DMD č. 20 pro 20. 4. 2024. Téma: Kapitola sama pro sebe

Detektiv u místní policie, který chtěl dosáhnout zatknutí sériového vraha. Jenom on. Nikdo mu to nesebere. Nesmí, je to příliš osobní.

Nebyl to však jen detektiv, jednalo se i o nejstaršího syna rodiny, který pod sebou měl mladšího bratra a nejmladší sestru.

Jeden z nejvíce chytrých studentů na univerzitě.

Též byl i přítel ženy.

A kamarádem pro několik blízkých.

Byl tolik, přitom si někdy připadal, že je nikým.

Dokázal by o sobě napsat celou kapitolu v knize, ale měl by pocit, že tím čtenáře odradí, nebo donutí kapitolu přeskočit. Takže k tomu nikdy nedošlo.

A přesto ho už svět znal.

Nešlo o to, že by Missy výslovně nenáviděla lidskou rasu. Jako většina jiných druhů jí byla jedno. Rasy klasifikovala využitelné, zneužitelné, bezpečné, nebezpečné a samu sebe nade všemi z nich.
Jinou záležitostí ale byly její pocity ohledně Doktorovy posedlosti tím naprosto bezvýznamným druhem. Sledovat, jak je zas a znovu protežuje, ji dovádělo k šílenství. Všechny ty unylé nicky, jejichž jména napůl zapomněla a tváře si stěží pamatovala. Přesto, pro něj byly dost důležité na to, že by ji snad kvůli nim i zabil.
Snažila se pojmenovat svůj pocit vzteku a znechucení, který cítila.
Nemohla přeci na někoho tak bezvýznamného žárlit?

Norman se plouží po cestě, jak už se tak kluci ploužívají, a kope před sebou kamínek.
Sám.
Tentokrát.
V hlavě mu hlodá tichý, neústupný hlásek.
Na co si to hraješ? Nechápeš, že mají pravdu? Charles? Vychovatelé? Všichni?
Nepatříš k nim. Nemůžeš mít přátele. Jsi jiný.
Nezasloužíš si je.
Oni si nezaslouží tebe.
Nechápou tě. Nemůžou tě pochopit. To přece víš, ne?
Proč jinak bys jim lhal?
Že nelžeš? Neříkáš jim pravdu. Mlčíš.
Jako bys lhal.
Kdyby znali pravdu, nikdy by s tebou nekamarádili.
„Lžeš!“
Kamínek letí do potoka. Norman si špinavou rukou utře nos a zamračí se.
On se nedá.

„Já píšu strašně profesorsky,“ poposedl jsem si na trávě.
„Ále hovno, ty píšeš brakově a poeticky, ...“ podal mi Macecha brčko.
Příjemně jsem si potáhl.
„Posratá senilita,“ pronesla Nina. Ležela vedle nás a mhouřila oči před sluncem. Nina už byla v rauši. Ale zasloužila si to. Kdo si dokáže představit přepracovanost sester na následné péči?
Slnko jí opalovalo odhalená lýtka a paže.
Okna kláštera za námi jakoby ji pozorovala.

„Nevrátí se,“ tiše zanotovala Nina.
„Nevrátí se,“ přidali jsme se k jejímu nápěvu.
„Tak — je — to!“ dokončili jsme společně.

Přetáhnul jsem bílou kapuci, do čela stáhnul štít a nandal respirátor.

Přestávka končila.

Když Juscac vyběhl schody a proběhl celou chodbou ke kanceláři jeho Eminence, hodiny na kostelní věží zrovna odbíjely půlnoc. Kardinál se modlil. V tu dobu si nikdy nepřál být rušení. Přesto gardista zaklepal a vešel.
"Ave Maria..."
"Eminence královna se sešla s Buckinghamem v zahradách."
"..."
"Byla s ním deset minut sama"
Kardinál si víc povzdech, dokončil modlitbu. Vzhlédl.
"To mohlo počkat do rána."
"Ale..."
"Už tu zprávu mám, chápu že se pomluvy rychle šíří, ale podle všeho k ničemu vážného nedošlo. Král ráno jede na lov, uklidní se. Královna..."
"?"
"Zapomene. Čeká dědice. Buckingham, bude jen nevýznamná kapitola sama pro sebe."

