DMD č. 10. pro 10. 4. 2023. Téma: Neslučitelné se životem

The Sheriff was angry.

People unfamiliar with him wouldn't notice. His normal anger was not subtle; he raged, he fumed, he indulged in a hanging or torture of prisoners, or some light physical abuse on Guy. It burned brightly, but burned out quickly.

This anger, however, was a more insidious thing. It simmered, it seethed, presenting almost as calmness. Rationality. Objective detachment.

"Gisborne!" he said, and ice flowed through Guy's veins. "We need to talk about Lady Marian's latest slip in manners. Her recent behavior is a bit... incompatible with life."

Talking him out of this would not be easy.

Sledovala chatrč z větví třicetimetrového smrku.
Neodhalila účinnost všech čarodějových pastí, ale nejméně u dvou si byla jistá, že jsou smrtelné.
Nepochybovala, že našel její zápisky – dovtípil se, co dosud netušil?
Proč je, sakra, vůbec psala?
Proč se neobtěžovala je skrýt?
Sebejistota. Lehkomyslnost.
Měla dávno odejít.
Nebo se čaroděje zbavit.
Jenomže už dávno necítila nenávist. Ne k bezmocnému starci. Vídala takové ve vesnici. Nebyli k ničemu, ale lidé se o ně starali. Když byl odkázán na její péči, jako by pečovala…
O stařičkého otce?
S tím byl ovšem konec.
Nenechá ho naživu.
Ví čaroděj, nebo neví?
Očekává útok…
…z výšky?

Zradila tě. A zrada si vyžaduje trest. Ten nejvyšší…

Ruka pevně sevřela jílec dýky. Chodbou zněly rychlé kroky plné hněvu. Šílenost smyslů se odrážela v každém zaklapání o kamennou podlahu.

Udělej to! Běž! Rychle! Musí zaplatit!

Poslední roh. Rozrazil dveře a vtrhnul do komnaty. Klečela v rohu a modlila se.

Tady ji máš! Podívej se na ní! Prosí o odpuštění. Žádné odpuštění si nezaslouží!

Vzal ji zuřivě za vlasy. Čepel protne mihotavý svit svíček. Žluť smíšená se stíny dokonaného činu se zbarví do ruda. Zaslepené oči vrhnou poslední kapku záště na bezvládné tělo.

Pomsta je vždy sladká. Duše však pláče.

„Pottere!“ zvolal rozverně do telefonu a v odpověď slyšel pobavený výdech.
Dělal to pokaždé a Dan se zasmál tím nejkrásnějším smíchem na světě.
Vždy se mu přitom rozbušilo srdce. Snažil se působit sebejistě, ale cítil horkost ve tváři. Hlas se zadrhával.
Byly to schůzky v hotelech pod cizím jménem. Dan s tím nechtěl jít na veřejnost a když byli lidé podezíraví, podporoval ho, aby se shippoval s kým mohl.
Přestože se snažil svou lásku přesvědčit, aby s tím vyšli ven, poslechl. Nemohl neuposlechnout. Nedokázal jej ztratit. Být bez Dana bylo nemožné, takřka neslučitelné se životem, jak Tom moc dobře věděl.

Opustila nás. Navždy. Tenhle svět byl pro Karolínu moc drsný.
V Čechovce drobně mžilo. Slizko, neveselo, truchlivo. I platany plakaly. Barney očichával rozmočené zbytky pohankového quiche s kadeřávkem a kozím sýrem. Marian se rezignovaně opíral o rýžový smeták. Zamlženýma očima přejel dvorek, nedouklizený po sousedských slavnostech. Ztěžka si povzdechl.
Dalo se to čekat. Na poslední kurz přírodního drhání se dostavila jen popletená babka. Z bia Oko odstranili její oblíbené plážové lehátko. Poslední kapkou bylo, když se omylem napila kávy oslazené cukrem. Cukrem!
Na venkově jí bude líp. Objevila nový smysl života. Organizuje teď kurzy wellbeingu pro vysloužilé žížaly z vermikompostérů.

Charlie sbíhal schody po dvou. Výčepem, kde se stále ještě slavila výhra v kvízu, proběhl, aniž by si všímal ostatních krotitelů, kteří se chtěli chlubit svým výsledkem.

Měl vztek. Cítil takové ponížení, že měl dojem, že se nedokáže ani pořádně nadechnout. Rudá barva tváří překryla i pihy, jimiž měl posetý obličej. Přesto se však zlobil hlavně na sebe, protože Luciusovi okamžitě podlehl.

Hanba ho spalovala jako nevyléčitelná choroba. Byl si jistý, že kdyby tak měl žít, zemřel by studem.

Musel s tím něco udělat. Musel někde sehnat peníze, aby se sám na sebe mohl vůbec podívat do zrcadla.

Ale kde?

Astrobiologové prosívají výsledky jako písek, vybírají možnosti. Život je sice z pozemského hlediska nezdolný, z kosmického ale nesmírně křehký. Příliš mnoho radiace, příliš málo tepla, příliš mnoho tepla, příliš málo vody - to jsou podmínky se životem neslučitelné. Navíc je důležité i stáří planety a její mateřské hvězdy. Proto, aby dlouho vydržela? Částečně. I proto, aby měla mateřská hvězda za sebou své bujaré, destruktivní mládí.

Dosud je objeveno pět tisíc exoplanet. Omezíme-li se na ty, které splňují uvedené požadavky, zůstanou desítky, možná jednotky. Možná nakonec jen jediná, dokonce lepší než Země. Má to jediný háček - bude nejméně několik světelných let daleko.

