DMD Bonus č. 5 pro 16. 4. 2023.

První kilometr, mírný kopec.
„Už nemůžu.“ zní zprava. „Mě to nebaví.“, zní zleva.
Třetí kilometr, o 2 hodiny později, tempo vražedné, mám z něj třetí infarkt.
„Už neujdu ani krok.“ zazní příhodně před hospodou. Kafe od infarktu nepomůže, ale dávám si dvojité.
Děti usednou. A začnou se vrtět. Nejdřív nenápadně. Pak se začnou židle povážlivě naklánět. Než stihne kafe vychladnout na pitelnou teplotu, běhají maraton kolem stolu, skáčou přes překážky tvořené padajícími židlemi a hází si pivními tácky přes celou hospodu. Vypiju lok kafe a mizíme.
Ujdeme 5 metrů.
„Už nemůžu.“ ozve se zprava. „Už neujdu ani krok.“ zní zleva.

Na místě činu zavládla radost a nedočkavý chaos. Každý se snažil svou práci udělat co nejdříve, aby se mohl pochlubit výsledky. Všichni do sebe v malé místnůstce naráželi, překáželi si navzájem, fotografové s daktyloskopy, vyšetřovatelé s řadovými policisty. Každý se chtěl aspoň na chvíli podívat na místo pobytu zavražděné dívky Beccy Stout. Při setkání, ale i v momentech, kdy si nepokrytě zavazeli, se na sebe usmáli, ochotně si uvolnili místa.

Ellie vše z dálky pozorovala a připadala si, ne jako na místě činu, ale někde v cirkusu, kde učinkujícím po představení slíbili, že si mohou sníst steaky, které nesežrali tygři.

Prebrala sa na drevenej podlahe. Žiadne okná, len mesačný svit prenikajúci dierami v streche. Nepamätala si, ako ju priviedli, ale na ich tváre nezabudla. Jeden mal kučeravé čierne vlasy, druhý ostrý nos a bledú pokožku.
Zhrozene si všimla, že má vo vlasoch listy a úlomky dreva. Spodok šiat potrhaný. Rýchlo si zakryla poodhalené stehno a so slzami v očiach sa zahľadela na dvere, zvonka zavreté na závoru. Počula, ako sa Čierna ovca a Biela vrana – tak ich v duchu nazvala – vonku nahlas dohadujú.
Modlila sa, aby tam ostali čo najdlhšie. Mala veľké obavy. Keď ju navštívia... čo s ňou urobia?

„Já vám povídám, ten člověk a ten pes se na nás domlouvají,“ bekala tvrdohlavě mladá ovečka. „Podívejte se, dávají si znamení!“
„Ty a ty tvoje konspirační teorie, běž už s tím někam,“ zabečela nejstarší ovce a ostatní se k ní přidaly a posměšně pobekávaly.
A tak se mladá ovečka sebrala a šla. Nevěděla kam, začínalo se stmívat, nebe se zatáhlo a na zem dopadaly první kapky deště. Hejno vran posměšně krákalo ovečce nad hlavou. Jen jedna nekrákala. Musela být už hodně stará. Když ostatní odletěly, snesla se k ovečce.
„Neboj, tady nedaleko bydlí jeden starý hodný ovčák. Ukážu ti cestu.“

Otázky se jí rojily v hlavě a strkaly se jedna přes druhou.
“Co se stalo?” vyhrkla úřednice, jakmile Vedení odešel z místnosti.
“Filo,” oslovila ji Smíření s úsměvem.
“Co budeme dělat?” Začínala panikařit.
“Řeknu jim pravdu.”
“Cože?” zasyčela úřednice. “Zbláznila ses? Pošlou tě zpátky do Zdroje!”
“Možná to tak má být,” pokrčila klidně rameny. “Koneckonců, jsem Smíření.”
“Smíření není rezignace!” procedila Filo mezi zuby. “Chceš aby tě poslali zpátky?”
“Ne, samozřejmě, že ne. Viděla ses někdy v zrcadle?”
“Umm… Co? Ne, proč?”
“Jsi moc krásná,” pípla Smíření a zčervenala.
Filo překvapeně otevřela pusu. “Nikdo tě zpátky posílat nebude,” řekla rozhodně.

