Její hlas jako řeka

Slunce příjemně hřálo přes bílá oblaka na blankytu. Judita to sledovala zpod přivřených víček, opřená o sedačku se lenivě bránila spánku.
„Ten film je rozdělený do kapitol, jako kniha,“ vysvětlovala právě Violetta. Seděly spolu na zadních sedadlech auta, tak blízko, jak to jen mezi dobrými známými šlo. „Když se budu režisérovi líbit, budu mít jednu kapitolu jen pro sebe.“
„Vyberou tě. Líbíš se všem.“ Judita zavřela oči. Teď nebo nikdy. „I mně.“
„To já přece vím,“ odvětila. Její hlas zněl jako řeka.
Otevřela oči. Uprostřed odpoledne se na chvíli zastavil čas. Pak se obě pohnuly.
Její rty chutnaly po malinách.