DMD č. 10. pro 10. 4. 2023. Téma: Neslučitelné se životem

Podmínky ve světě inspirace by měly být pro rostlinu neslučitelné se životem. Žádný reálný vzduch, voda ani sluneční světlo. Přesto to vypadalo, že se rostlina sedící v krabici vedle stolu, těší dobrému zdraví.
Úřednice opatrně přivřela víko.
Dveře kanceláře se otevřely a dovnitř nakoukla jiná úřednice. “Máš jít do kanceláře Vedení,” řekla a zmizela dřív než dostala odpověď.
“Jsem zvědavá, co chtějí,” zamumlala směrem k rostlině než vstala.

***

Vedení seděl za stolem s jeho obvyklým přezíravým výrazem.
“Uděláš průzkum na aféru Múza. Vše co lze zjistit. Jak, proč a co se stalo a kdo tomu napomáhal. Jasné?”
Ztěžka polkla.
“Jistě.”

"Číslo desať, prosím." zvolala slečna veselo. Nikto sa neozval.
Zopakovala. Potom zas. Stále nič. Tu jej zasvietilo šibalsky v očiach
"Vyhráva objednávka číslo dééėsať!" zavolala šťastne.
Trochu ju zaskočilo, keď sa skoro okamžite zdvihol pán v zadnej rade.
"Ja som vyhral? Čo som vyhral?"
"No..vašu objednávku, pane" povedala čo najnevinnejšie.
Pánovi sa nebezpečne zúžili oči. Slečna sa nedala.
"U nás vyhráva každý!" podala mu hrdo tácku s prekliato dobrým kuraťom.
Pánovi našťastie zapol zmysel pre humor, ale slečna si zotrela kvapku potu, keď smejúc odchádzal. Fakt to chvíĺu vyzeralo,že sa jej mentálne snaží uštedriť zranenia nezlučiteľné so životom...

Ve vzduchu se rozplýval namodralý kouř vonící střelným prachem. Kroutil se a trhal v horkém vzduchu nesnesitelně pomalu ve srovnání s výstřely, které předcházely. Rány vystřídalo ticho. Hudba přestala hrát, ostruha sotva slyšitelně cinkla a zanechala rýhu v parketách, když cuknul nohou v předsmrtné křeči. Potom už se nepohnul.
Látka nové košile nasakovala krví na mnoha místech. Na místech, kde látku protrhly kulky. Jedna z temných, vlhkých skvrn se hladově rozpínala tam, kde dřív byly slyšet ozvěny úderů srdce.
"Uvidíme se na hřbitově, nádivo!"
Horác Badman se triumfálně rozesmál. Jejich příští setkání si v té chvíli zcela jistě představoval jinak.

Šest unavených pirátů se ještě stále tísnilo v mrňavém člunu a nebylo to dobré.
Hádanky, kvízy a večerní čtení už na pozvednutí morálky nestačily.
Pete upadl do depresí, Roach se vztekal, až několikrát málem prevrhl člun, a Švéd v pravidelných intervalech kvílel:
"Tohle jsou podmínky neslučitelné se životem!"
A potom už zase začaly docházet pomeranče.
Švéd ke svému kvílení připojil sloku o strachu z kurdějí.
A víte, jak šest pirátů na malém člunu vyměšuje? Stede už to bohužel věděl.

Něco se muselo udělat, to bylo jasné.
A tak šest naštvaných, promočených a hladových pirátů ukradlo loď třikrát větší než Pomsta.

Čelist měl John sevřenou tak pevně, že bylo slyšet, když mu zavrzaly stoličky. Shlížel na Sherlocka, jak se probíral z bezvědomí poté, co si způsobil zranění, která by pro ostatní byla neslučitelná se životem. Jen on se z nich vždycky nějak vylíže.

„Víš, Sherlocku, někdy mám chuť tě zabít sám. Moje nervy už jsou tak našponovaný, že čekám, kdy mě z tebe šlehne. Proč krucinálhergot musíš bejt do všeho hrr? Ty máš svoji síť bezdomovců, Mycroft zasranou armádu kouzelných elfů, Greg celej policejní štáb. K čemu ti vůbec jsem? Co mám já?“

„Svatou trpělivost.“

„Nic jinýho to bejt ani nemůže.“

Nejnovější návštěva nebyla zrovna nejvřeleji vítána a konverzace poněkud drhla. Rychle sklouzla k mrzutému výčtu nespokojeností.

