DMD Bonus č. 5 pro 16. 4. 2023.

Když prošla kolem scény a propletla se mezi tucty pobíhajících filmařů (filmař! to je slovo!), objevila Violettu. Seděla u stolku se zrcadlem, tvář měla úplně bílou a právě si hnědou barvou z palety jako od malíře pečlivě nanášela zmizelé obočí. V odrazu zachytila Juditin užaslý pohled.
„Vypadám jako duch, já vím. Ale na kameře to krásně vynikne.“
„Měla bych taky…“
„Slečna je dneska v pozadí obrazu,“ zahučelo to od vedlejšího stolu. „Violetta musí být mezi váma ovcema jako bílá vrána, víme?“
Nemůže přece první den vědět všechno!
Violetta, kráska s jedním obočím, na ni mrkla. Najednou bylo všechno mnohem lepší.

Pan Bílý patřil k těm, které si nikdo nevšímá. Na první pohled byl tak nevýrazný, že mu nikdo druhý pohled nevěnoval. Měl hodně široký záběr a nikde nevydržel pracovat dlouho. Vždy dělal v malých, nedůležitých funkcích, třeba jako nádeník v docích, pomocná síla na lodi, ostraha objektu či řadový operátor.
Jeho poslední zaměstnání ho zavedlo daleko do džungle jako asistenta bezpečnostní kontroly. Inženýr, zmožený horkem, ho poslal zkontrolovat zajišťovací lana. Pan White se pousmál a do papírů napsal „Vyhovuje“. O pár měsíců později se plošina radioteleskopu zřítila do plochy reflektoru. Na nenápadného asistenta v bílém obleku si už nikdo nevzpomněl.

V kapce vody odrazit celý svět, jak měsíční svit odráží se v tváři. Probdít celou noc, zatímco chladný vzduch zahání únavu, sledovat pomalu se tvořící krystalky jinovatky. Místo počítání oveček ztracených v temnotě počítat slzy na tváři, chytat je do dlaní a měnit v živou vodu. Slíbat ty slzy z tváří, konejšit ve věčném objetí, jak drahokamy vysázet rány na oblohu, ať září. V jednom okamžiku lásky stvořit svět, pohupovat se do rytmu, když svítá, tři bílé vrány, jedna holubice. Jedno nebe, jedna země, jedno probuzení. Tvořit a věřit, plakat a smát se, z deště do země, do země déšť.

Tentokrát vyšetřování netrvalo dlouho a Hercule Poirot už měl jasno. „Monsieur Stevense zabila mademoiselle Perézová,“ oznámil.
„Ta mladá španělská kuchařka?“ podivil se kapitán Hastings.
„Byla milenkou monsieur Stevense a když ji opustil, nedokázala se s tím smířit,“ vysvětloval detektiv. „Vzala pistoli ze zásuvky jeho stolu, na kole dojela do jeho kanceláře a tam ho zastřelila.“
„Ale kdy to mohla stihnout? Vždyť víme, že v době vraždy připravovala moučník!“ namítl kapitán.
„Mon ami, je vidět, že vy Angličané o jídle vůbec nic nevíte. Sněhoví ježci se suší při nízké teplotě minimálně hodinu. Mademoiselle Perézová měla spoustu času, zatímco byli v troubě.“

Školka mi měla ulehčit. A. měl v září nastoupit a já měla mít klid.
A. z provozních důvodu nastoupil v polovině listopadu, promptně onemocněl a už to jelo. Školka je totiž semeniště ne hříchu, ale viróz, dětských nemocí (propáníčka, už ani nevím, kolik jich teď je, ty nejnovější už mají jen čísla!) a chřipky. Takže člověka namísto návratu k relativně normálnímu životu a klidných posledních měsíců těhotenství čekají horečky, nudle, kašel, zpocená pyžama a řvoucí bánší, která nechce ani smrkat, ani ležet a dokonce ani čaj.
Mít doma batole společenskému životu příliš neprospívá, mít dítě školkou povinné ho zabíjí úplně.