Začne to nevinně, jeden nebo dva lidi si lehnou, nabírají síly před výletem. Pak se nechají zlákat vedoucí. Malí vidí, že dospělí odpočívají. To si nemůžou nechat ujít a najednou se na posteli o velikosti dva krát dva metry mačká celé osazenstvo chaty.
„Někdo mi zabořil loket do břicha!”
„Nemůžu dýchat.”
„Umírá mi ruka!”
Na těch šťastnějších (třeba mně) leží dva nebo tři nejmenší a nejlehčí. Ti méně šťastní na sobě mají až tři vrstvy. Celý pletenec končetin a smějících se obličejů se hemží a chechtá.

Večer opáčko. Hrajeme sardele a pokoušíme se vměstnat patnáct lidí na maličkou dívčí toaletu.

„Stejně mi to připadá nedobré.“ Znechuceně konstatovala křehká černovláska sedící na trámu.
„Ječmen je pokropený, začíná klíčit, to je ta chvíle, kdy do sebe natáhne cokoli. Časem prověřený postup.“ Odvětil rarach stojící vedle ní a pokračoval v odvazování poklopce.
„Tohle mi vážně vysvětlovat nemusíš. Ale není škoda zničit tolik sladu?“
„Sládek nás urazil!“
„Tak mu třeba... Uřízněte ucho.“
„Zrovna ty bys někomu uřízla ucho, Rusalko?“
„Nevím... Možná kdysi někoho zabili, protože mne urazil. Právě když dělal slad... Nebo to byl sen? Ale to pivo pak bylo docela zajímavé.“ Zasnila se dívka.
Rarach vytřeštil oči a upuštěným nástrojem si poskvrnil nohavici.

„Mistře!“
„Mistře Fusi!“
„Mistře!“
Mistr vyhlédl z okna. Po cestičce k jeho domu přibíhala kupa děti. Křičely jeho jméno. Znělo to naléhavě, proto se zvedl od knih a vyšel jim vstříc.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Prase kozu potrkalo!“ vykřikly děti.
„Počkejte, počkejte, děti, “ mírnil drobotinu mistr Fus. „Prase přece nemá rohy.“
„Nemá,“ souhlasil blonďatý rozumbrada. „Ale když ono se s naší kozou strkalo na dvoře…“
"A pěkně bujaře!“ skočil mu do řeči jiný hošík. Kamarád se na něj ošklivě podíval. Tohle byl přece jeho příběh.
„… A Líze upadl roh!“ dokončil ublíženě.
„To teda byla opravdu bujará strkanice,“ souhlasil mistr.

Evangeline se o konfliktu mezi lidmi a Nelidmi před poliklinikou dozvěděla náhodou od satyra, kterého obsluhovala v hospodě. Okamžitě si strhla zástěru a rozeběhla se na místo. Všichni zdravotníci měli plné ruce práce, a tak se obrátila na kitsuneho s ovázanou hlavou, který odpočíval u zdi.
„Co se stalo?“
„Taková… strkanice… trošku bujará,“ zahihňal se. Rychlý pohled na papírek, který měl připnutý na kabát, Evangeline prozradil, že dostal morfium.
„Jak zlé?“
„Jeden mrtvý a asi dvacet raněných, většina jen lehce,“ ozvalo se za ní. Stála tam Delphine, bledá a unavená. „Jestli chceš pomoct, ti, co můžou chodit, potřebují doprovod domů.“

Hodně tramvajáků využívá relativního soukromí uzavřené kabiny a při práci poslouchá muziku. Během prvního a posledního kola je udržuje v bdělém stavu (spolu s kofeinem, nikotinem a dalšími stimulanty), ve druhém a třetím kole zvedá náladu (společně s bagetou, čokoládovou tyčinkou a dalšími zdroji sacharidů). Pokud jedete svoji šestou fůru, pravděpodobně už vám nepomůže nic, ale i tehdy vás řvoucí metal ušetří rozhovorů probíhajících v salónu.
„Máš v mozku z piva kostku, nic si nepamatuješ, povídám, že Kunďák tam nebyl!“
„Zmotaný to máš ty, ty sklerózo! Kunďák tam byl!“
„Hovno!“
„Pívo! Kde mám pívo? Že já ho nechal v metru?“