DMD č. 10. pro 10. 4. 2023. Téma: Neslučitelné se životem

Nejnovější návštěva nebyla zrovna nejvřeleji vítána a konverzace poněkud drhla. Rychle sklouzla k mrzutému výčtu nespokojeností.

"A pak to neustálé hlídání financí..."
"Jeho příjmy vás nestačí zajistit?"
"Jeho výdaje se neslučují se způsobem života, který jsem si představovala!" odfrkla si Lydia "Prozřela jsem už, nepotřebuji být městská panička, ale on nezná míru!"
"Ach tak. S tím se těžko něco pořídí," hostitelka pocítila pro Lydii neobvyklý soucit.
"Nemohl by s ním váš muž promluvit?"
"Pochybuji, že by to zabralo," prohlédla Susan do zahrady, kde pánové cvičně zkřížili šavle.
"Možná by ale jiný člen naší domácnosti mohl zkusit panu Wickhamovi domluvit."
"ŤUUU!?"

Život je letální genetická choroba. Pokud se nakazíte, je to neslučitelné se životem. Většina lidí si myslí, že začínáme umírat hned, jak se narodíme. U většiny lidí to však není pravda. Na počátku života totiž naše tělo produkuje víc buněk a naše buňky se obnovují větší rychlostí, než umírají. Tím pádem umírat začínáme, až když dosáhneme ekvilibria, což se stane mezi 22. a 25. rokem života, a přehoupneme se přes něj. Pak buňky umírají rychleji, než se rodí nové. Tim pádem umírat začínáme přibližně od 25 let. Zeptejte se těch, kdo tuto čáru překročili, jestli vám to potvrdí. Potvrdíte vy?

„Jeho zranění jsou neslučitelné se životem, pane Starku. Ty kousky skla v jeho rukou… ve Stephenových rukou…“ Christine Palmerová se odmlčela, než našla sílu pokračovat. „Vysypalo se celé přední sklo… některé střepy zasáhly ruce… jiné pronikly do lebky, do mozku. Nemáme šanci je vyoperovat, když je náš nejlepší neurochirurg na sále,“ doktorce se zlomil hlas.
„Můžu… za ním?“ zněl tiše.
„Ano, jděte… jděte se… rozloučit.“
Tony vešel na sál, vzal ležícího muže za ruku. Chtěl promluvit, ale krk se mu sevřel.
Chtěl bych toho tolik říct, Stephene. Měl jsem jet s tebou…
Strangeův hrudník se zvedl a poklesl. Vydechl naposled.

Azirafal s Crowleym seděli na lavičce v parku a snažili se tvářit, že jsou pouze dva neznámí, kteří se náhodně potkali u krmení kachen.
„Věci se daly do pohybu,“ pronesl do vzduchu zrzek.
„Nechce se mi věřit, že už uběhlo jedenáct let.“
„Pokud jsme oba odvedli dobrou práci, Warlock pekelného ohaře odmítne a všechno bude v pořádku.“
„A pokud ho neodmítne?“
„Tak je konec.“
„Opravdu s tím nemůžeme nic udělat? Můžu zkusit psa zastavit, odlákat, aby ho ani nepotkal.“
„To nejde. Pes hledá svého pána a nevzdá se, dokud ho nenajde.“
„Takhle to nemůže skončit. Musíme něco udělat.“
„Můžeme zmizet.“

Když se rozhodla držet suchej únor Lynda, Ivan nad tím mávl rukou. Mívala tyhle excesy, stejně jako se občas rozhodla odstěhovat do Reichu. Když s tím přišel i Saša, zkusil Ivan abstinovat.
"Mně ani nechybí ten chlast jako takovej," vysvětloval Ivan Líze, "ale já teď nemám žádnej sociální život, když nechodím do hospody."
"Si tam můžeš dát limonádu."
"Ty vole, zkoušela jsi někdy vypít deset kofol?"
"A co birell?"
"Po tom prdím tak, že bych si tu moh rovnou postavit jímku na bioplyn."
"Tak co teda budeš dělat?"
"No asi koupím tuzemák a brnknu Jiříkovi. Ten na nějakej únor sere."

