DMD č. 20 pro 20. 4. 2024. Téma: Kapitola sama pro sebe

„Tohle může položit celý Úřad,“ pronese Solnická zamyšleně. „Dokud jsme ale sami hledaní, nemůžeme s tím ven.“
„A co Tichavský?“ namítne Roman. „Mezitím může skončit jako další nezvěstný nebo… nevyjasněné úmrtí.“
„Dostat odtamtud Adama bude kapitola sama pro sebe. Nejspíš ho pustí sami, mají svých problémů dost…“
V jakém stavu? chce se mi zařvat.
„Nenecháváme nikoho ve štychu. My ne. Musíme navázat kontakt s UBRMem a postupovat velmi opatrně… ale váš tři teď potřebuji jinde.“
„Cokoliv jste slyšela o lovcích, je pravděpodobně nesmysl,“ řekne Roman. „Sami ty fámy pouštíme na internet.“
„Nepotřebuji vaši multidimenzionální magii, Romane. Potřebuji vaše multidimenzionální myšlení.“

Juan Pablo si promnul oči. Civěl do obrazovky tak dlouho, že mu v každém oku ruplo několik žilek a vypadal jak angorák.

Psaní mu šlo pěkně od ruky, ale tady se zasek. Najednou měl pocit, že diplomku nedokončí. Neskutečně ho to sralo.

Ruská revoluce pro něj byla zajímavou, ale jaksi zvláštně vzdálenou turbulencí světových dějin. Chápal, jak proběhla. Chápal, jaké měla dopady. Co ale, merde, nechápal, byl ten vlak. Jak mohla skupina nějakých středoevropských zběhů, kteří nebyli ani vojáci, obsadit celou Sibiř?

Bitva u Lipjag...?! Ne, musí to vynechat. Nechá to do další kapitoly...?

Juan Pablo začal googlit nabídky práce.

„Na severu je enkláva, kde se děti rodí přirozeně,“ vymáčknul ze sebe Lockwell a snažil se urovnat si kravatu.
„Cože?“ vyhrkli současně Viktor s Edith. „Jak je to možné?“
„To je kapitola sama pro sebe. Každopádně tam jsou a množí se, jak se jim zlíbí. A to je právě naše naděje.“
„A vy to víte a nechal jste to tak?“ divila se Edith.
Lockwell pokrčil rameny. „Nepřipadalo mi to důležité. Není jich moc, aby to naši společnost mohlo ohrozit. Nu, a teď se nám budou hodit.“
Edith se zamyslela. Pohlédla na Viktora.
Zdálo se, že před sebou mají novou misi.

Od začátku nám vysvětlovali, že jsme kapitoly samy pro sebe. Že musíme zůstat oddělení. Kvůli bezpečnosti. Nechápal jsem to. Co by vadilo, kdybych se se svým bráchou sekundárním chladícím okruhem stýkal přímo, nejen přes tepelný výměník. A on s našim bráchou primárním okruhem taky tak? (No, to je ten brácha, kterého já nepotkávám vůbec. Pak máme mít dobré vztahy.)
Ale nakonec mi došlo, že já jsem mimořádně výjimečný. A to nejen proto, že v sobě obsahuji ty nádherné hyperbolické chladící věže, které se tyčí jako symbol vedle každé jaderné elektrárny. Já si totiž - na rozdíl od bratrů - doplňuji vodu průběžně!

Na staré polici ležela docela obyčejná kniha. Kniha, která byla opečovávaná s láskou, trpělivostí a jemností. Všechna písmena, slova a věty byly psány brkem, jenž vedla ruka neznámého kněze. Nebylo důležité, jaký příběh slova vyprávěla, ale příběh o knize samotné. V této knize scházela poslední kapitola, kapitola, která by ji dala smysl. Věděla, co má přijít. Vycítila to z prachu, který na ni uléhal. Hranice žhnula a její sestry opouštěly tento svět. Ona je další na řadě. Cítila dotyk plamenů. Rozhodla se. Doplní poslední kapitolu. Kapitolu samu pro sebe. O knize, která stála s hřbetem vztyčeným pod noční hvězdnou oblohou.