"A pak to neustálé hlídání financí..."
"Jeho příjmy vás nestačí zajistit?"
"Jeho výdaje se neslučují se způsobem života, který jsem si představovala!" odfrkla si Lydia "Prozřela jsem už, nepotřebuji být městská panička, ale on nezná míru!"
"Ach tak. S tím se těžko něco pořídí," hostitelka pocítila pro Lydii neobvyklý soucit.
"Nemohl by s ním váš muž promluvit?"
"Pochybuji, že by to zabralo," prohlédla Susan do zahrady, kde pánové cvičně zkřížili šavle.
"Možná by ale jiný člen naší domácnosti mohl zkusit panu Wickhamovi domluvit."
"ŤUUU!?"

„Jeho zranění jsou neslučitelné se životem, pane Starku. Ty kousky skla v jeho rukou… ve Stephenových rukou…“ Christine Palmerová se odmlčela, než našla sílu pokračovat. „Vysypalo se celé přední sklo… některé střepy zasáhly ruce… jiné pronikly do lebky, do mozku. Nemáme šanci je vyoperovat, když je náš nejlepší neurochirurg na sále,“ doktorce se zlomil hlas.
„Můžu… za ním?“ zněl tiše.
„Ano, jděte… jděte se… rozloučit.“
Tony vešel na sál, vzal ležícího muže za ruku. Chtěl promluvit, ale krk se mu sevřel.
Chtěl bych toho tolik říct, Stephene. Měl jsem jet s tebou…
Strangeův hrudník se zvedl a poklesl. Vydechl naposled.

Když se rozhodla držet suchej únor Lynda, Ivan nad tím mávl rukou. Mívala tyhle excesy, stejně jako se občas rozhodla odstěhovat do Reichu. Když s tím přišel i Saša, zkusil Ivan abstinovat.
"Mně ani nechybí ten chlast jako takovej," vysvětloval Ivan Líze, "ale já teď nemám žádnej sociální život, když nechodím do hospody."
"Si tam můžeš dát limonádu."
"Ty vole, zkoušela jsi někdy vypít deset kofol?"
"A co birell?"
"Po tom prdím tak, že bych si tu moh rovnou postavit jímku na bioplyn."
"Tak co teda budeš dělat?"
"No asi koupím tuzemák a brnknu Jiříkovi. Ten na nějakej únor sere."

Unaveně stojí u okna, v ruce hrnek s kávou, a zamyšleně hledí do nepřátelské černoty Delta kvadrantu. Další den je u konce. Další den přežili. A stovky jich ještě čekají. Spíš tisíce. Jak dlouho ještě vydrží?
„Kathryn,“ po ramenou jí přejely velké dlaně. Silné prsty promnuly ztuhlé svaly, až vzdychla úlevou.
„Nemusíš na to být sama…“ hlas hladil stejně jako ruce.
Vyprostila se a otočila k muži, v jehož náručí se toužila ztratit.
„Musím. Jsme… jsme neslučitelní se životem. S tímhle životem. Tady a teď,“ čišel z ní všepožírající smutek. „Nechápeš?“
Ztěžka polknul, poraněně se usmál a tiše přikývnul.
Chápal.

Ten den jsem přiletěla s Takim do Ruzyně, odkud jsme se měli vydat do nového bytu v Holešovicích. Jelikož mne příšerně bolela hlava, musel Taki vzít věci do svých vlastních rukou. Protože měl o Praze představy značně idealizované, zavolal nám taxíka, směřujícího na Zličín. Ovšem, co Takimu nemohlo dojít, byla smutná skutečnost, že po půlnoci již metra nejezdí. Jen za tuto cestu jsme zaplatili tisícovku a nakonec jsme stejně museli spát na sedačkách před vstupem do metra, poněvadž se Takimu vybil telefon a všechny peníze jsme vyhodili za taxi. Ráda tě zase vidím domove, i když jsem teď bez domova…

Na světě žilo mnoho lidí, někteří dobří, někteří špatní a jiní něco mezi. V každé zemi i království se našlo trochu od každého. Strážci zákona i soudci sice zkoušeli nastolit spravedlnost, ale pokud selhali, vždycky tu byli oni.