Kiliána našla ve skladu s prádlem.
Ne, že by ho hledala, prostě tam byl. Seděl za policí s naškrobenými prostěradly, očividně zhroucený.
Přidřepla k němu. „Co se děje?“
Trhl sebou, zjevně ji prve neslyšel. Hlavu však nezvedl, čelo si dál opíral o pažemi pevně obejmutá kolna. „Nic,“ zahuhlal.
Samozřejmě lhal. To by poznala i bez oněch zvláštních, zděděných schopností.
Vlastně věděla. Průstřel z pokoje tři. Některá zranění se sice sama o sobě hojila dobře, ovšem infekce často se životem slučitelná nebyla…
Objala jej kolem ramen. „Za to přece nemůžete. Nemohl jste udělat víc, Pavle!“
Polkl. Stiskl jí ruku. „Děkuju,“ zašeptal.

Jednou, už ne tak úplně dávno, pohltilo Smíchovské nádraží velké město. Svět byl náhle rychlejší a parní mašinky přestávaly stačit tomu zběsilému shonu a chaosu, co se zvenku dotlačil až k nim.
Páru nahradil diesel, diesel elektřina. Lidé libovali si, že hned je méně kouře a všude se dostanou rychleji, jak to na dráze pěkně sviští a skoro nedrncá.
Jen jeden člověk nebyl šťastný. Mladý Pavel stával na nádraží a sledoval, jak odvážejí jednu parní mašinku za druhou.
"Kdepak," řekl si, "chtěl jsem k dráze, ale tohle by nebyl život pro mne."
A tak raději založil v Lužné mašinkové muzeum.

V tunelech času je mnoho věcí neslučitelných se životem včetně tunelů samotných. Muži, který kráčí jejich temnotou, to nevadí, má své zkušenosti. Ví, že po každé noci přijde svítání.
Největší soupeřkou pro život je smrt a ta v tunelech hrozí na každém kroku. Ticho je obyčejně pouhý klid před bouří. Muž v kápi slyší vzdálený praskot ohně.
Cesta je daleká. Chodby času nevedou přímo. Muž prochází závoji věků bez jediného zaváhání.
Je Bílá sobota. Tedy alespoň tam, kam muž jde. Ministranti s knězem stojí okolo paškálu. Smrt je neslučitelná se životem, ale někdy nevyhrává.
Muž ve stínech se něžně usměje.

Už uběhl devátý rok Trojské války a Trójané i Řekové toho měli plné zuby. Achilles špehoval Ainea a chtěl ho probodnout, ale klopýtl a Paris, schovaný ve křoví, využil příležitosti, namířil na Achillovu patu a šíp, který vedl bůh Apollón, vystřelil. Najednou se ale vítr obrátil, vyrval šíp Apollónovi z ruky a poslal ho opačným směrem. Šíp se zabodnul Paridovi do břicha. Zdálo se, že jsou zranění neslučitelná se životem, takže se Řekové radovali. Ale Helena vzala jeden elixír, ke kterému si tentokrát přečetla ten návod a dočetla se, že elixír umí neslučitelná zranění slučovat. Takže už nebylo co oslavovat.

Charlie byla už odmalinka velmi zvídavé dítě. Neustále se nás obou ptala na spoustu otázek, a pak často ověřovala jejich pravdivost. "Táto?" volala: "jak dlouho vydržíš bez dechu pod vodou?"
"Nevím, broučku. Minutu asi?" tipnul jsem si.
"Ukaž!" žádala hned. A když jsem vynořil hlavu z napuštěného umyvadla, chtěla vědět, jak dlouho vydrží pod vodou ona. A samozřejmě to taky zkoušela. Když pak donutila potopit hlavu i Anthonyho, konečně ji to uspokojilo.

Ne všechny její nápady byly slučitelné se životem. Například když chtěla vědět, jak dlouho se dokážeme všichni držet za ruce, když u toho budeme držet vidličku v zásuvce...

Ve slabších chvílích života, tedy v těch, kdy nebyl napíchnutý v síti, vzpomínal Bobby na mámu. Dělala dvě práce, aby ho udržela na škole a po nocích tajně kradla implantáty mrtvým pacientům. Černý trh byl temnější než čekala, takže ji jednoho dne nespokojený překupník rozstřílel na mraky. Ji, zdravotní sestru, odmítl nabrat saniťák, neměla totiž pojištění. Bobby nesl krvácející matku v náruči do nejbližší nemocnice.
Tam jí píchli na kapačku a tvrdili cosi o neslučitelnosti života a zranění. Bobby jim nadával do kurev tak moc, až ho vyvedla ochranka.
Nynější Bobby si radši připojil další kabel a utekl zdolávat led.

Na posteli leží něco příšerného.
Beztvará černorudá hmota, rozteklý chuchvalec shnilého masa, rozmačkaných vnitřností, trčících zpřelámaných kostí, rozškubané srsti. Nejstrašlivější je, že z té odporné slizké věci bez mrkání zírají živé oči, jedno lidské a druhé liščí.
Xénie se otočí k útěku, ale kde byl průchod, tam se tyčí pevná zeď.
Ochromená hrůzou polyká hořké sliny, odvrací hlavu, aby o tu ohavnost už nezavadila ani letmým pohledem.
„Nemůžu pro tebe nic udělat,“ vymáčkne ze staženého hrdla. „Tohle nevyléčí nikdo na světě.“
„Já vím.“
„Tak co chceš?“ Xénie se s vypětím ovládne. Ztiší křik do šepotu: „Chceš, abych ti pomohla umřít?“