělaný, aby nevěděl, že žalm, který odsouzenec tak zpupně cituje, beznadějně pouze začíná. Vyčkejte jen dvacet veršů, abyste slyšeli - A tys mi odpověděl.

Garry v tom vězel až po uši. Několik vlivných nepřátel ho chtělo vidět pod zemí a nemohlo ho ochránit ani to pohádkové bohatství, které mu nedávno přinesl jeho džin z láhve. Neměl jinou možnost, než se chránit a využít své třetí, poslední přání.
Zvedl sluchátko a vytočil číslo z vizitky.
„Dobrý den, co si přejete?“ ozval se lhostejný, ženský hlas.
Má sekretářku? Pozér… pomyslel si Garry.
„Přeju si, abyste mi ihned dala k telefonu džina,“ odvětil nasupeně.
„Zváštní přání, ale budiž splněno,“ ozval se z druhé strany hluboký hlas džina, následovaný hurónským smíchem.
Garry třískl telefonem, ten parchant ho doběhl.

Uriáš potkal Petronela, když bloumal u nebeské brány.
„Co ty tady, anděli?”
Petronel se zamračil: „Archanděl Gabriel mě vyhodila ze zkoušky sboru. Křičela na mě, že by spíš naučila zpívat kozu než mě. Pak jsem chtěl pomoct s cukrovím, ale panenka Maria mě poslala pryč, že se jim tam jen pletu. Odehnali mě i od výzdoby a od kaprů.”
Uriáš se ušklíbl. Proč asi.
„Tak pojď, ty matlo. Přece tě nenechám se do Vánoc ukousat nudou,” řekl čert a zamával balíčkem.
Petronelovi se rozzářily oči. „Mariášky? Tak se připrav na prohru, Uriáši!”
Uriáš míchaje karty se téhle poznámce jen zasmál.

Albus hodil do hrnku kostku cukru.
"Možná už bychom měli Tomovi říct, co je zač," řekl směrem ke Gellertovi.
Grindelwald mlčel.
"Ty myslíš, že ne?"
"Myslím, že bys mu to měl říct ty. Nakonec to byl tvůj plán, jak zabránit tomu, aby se zrodil... Ty víš kdo. Ušlechtilý plán na záchranu světa, ve kterém hraje roli nevinné děcko. Albus Brumbál, čaroděj dobroděj!" Ta slova zabolela víc než facka.
"Ale tys to předpověděl!" bránil se Albus. "A souhlasil jsi s tím, že ho adoptujeme. A já to dítě miluju víc než svůj život!"
"Tím spíš za ním jdi. A nelži mu."