DMD Bonus č. 5 pro 16. 4. 2023.

Vyrůstat v bystrozorské rodině není zrovna procházka růžovým sadem. Tam, odkud pochází, se vše kolem výchovy mladých bystrozorů bere velmi vážně. Musela se naučit přijímat rány stejně jako je rozdávat. Dětské strkanice s jejími bratry byly vlastně brutální souboje na život a na smrt.

Málem doslova.

Společně všichni vyšplhali na malý plácek na vrcholku hory. Bratři si ji jen dobírali, ale ona se ohnala. A začal boj. Neuvědomila si, že při dalším kroku nemá kam došlápnout...

„Aresto Momentum!“ zareagoval otec téměř okamžitě. Přiskočil k okraji, hůlku už měl připravenou.

Na tuhle lekci nikdy nezapomene. A kdyby, jizvy jí to připomenou.

Známá krkavčí atletka zaměřující se na sportovní chůzi se rozhodla dočasně přerušit kariéru. Chce se totiž nyní věnovat především péči o potomky.

„Vrcholový sport je víceméně neslučitelný s osobním životem. Nedovedu si představit, že bych poletovala mezi tréninky a krmením svých dětí,“ vysvětlila na tiskové konferenci.

Kvůli svému rozhodnutí se přitom sportovkyně nepohodla se svou bažantí trenérkou. Ta se nechala slyšet, že její děti už pár dní po vylíhnutí samy běhaly po okruhu.
„Aspoň se oddělí zrno od plev,“ okomentovala situaci trenérka.

Atletku však prý takové poznámky netrápí.
„Já hlavně nechci, aby mě někdo obviňoval, že jsem krkavčí matka,“ dodala.

Svítá. Hladinu oceánu čeří zlaté květy slunce, čerstvý vánek jí z tváře něžně stírá noc. Voda je smířlivě tichá. Natáhne ruku, naději na krvavé vykoupení vrátí temnotě, z níž vzešla, a hladina mlčky odpoví:
Vlny jsou vlasy sester, obzor je náruč otce, sluneční paprsky hřejí úsměvem matky; cítí bolest a cítí lásku, cítí strach a cítí sílu osvobozené mořské vody ve svých žilách. Otevře oči a pod jejich pohledem se tříští pověry a kletby, je sama sebou a taková, jaká měla být.

Vydechne, v tanečním skoku se rozloučí s bolestí země a odevzdá se vodě, věčná v lásce, kterou cítí.

Konečně mě pustily z nemocnice. První den ve škole mě ubíjí. Je to snad ještě větší nuda, než v nemocnici. Odpoledne mi volá Terka, jestli někam nezajdeme. Nakonec jsme šli můj návrat oslavit do Crossu. Terka mi prozrazuje, že dneska tu je i Miki. Přes bujaré tlačenice tančících se snažím dostat k Mikimu. Konečně jsem ho našla. Miki se na mě usměje a vítá mě zpátky. Má pro mě dárek. Do nastavené ruky mi dává pytlíček a v něm pilulku s logem Mitsubishi. Vím, že bych neměla. Odolávám pokušení. Ale asi jen půl minuty. Vše se vrací do původních kolejí.

Když se na jez postaví medvědice Grazer, je konec legrace. I kdyby tam stála sama, už by nebylo dost místa. Jenže má s sebou dvě dvouleté dcery, kterým se “medvíďata” říká jen proto, aby se jejich maminka neurazila. Tehdy nastává přetlak.
Grazer má respekt. Těžce vybojovaný a neustále znovu ustanovovaný.
Její puberťačky respekt nemají. Buď se nudí, nebo nadávají ostatním medvědům ve frontě na rybaření. Zavrčení sem, zacvakání zubů tam, drzé postrkování se po okraji.
Někdy mezi sebe pustí svou sestřenici, tajně, za zády soustředící se mámy. 
Hrají si spolu po medvědovsku. Vrčení, strkání. Dokud někdo neupadne dolů do vln.