Vůně dálek, dobrodružství, deště, ozónu, spánek pod hvězdami, dlouhý procházky vlastním tempem, dny plný smíchu a dobrýho jídla s nejbližšími přáteli, odpočinek na sluncem vyhřátých kamenech u alpských jezer, večery s knihou, nohy a ruce v teple, jízda na kole, plavání (ideálně poránu v klidným moři u prázdný pláže), klid a čas pro sebe a pro muže, pozorování západů slunce, a když nic z toho nejde (což je poslední dobou 99 procent času), mám někdy pocit, že už vůbec nežiju život svůj, ale někoho jinýho.
Naštěstí je tu pořád kafe. A ta labužnická chvilka na balkoně, když uspává někdo jinej.

Unaveně stojí u okna, v ruce hrnek s kávou, a zamyšleně hledí do nepřátelské černoty Delta kvadrantu. Další den je u konce. Další den přežili. A stovky jich ještě čekají. Spíš tisíce. Jak dlouho ještě vydrží?
„Kathryn,“ po ramenou jí přejely velké dlaně. Silné prsty promnuly ztuhlé svaly, až vzdychla úlevou.
„Nemusíš na to být sama…“ hlas hladil stejně jako ruce.
Vyprostila se a otočila k muži, v jehož náručí se toužila ztratit.
„Musím. Jsme… jsme neslučitelní se životem. S tímhle životem. Tady a teď,“ čišel z ní všepožírající smutek. „Nechápeš?“
Ztěžka polknul, poraněně se usmál a tiše přikývnul.
Chápal.

Holmes a já jsme stáli bok po boku, ústa zakrytá kapesníky. I přesto, že jsem okna otevřel dokořán, ten pach byl neúnosný. Tohle byl jeden z těch horších případů, který jsme společně museli řešit.
"Co myslíte, Holmesi? Je nějaká šance?"
"Obávám se, že ne, drahý Watsone. Vypadá to, že utrpěl újmu neslučitelnou se životem."
Cítil jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy, než jsem je mrkáním zase odehnal.
"Holmesi, moc mě to mrzí," řekl jsem a svěsil hlavu.
Položil mi ruku na rameno a povzbudivě se usmál.
"Netrapte se tím, drahý Watsone. Jenom mi příště ten dort raději kupte."

Ten den jsem přiletěla s Takim do Ruzyně, odkud jsme se měli vydat do nového bytu v Holešovicích. Jelikož mne příšerně bolela hlava, musel Taki vzít věci do svých vlastních rukou. Protože měl o Praze představy značně idealizované, zavolal nám taxíka, směřujícího na Zličín. Ovšem, co Takimu nemohlo dojít, byla smutná skutečnost, že po půlnoci již metra nejezdí. Jen za tuto cestu jsme zaplatili tisícovku a nakonec jsme stejně museli spát na sedačkách před vstupem do metra, poněvadž se Takimu vybil telefon a všechny peníze jsme vyhodili za taxi. Ráda tě zase vidím domove, i když jsem teď bez domova…

"Tohle nemá cenu zachraňovat! I tak docházejí zásoby."
Kdyby šlo o jeho pacienta, hádal by se Hush do krve, nejspíš ne vlastní. Takhle i docela souhlasil. Nějakou smůlou se mu nepodařilo úplně omdlít. Výbuch mu spálil kůži na půlce těla, zlámal ruku a pánev. I kdyby přežil, bude GAR k ničemu.
Jen doufal, že ho zastřelí, a nenechají ho několik dní dodělávat.
Další hlasy. Někdo se nad ním hádal.
Pak studený dotek hypospreje na krku.
Ta nejlehčí cesta ven.

Probudil se v místnosti, která byla cítit dezinfekcí a bactou.
Až za pár dní dokázal přijmout, že to opravdu není márnice.