V mnoha podobách pozorovali lidi i jejich skutky a trpělivě čekali. Dobře věděli, že pravá povaha se jednou ukáže.

Seděl na trůně a se smíchem listoval tlustou knihou. Lidé byli všelijací, ale jejich hříchy občas přesáhly takovou míru, že byly neslučitelné se životem.

Lucifer práskl bičem a počkal, až se čerti shromáždí.

"Je nejvyšší čas přinést k nám do pekla Dorotu Máchalovou!"

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
Guru Procházka s obavami čekal na její reakci. Malý Alois Beránek plakal, slzy jako hráchy na zelených lících.
"Moc hezký pohřeb, takový neokázalý," uznala. Guru Procházka si oddechl.
I hrob paní Vonáskové byl neokázalý. Paní Havránková neplakala, ale jako by se v ní něco zlomilo.
"Promiňte, že jsem vás obvinila z její vraždy. Ta dechovka, víte..."
"Vazební věznice není tak hrozná," zalhal nepřesvědčivě. A zopakoval, co předtím vypověděl do protokolu:
"Byla to nehoda. Varoval jsem ji, bohužel mě neposlechla. Vyčerpání z luštění křížovky ve Vlastě po lekci mentální gymnastiky je neslučitelné se životem."

Potkali se na nařízené léčebné procházce a sedli si spolu na lavičku.
„Co ty tady?“ zeptala se Marlene konverzačně.
„Chtěl jsem to skončit,“ odpověděl Fabian. Nedíval se na ni. Nemohl. Kdyby tenkrát udělal něco jinak, nebyla by tady. Sebou si tak jistý nebyl.
„Co děláš na mužském oddělení?“ Čekal by, že muže nebude moct ani cítit.
„Zasměješ se.“
O tom pochyboval.
„Mám panický záchvat, kdykoli vidím ženskou. Dost mi to kazí lesbický plány.“
Nezasmál se, ale na pousmání to stačilo. Dala mu hlavu na rameno.
„Každý den se chci zabít.“
Já taky. „Zkus to přežít ještě dneska, třeba pro mě.“

Verze 235433

V článku Nejodolnější živočich Země byl nedopatřením místo kmene Želvušky (Tardigrada) uveden řád Želvy (Testudides). Toto nepatrné přehlédnutí vedlo ke stížnostem jak ze strany chovatelů želvušek, po kterých začalo být požadováno dodání kusů v popsané velikosti (tj. až 2 metry a 900 kilogramů), tak ze strany ochránců želev, kteří protestovali proti tvrzení, že zástupci Testudides snášejí i var, osmihodinové ponoření do kapalného helia, vystavení anaerobním podmínkám i pronikavé radiaci.
Všem poškozeným se omlouváme. Pro případné odškodnění je třeba zaslat hlášení o ušlém zisku, případně veterinární úmrtní oznámení.

Hlášení o zvýšené agresivitě Testudides vystavených radiaci budou ignorováno jako bezpředmětné.

Grant vystřelil. Medvědice se ohnala po uspávací šipce, nedosáhla na ni, instinktivně vyrazila kupředu. Roční medvídě ji po pár metrech předběhlo, když zavrávorala a sesunula se na kamenitou pláž.
Konečně!
Sherri a Grant přestřihli ocelové lanko, zařezané hluboko do medvědího krku. Lidská past odněkud zpoza hranic parku, která by ji nakonec zabila. Zející ránu prolili desinfekcí.
Medvídě je nervózně pozorovalo.
“Jak že jí říkáte?” zeptal se Grant.
“Divot.” Sherri ji najednou nemohla vidět očima bioložky. Soucitně pohladila huňatý bok, jemnou letní srst. Až se medvědice vzbudí, uvědomí si, že jí pomohli?
Jen ať chvilku spí. Jinak by to hlazení neprošlo.