Otisky rukou na krku se slily do nachového šálu. Zavře se na pár dní do svého opuštěného pokojíku v Bobově bungalovu a bude si lízat rány. Nesnesl, když se na něj lidé dívali s lítostí.

„Jak dlouho takhle budeš žít?!“ řval Bob, než je oddělily dveře.
Dokud bude každá šleha adrenalinu do žil tak skvělá, chtělo se mu odpovědět. Dokud mu každý sex s cizím chlapem rozbuší srdce. Dokud se mu z každého přepadeného řidiče na prázdné silnici roztočí hlava.

Ulehl na kanape s posledním lupem. Štos papírů nadepsaný Richard Vozniak – Neslučitelné se životem.
Bezpochyby to nejpodivnější, co kdy ukradl.

Ony dvě byly jako černá ovce a bílá vrána.
A záleželo na úhlu pohledu.
Freja byla ve své společnosti výjimečná pro své vědomosti, protože nebylo mnoho žen, které by dokázaly pomoci rodící ženě, když to bylo potřeba.
Grace byla zrádkyní, která utekla, aby poznala svobodu a věnovala ji i svému dítěti.
Nebo byla Freja tou černou ovcí, která pokoutně pobízela ženy, aby si braly zpět to, co jim náleží.
A Grace tou, jež zázračně otěhotněla a nosila pod srdcem dítě. Něco, co se dlouhá desetiletí nestalo.
Společně měly ohromnou sílu.
Sílu obrodit svět. Skoro by se dalo říct, že doslova.

Vracela se domů od kamaráda. Vzala to Přes Hyde park, kde byl dětský den. Ale to nebylo to nejlepší rozhodnutí.

Držela se v ústraní a sledovala ty šťastné dětské tváře. Když se vydala na odchod, do někoho vrazila. Do chlapce z Ruska. Snažil se jí varovat, ale bylo pozdě. Najednou zde byl druhý muž, pistoli jí přitiskl k pasu a začal jí vyhrožovat.

"Teď půjdeme k tomu autu." Trochu silněji do ní strčil, aby popošla k autu. Kdyby tu nebyli ty děti a on jí nevyhrožoval jejich smrtí, začala by bojovat a to by se asi rozmohlo v kouzelnickou strkanici.

Právě Marthin případ měla Hermiona na mysli, když se ptala na to kolikrát byli manželé Dursleyovi vystaveni kouzlu ZAPOMEŇ. Skončit jako blábolící šílenci si možná zasloužili, vzhledem k tomu jak se chovali k Harrymu, na druhou stranu pro Dudleyho to byli milující rodiče.

„To opravdu netuším,“ zachmuřil se Dudley, „copak vy nevedete nějakou evidenci jaká kouzla používáte na mudly?“
„Máš pravdu, zjistím to v kanceláři pro výmaz paměti. Jen jsem myslela jestli jste to s Harrym neprobírali.“
„Ne, nebavili jsme se o tom, jen nám vysvětlil, co máme dělat při Dahliině náhodné magii. Mám se o naše bát?“ zamračil se

"Musíme se přestat takto potkávat."

"Proč? Chceš snad naši hru vzdát?" hladila rukou vlnky moře, z něhož ji přesně před rokem vylovil. Tak se poprvé setkali.

Sen nepůsobil nostalgicky. "Ne. Lidské bytosti se nemohou utápět ve snech a zapomenout žít. Je to neslučitelné se životem."

Pomalu se k němu otočila. Lítost v jeho očích byla horší, než kdyby se na ni zlobil. "Já před životem neutíkám!"

Neuhnul pohledem. "Jsi si jistá?"

Nic neřekla. Ne, nebyla.

Místo toho k němu natáhla ruce. Morfeus zprvu ztuhnul, ale dovolil jí, aby ho objala.

"Proč to tak bolí?" zašeptala.

"Protože jsi stále naživu," odpověděl.