DMD č. 10. pro 10. 4. 2023. Téma: Neslučitelné se životem

Holly přetlumočil posádce, že loď Nova 5 volá o pomoc. Na palubě se údajně nacházely tři mladé, krásné ženy.

Android ve smokingu se představil jako Kryton. Ukázal jim všechny „vymoženosti“ vesmírného plavidla a zavedl je do jídelny.

Lister, Rimmer a Kocour stanuli plni očekávání… před třemi vyfintěnými kostrami. Jejich životní funkce byly zcela očividně neslučitelné se životem.

„Teda, těžko najít správný slova. Poslyšte, děvčata, nevím, jestli se to teď hodí, abych vám to řek, ale tady můj přítel Majzlík je moc a moc statečnej. A má stovky a stovky přítelkyň.“

Rimmer se tvářil kysele. Toužil Listera uškrtit jeho vlastními ponožkami.

Stěžujte si rychle, na pomalé stěžování nemáme čas.
Ty hromady věcí všude okolo?
No tak je překračujte! Prostě tělocvik!
Došly ponožky?
Však už je dost teplo, budeme nosit sandály. Ať nohy větrají.
Ponožky do sandálů? Takové faux-pas!
Jídlo?
Před pár dny byla plná lednice.
Není?
Tak vykliďte spíž. Stejně je dobré to jednou za čas udělat.
Jestli zbylo nějaké čisté nádobí?
Vidíš ten hrnek támhle nahoře? Tak vidíš! Zbylo!
Proč jsem vyplýtvala všechnu teplou vodu?
Sprcha přináší inspiraci. A vy se otužujte, je to zdravé!
Takže žádný problém nenastal.
A pak, že je účast v DMD neslučitelná s normálním životem!

Sovy.
Kočky.
Psi a lišky.
Rychle jedoucí bryčka.
Opilec, co nekouká pod nohy.
Volavka, co si léčí akutní nechutenství a potřebuje zhltnout něco menšího. No, a aby toho nebylo málo, samozřejmě ještě magie, čert aby to spral. Magie těch druhých. Těch nezodpovědných pitomců, schopných lít zbytky lektvarů kliďánko do strouhy a vám pak čistě z nepozornosti naroste ucho na zádech.
Bábi Zlopočasná zhnuseně odfrkla a trpělivě cupkala dál. Z vysoké trávy se její vlastní zahrada zdála přímo nekonečná. Příště si Zapůjčí něco, co dovede létat. Seznam věcí, neslučitelných se životem průměrného rejska, je na její vkus přece jen trochu dlouhý.

To, že jsem si ponechal Camille jako osobní strážkyni, mi v následujících měsících obrazně zachránilo život. Následovníci generála Kaluzy byli více než dotěrní, a přestože mě nejde skoro zabít, neustále to zkoušeli.
Posledním pokusem byla záměna vody ve sprše za kyselinu. Od té doby mám bělejší chrup a pár kilo navíc. Na likvidaci pána světa nevezmete nekvalitní kyselinu.

Nevím proč, ale vyšetřování, a hlavně následné výslechy, vzala Camille, přestože je stále mrtvá, jako osobní výzvu. U většiny subjektů, jak jim Camille pracovně říká, nebyla zranění následkem výslechu slučitelná se životem. Co jsem zahlédl, nerozpoznal jsem ani, že šlo o subjekty.

Už jsem to zase udělala. Nechala jsem se zavřít.
Naštěstí jsem s Michalem utekla.

Je skvělý! Teda jen první den. Pak zjišťuju, ze je úplný debil.
Stejně nás našla policie a odvezla zpět do nemocnice.
Po devíti týdnech mě pouštějí. Zjišťuji že jsem těhotná.
Na potrat bych nikdy nešla.
Večer si udělám peníze a jdu do Crossu. Nakoupím a z bílých krystalků míchám vražedný koktejl. Protančím celou noc a další a další. Čtvrtou noc mamce volá policie, že mé našli vyčerpanou - odvezli mě pod Petřín.
Doktor říká, že pro můj plod to bylo neslučitelné s životem. Stydím se za sebe.

