DMD č. 10. pro 10. 4. 2023. Téma: Neslučitelné se životem

Už uběhl devátý rok Trojské války a Trójané i Řekové toho měli plné zuby. Achilles špehoval Ainea a chtěl ho probodnout, ale klopýtl a Paris, schovaný ve křoví, využil příležitosti, namířil na Achillovu patu a šíp, který vedl bůh Apollón, vystřelil. Najednou se ale vítr obrátil, vyrval šíp Apollónovi z ruky a poslal ho opačným směrem. Šíp se zabodnul Paridovi do břicha. Zdálo se, že jsou zranění neslučitelná se životem, takže se Řekové radovali. Ale Helena vzala jeden elixír, ke kterému si tentokrát přečetla ten návod a dočetla se, že elixír umí neslučitelná zranění slučovat. Takže už nebylo co oslavovat.

Bylo předpovězeno, že mé srdce probodne bolest. Dnes se to proroctví neslučitelné se životem splnilo. Vím, muselo se to stát, ale to vůbec nemírní můj zármutek. Ach, kdybys alespoň nemusel tolik vytrpět,“ dívá se na Ježíšovo umučené tělo, které svou bledostí vyzařuje nevinnost.

Zdrcená matka se sklání pod tíhou žalu. Napřaženou rukou říká: opatrně. Tak ráda by svého milovaného syna chtěla pohladit, naposledy obejmout.

Bezvládné tělo se proneslo. Přesto se s ním muži snaží zacházet ohleduplně, jako kdyby mrtvý mohl cítit nešetrné zacházení. Vždyť už toho utrpení podstoupil dost.

Mladá žena, ruce vztažené k nebi, volá v němém výkřiku: Proč?

Charlie byla už odmalinka velmi zvídavé dítě. Neustále se nás obou ptala na spoustu otázek, a pak často ověřovala jejich pravdivost. "Táto?" volala: "jak dlouho vydržíš bez dechu pod vodou?"
"Nevím, broučku. Minutu asi?" tipnul jsem si.
"Ukaž!" žádala hned. A když jsem vynořil hlavu z napuštěného umyvadla, chtěla vědět, jak dlouho vydrží pod vodou ona. A samozřejmě to taky zkoušela. Když pak donutila potopit hlavu i Anthonyho, konečně ji to uspokojilo.

Ne všechny její nápady byly slučitelné se životem. Například když chtěla vědět, jak dlouho se dokážeme všichni držet za ruce, když u toho budeme držet vidličku v zásuvce...

Byli dva. Měli tak krásně obyčejná anglická jména - John a James. Měli i krásně obyčejná povolání - sluha a štolba. Jeden byl ženatý, jeden ne.
Byl obyčejný den, 29. srpna 1835. Den, kdy se životy Johna a Jamese obrátily vzhůru nohama. A mohla za to jedna mizerně ucpaná klíčová dírka.
V jediném okamžiku se objetí změnilo v zajetí. Proces byl rychlý a přísný. Obhajoba poukazovala na vzájemný souhlas a lékařské záznamy, které potvrdily, že nikdo nebyl zraněn. Ale zákon z roku 1553 mluvil jednoznačně.
Oběšeni byli společně 5. září. Jeden začínající novinář načrtl jejich posmrtný obraz. Drželi se pevně za ruce.

Ve slabších chvílích života, tedy v těch, kdy nebyl napíchnutý v síti, vzpomínal Bobby na mámu. Dělala dvě práce, aby ho udržela na škole a po nocích tajně kradla implantáty mrtvým pacientům. Černý trh byl temnější než čekala, takže ji jednoho dne nespokojený překupník rozstřílel na mraky. Ji, zdravotní sestru, odmítl nabrat saniťák, neměla totiž pojištění. Bobby nesl krvácející matku v náruči do nejbližší nemocnice.
Tam jí píchli na kapačku a tvrdili cosi o neslučitelnosti života a zranění. Bobby jim nadával do kurev tak moc, až ho vyvedla ochranka.
Nynější Bobby si radši připojil další kabel a utekl zdolávat led.

"DIE!!!"

To slovo otřáslo celým Olympem. Héra, která tušila, oč se jedná, se potutelně usmála. Vládce bohů se náhle zdál menší.

Do trůnního sálu vrazila Démétér, rozzuřená k nepříčetnosti. "Chci Koru zpátky, bratře, hned!"

Zeus se pokusil o smířlivý úsměv. "Není to jednoduché, tvoje dcera—"

"NAŠE dcera!" zařvala Démétér. "S tím jablkem to byl mizerný podvod. Prostě ji vrátí! Jsi vládce, tak mu poruč."

"Ani já se nemůžu vzepřít osudu. To, co se Koře stalo, je prostě neslučitelné se ži—"

"Neslučitelné?" Démétér se zatvářila tak, že se i Héra zachvěla.

Tak teď ukážu já vám, co je se životem neslučitelné!

Na posteli leží něco příšerného.
Beztvará černorudá hmota, rozteklý chuchvalec shnilého masa, rozmačkaných vnitřností, trčících zpřelámaných kostí, rozškubané srsti. Nejstrašlivější je, že z té odporné slizké věci bez mrkání zírají živé oči, jedno lidské a druhé liščí.
Xénie se otočí k útěku, ale kde byl průchod, tam se tyčí pevná zeď.
Ochromená hrůzou polyká hořké sliny, odvrací hlavu, aby o tu ohavnost už nezavadila ani letmým pohledem.
„Nemůžu pro tebe nic udělat,“ vymáčkne ze staženého hrdla. „Tohle nevyléčí nikdo na světě.“
„Já vím.“
„Tak co chceš?“ Xénie se s vypětím ovládne. Ztiší křik do šepotu: „Chceš, abych ti pomohla umřít?“

Dobrý den,
vím, že už stav daný nezměním, leč trápí mne stav, do kterého jsem se dostal.
Vaší blokací účtů zmařen byl pokus o získání úvěru, který by dluhy mé vyřešil.

Netuším nyní, jak činit dál, když snahy mé zmařeny byly. Můj osud ve hvězdách teď dlí, leč na nebi žádnou nevidím a před očima mám pouhou tmu.

Snad bylo by lepší, kdyby přítomnost má svět dál netížila a problémy mé s odchodem mým opustily zdejší bytí.

Tím končím řádky své, neb nemá smyslu dále psát. Zdraví mé je chatrné a já již nemám sil bojovat.

Loučím se, X Y.