Slovo dalo slovo a byla z toho láska, co by vydala na román. On sice většinou mluvil jako kniha, ale jinak byl kapitola sama pro sebe. Ona naštěstí nikdy nesoudila knihu podle obalu a přestože neměl žádný titul, za nedlouho si v něm četla jako v knize. Co zprvu vypadalo jako vedlejší děj, bezvýznamná epizoda, neskončilo se prvním dílem, ale stalo se jim příběhem jejich života. Někdy to byla pohádka, někdy klasika, jindy zase drama, ale nakonec vždycky otočili na nepopsaný list a začali znova a lépe, až se do sebe vepsali tak, že jiný příběh než společný nedokázali napsat.

Jeho tělo fungovalo jinak než těla normálních lidí. Už jen proto, že těla normálních lidí nevydržela v dobré fyzické kondici několik stovek let. K moderní medicíně měl respekt, ovšem k lékaři chodil málokdy.
Kapitola sama pro sebe byly pravidelné, povinné pracovní prohlídky. Šaškárna a naprostá ztráta času!

„Léky berete?“
„Ne.“
„Prodělané operace? Úrazy?“
„Slepé střevo.“ Za války a bez anestezie, lahůdka. „Pár zlomenin, to už je dávno.“ Pár byl eufemismus, dávno opravdu hodně dávno.
„Ruka? Noha?“
„Ruka. Noha.“
„Z vás to člověk tahá, jak z chlupaté deky! Nemoci běžné dětské?“
Kývl. To ti tak budu vykládat, že jsem měl mor.

„Šušká se, že jsi změknul, Crowley,“ pronesla výhrůžně Belzebub. „Že si tě lidi omotali kolem prstu!“
„Vážně? A kdopak to šušká? Hastur? Však já se už postarám, aby-“
„Dobře, dobře. Ale věz, že jestli zklameš, budeš litovat!“

„Měknu! Omotali!“ prskal Crowley cestou zpátky do bytu. „Mě! Jak by mohli? Nemám žádný city! Mít něco rád! Nikdy! Ble!“ otřásl se tou myšlenkou.
Zazvonil telefon.
„Eeeh… Zdravíčko,“ pronesl andělský hlas. „Dlouho jsme se neviděli, tak jsem si říkal…“
V démonově hrudníku se cosi zatřepotalo.
„Sklapni!“ zařval vzápětí na telefon i na vlastní hruď.

Azira… anděl se nepočítá. To je úplně jiná kapitola.

"Zdánlivě nepříjemná situace může často dopadnout dobře, jak jsme se přesvědčili po zadržení náměstkyně ČSÚ Háty Ospalé při pokusu o krádež Matematickofyzikálních tabulek v Národní knihovně," broukal si předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
Vzornému zásahu biřiců náhodou přihlížel proktor Teologické fakulty UK Otokar Hýl a požádal zadrženou o vysvětlení. Ospalá vylíčila rozpočtové problémy ČSÚ, nutnost ručních výpočtů a s pláčem přiznala, že si nemůže vzpomenout na Weibullovo rozdělení.
Hýl se nad námi slitoval a jako člen Výboru stařešinů Arcišamanství navrhl, aby se ČSÚ začlenilo do struktur Arcišamanství.
"Máme jediný požadavek," zdůraznil Sedlo. "Chceme být samostatnou kapitulou.
"Klíďo," souhlasil arcišaman Vít Otylý.

V každé knize bych vzadu zavedl kapitolu navíc, kde by autor mohl odpovědět na otázky, které zajímají fanoušky. V případě fantasy by byla povinná. Otázky se plodí samy. Jak se chovají kentauří děti? Lidská miminka mohou jenom ležet. Hříbata vstanou na nohy během prvních minut života. Pijí mléko z lidského, nebo koňského prsu? Umí nekromant oživit želatinu? Je z kostí a lze z ní vytvořit armádu gumových medvídků! Vidí upír sebe v hliníkovém zrcadle? Dříve byla zrcadla stříbrná a stříbro se považovalo za čistý kov, který odpuzoval zlo a neodrážel upíry. Dnes jsou zrcadla z hliníku. Žádám autory o vysvětlení!