„Prosím vás, jak se Jonny Bourák dostal z mafiánské vily v kapitole šest do casina v kapitole sedm?“ zeptal se fanoušek.
„Nemyslím si, že by to bylo důležité. Jako samotná kapitola by to bylo dost nezáživné,“ odpověděl Autor.
***
Tramvajový vůz zastavil na zastávce. Jonny Bourák, celý zacákaný od krve, nastoupil a posadil se na plastikové sedátko. Na zem postavil motorovou pilu a na kolena položil upilovanou brokovnici. Usmál se ne paní sedící naproti a ta si rychle přesedla.
Starší paní si odkašlala: „Takovej mladej človek a nepustí mě sednout.“
Jonny Bourák se omluvil, stoupl si a o zastávku později vystoupil.

Basil chtěl Dorianovi porozumět. Nestačilo mu jen obdivovat jeho krásu, chtěl proniknout hlouběji.
Snažil se číst v jeho očích, ve výrazu tváře, v držení těla, v tónu hlasu i jeho pohybech a gestech. Úvahy o Dorianovi často vyplňovaly Basilovu mysl, když zrovna maloval nebo když se pokoušel usnout.
Zdálo se mu, že ačkoli si Henry dokázal mladíčka podmanit jedinou větou, také mu neviděl pod povrch. Nerozuměl. Nechápal. A asi po tom ani netoužil.
Jako by Dorian byl napsán nějakým neznámým jazykem, starodávným písmem, jako by nynější kapitola jeho života byla čitelná jen pro něj samotného.
Zbývala jen schránka - čarokrásná ilustrace.

Ovce občas chcípnou jen tak.
Jehňata jen tak chcípnou často. Zvlášť maličká.
Jelen vám vychcípne, na zimu; kráva? To je neskutečně složitá trávicí soustava na nožičkách. Kůň dostane koliku a hotovo.
Stane se.
Poslední dobou nějak často. Čeho je moc, toho je příliš.
Rezka nevěděla proč, prostě ji to napadlo. Její ruce bezmyšlenkovitě sestavily detektor, projely nad zdechlinou jelena... v dobrém stavu, však v krmelci má jako příkrm loňská jablka.
Cink.
Tady? Uprostřed bezpečné oblasti?
Kde asi?
Cink.
Krmelec.
Cink.
Jablka.
Nebylo to poprvé, co v okolí nakažená jablka viděla.
Cink.
Teď je to její starost. Přeměnění si provinilce ohlídají.

Dá se s jejím mužem do řeči. Sympaťák, soudil by nezaujatý pozorovatel. Daniel už zakusil degustační menu jeho nevraživosti, a přesto–
večer, když pod sprchou smývá z těla únavu dne a z dlaně sperma po provinilé masturbaci, myslí na ženu, která do něj vložila důvěru, opřela o něj své břímě, odložila své trápení. Za zavřenými víčky obraz jejího manžela: jak ho ten panovačný Vojtěch tiskne ke kachličkám a jako mechanický píst z něj vyráží dech.
Proč by někdo trávil muže, který vyplňuje představy nejkrásnější?
Budeš ze mě zklamaná, moje milá Nino.
Není souputníkem, za jakého ho má. Je pouhým zvířetem.

"Hůlky na zem a ruce nahoru," zavrčel Sirius, když s Remusem v patách vtrhl do vlastního obýváku, odkud se před chvíli ozvalo prasknutí typické pro přemístění. "Vyzývám vás ve jménu-" Další slova se mu zasekla v hrdle.
Remus se také zarazil. Otrhaný domácí skřítek, kterého nikdy neviděl, se skláněl nad nehybnou postavou mladíka s tmavými vlasy. Oba byli mokří, a chlapcovo tělo natolik pokryté krví a šrámy, že ho téměř nepoznal. Téměř.
"Regu?" zašeptal nevěřícně Sirius. Pak jako by se probal. "Kráturo! Okamžitě mi řekni, co má tohle znamenat!"
"Pokud chce krvezrádce zachránit bratra," vydechl těžce skřítek, "pokládá špatné otázky."