"Pojďme se podívat do některého ze sklípků," navrhuje Zdirad.
"Tam nejdeme, je to prostředí neslučitelné se životem," odmítá Pankrác.
"Já bych samozřejmě víno nepil a ty s maminkou jen s mírou."
"To jsi nikdy neslyšel o oxidu uhličitém uvolňujícím se z kvasícího vína? Vinařů, kteří se jím udusili, jsou plné hřbitovy."
"Tatínek přehání, v těchto veřejně přístupných sklepech toho kvasícího vína není tolik," reaguje Jenovéfa.
"Pravdu má maminka," připouští Pankrác, "tady by se to snad stát nemělo. Ale do toho sklepa stejně nepůjdeme."
V duchu však Pankrác stejně myslí na to, že večer s Jenovéfou do nějakého toho sklípku vyrazí.

Zavírám se do pokoje. Bezpečný prostor se stává mým hrobem, mou rakví. Komfort vždycky vítězí nad svobodou.

Proč to tak bolí? Jako by se to znásobovalo tím, že jde o někoho, koho mám ráda, a ne o mě. Slzy nejdou zastavit.
Jsem rozbitá.

Vzkříšení? Necítím se tak.

Chci tě držet v objetí tak dlouho, dokud to nebude dobrý. I přes to, že ti probrečím tričko skrz naskrz.

Haldy špinavého nádobí, povinností, zkoušek, pochybností a výčitek mě pomalu dusí.
Kde jsi, když tě volám ze dna?

Naděje. Hymna mojí duše.
Snad někdy otevřu okno a znova se nadechnu.
Znovu budu žít.

Když jsem asi tři týdny po kurzu jel metrem domů s Toníčkem (oba jsme tehdy bydleli na Jižáku), jen tak mimochodem z něj vypadlo…
„Jsem s vosumnáctkou brousil voblouk u Národního divadla, to ještě jezdily jenom soupravy, a holka se prostě najednou rozhodla, že s rozběhem proskočí mezi spřáhlama.“
Zůstal jsem na něj zírat s vytřeštěnýma očima.
„No nestihla to no. Já samozřejmě nic neviděl. To nevíš prostě. Na Chotkáčích mi dispečer volá, že za mnou jede koroner a sbírá holku do pytle. Tak jsem zatáh do Vokovic a než dorazili, tak jsem si dal U Džbánu svíčkovou. Maj dobrou.“

Přišlo to náhle a bylo to všechno až příliš kruté.
Manželova nečekaná proměna, jeho surovost, jeho nehorázné obvinění. Zděšení, bolest, hanba, ztráta dítěte… obou dětí.
Víc, než se dalo snést. Ani už nebylo proč žít dál.
Hermiona se domnívala, že je konec, a přece nenastal. Ještě nějaká jiskřička v ní zůstala. Snad proto, že to nejdražší, co měla, život, který nosívala pod srdcem, nezanikl, ačkoliv to nevěděla. Přežíval a rozkvétal kdesi v dálce.
Pro ostatní svět však zůstávala mrtvá.
Dokud se její dcera konečně nevrátila. Když ji Hermiona pevně objala, teprve tehdy naplno cítila, že i ona může zase žít.

Seděla na zemi zády opřená o zeď. Z očí jí tekly slzy a koukala před sebe a ani se nehnula. Byla psychicky na dně.

Srdce jí bolelo. Byla to taková bolest, že nevěděla zda se to vůbec přežije. Bylo vůbec možné tuto bolest přežít? Její rodiče byli po smrti a srdce ji pro ně bolelo. Nebýt své mladší sestřičky, nebyla by tady. Ta bolest se nedala vydržet.

Ta bolest ji ničila. Vlastně ani nežila, jen se snažila přežít tu neslučitelnou bolest se životem, aby tu mohla být pro svojí mladší sestřičku, kvůli které chtěla být silná. Jen pro ni žila.