DMD č. 20 pro 20. 4. 2024. Téma: Kapitola sama pro sebe

Sešli se v úterý k večeru.
"Tak co?"
"Ňáký zprávy?"
Robal vypadal, že se mu moc nechce: "Podle strejdy je to až na to pitomý číslo legit."
"Tak fajněe néé?" chtěl se radovat Gazen.
"A v čem je háček?" klidnila skepticky Aira.
"Von je strejc docela samorost. Rovnou tu bankovku rozměnil v automatu na cigára, a … nechal mi z ní půlku."
"Kurva!"
"Hajzl nenažranej!"
"Sranéééc!"
"Relisticky - můžem bejt rádi, že máme alespoň něco a bez oplejtaček," ukončila smršť vulgarismů Aira.
"Takže co, každej vezme šestikilo a za zbytek se trochu připijem?" navrhl Gazen.
"Nechal bych něco na vybavení," připomněl Mael.

Malá Markéta měla tak trochu smůlu na tatínka. Když ho oženili s její matkou Adlétou, jeho vyhlídky na trůn byly na hony vzdálené, a míšeňská markraběnka jevila se jako vhodná choť. Pak se stal Přemysl Otakar králem a na svou manželku a čtyři děti zanevřel. Přivedl si lepší, urozenější nevěstu z Uher.
O Markétu však projevil zájem dánský král, a tak na krátký čas, Přemysl uznává své zapuzené potomky jako legitimní, a Markéta se provdává na dánský dvůr.
Jako dánská královna s novým jménem Dagmar vládla pouhých osm let. U nás upadla v zapomnění. Dánové o ní píší romány dodnes.

Sešeřilo se. Budivoj vylezl zpět na perón a lehl si na záda. Na obloze zahlédl Jižní kříž. To jej přimělo k úvaze.
Jeho cestování, to je kapitola sama pro sebe. Vždy toužil poznat toho co nejvíce. Pokaždé však cestoval jen takzvaně paďoursky, do nějakého hotelu či alespoň kempu. V Evropě a blízkém okolí. Nikdy neměl koule na to, aby si sbalil bágl a sólově vyrazil někam do exotiky.
Teď to vyšší moc zařídila za něj. Poprvé bude nocovat pod širákem. A rovnou na jihozápadní čtvrtkouli. Má to, po čem celý život podvědomě toužil. Jak tahleta extrémní cestovatelská akce jenom dopadne?

Mrštil klíči na stolek a nalil si koňak do sklenky. Zamyšleně přistoupil k oknu.

Poslední kapky lásky kanuly po okně zanechavše mokré brázdy zařezávající se do srdce. Pustil si žilou a veškerý zpropadený cit se vyplavoval kamsi pryč. Kapka po kapce.

Podíval se na hodinky. Nepotřeboval vědět čas, ale stejně to mimoděk udělal. Venku silně fouká. Šeřík v květu před domem poryvy neurvale vlní sem a tam.

Jako prohra v kartách o všechno, další krok – nepopsaná to kniha. Neblahý osud je kapitolou samou pro sebe; zahalen mlhou konečnosti. Jeho začátek konce, její naprostý, definitivní konec. Vyhaslé oko mrklo do věčnosti.

1890, Whitechapel

Základní pravidlo č. 1: co se stane ve Whitechapelu, zůstane ve Whitechapelu. Nikoho nezajímalo, za kým, jak často a proč bohatí pánové z těch prosperujících částí velkého Londýna chodí do tmavých uliček.
Za rozličnými dveřmi mohli muži za příslušnou sumičku dostat cokoliv. Libo cizinky? Dívenky? Svazování? Bičování? Račte, račte... Čím zapadlejší a špinavější ulička, tím vybranější klientela.
A pak tu byla Longharvest lane.
Začínající detektiv seržant Hillinghead byl rudý až za ušima, když v ní byl poprvé. Detektiv inspektor Hillinghead vstupoval do rajónu s kamennou tváří. Byl přesvědčený, že už ho nic nepřekvapí.
Cvak. Blesknul fotoaparát Henryho Ashe.

Kapitola sama pro sebe jsem ve svém životě já.
Tak zrovna tento týden.
Ve škole se chystáme na výročí 60 let školy.
Paní ředitelka má nějaké vize, my nějaké nápady.
Měsíc jsme s kolegou chystali slavobránu - já projekt, on konstrukci, já natírat, on stavět a nakonec já s žáky osázet květinami a vrbou.
Až vrba vyroste, celou bránu uzavře a děcka si ji mohou zdobit na vánoce, na Valentýna, na konec roku, jak budou chtít.
Včera hotovo i pochváleno.
Dnes si odpočinu...
Ale kde.
Zítra fotím svatbu - vyklidit a umýt auto, naleštit, natáhnout potahy...
Počkej!
Ještě nehty.
Nejsem přece čunča.

Hoch zaujatě poslouchá.
Děda vypráví: „Červená karkulka se zeptala: Babičko, proč máš tak velký nos?“
„Jé, dědo,“ přeruší ho chlapec. Ty máš taky velký nos.“ Zkoumavě si ho prohlíží. Pak se s obavou zeptá: „Nejsi taky převlečený vlk?“
„Vypadám snad jako vlk?“ usměje se děda.
„Tak proč máš velký nos?“
„Narostl mi takový. Už jsem starý, tak mám nos jako okurku. Hlavně, že jsem neztratil čich.“
„Aha. A dědečku, až budu starý, tak budu mít nos velký jako ty?“ ptá se bezelstně vnuk.
„To nevím,“ odpoví odevzdaně stařec. „Na velikosti nosu nezáleží, ale je důležité, abys měl velké srdce, víš?“

Vysoký muž v hnědé kutně přepásané zlatem vykládaným opaskem chodí sem a tam po velkolepě zařízené místnosti. Mluví sám k sobě.
„Nikdy jsem si nemyslel, že úspěch bude znamenat takové problémy! Naše školy chtějí všude, kde mají pocit, že vzdělání je zbytečný luxus. Severní země, Království středu, pronikáme i na jih. Učitele ovládnu snadno – stačí mluvit vznešenými slovy a rozdmýchávat vášně nad teoretickými otázkami. Vladař rozšiřování financuje, ale kde jsou odměny pro nás?
Zvláštní kapitolou jsou ti magičtí spratci. Proč je nemůžeme sbírat starší? Takhle nic nevydrží. To mi má můj dokonalý plán selhat jen na tom, že chtějí maminku?“

Jeden gynekolog se rozhodl pověsit řemeslo na hřebík a stát se místo toho automechanikem.
Pečlivě se připravil a absolvoval testy patřičného cechu. Získal hodnocení fantastických 105 bodů ze 100 možných. Když jeho budoucí zaměstnavatel volal na unii a chtěl vysvětlit ten divný výsledek, zavolali k telefonu zkoušejícího a ten to vysvětlil:
„No, tento automechanik, to je kapitola sama pro sebe, jako zaměstnance bych ho určitě doporučil. Nechal jsem ho vyměnit olej, dát nové filtry a vyčistit svíčky. Všechno zvládnul perfektně, a těch pět bodů navíc, na které se určitě chcete zeptat, je za to, že to všechno dělal skrz výfuk.“

O medvědovi 503 nejde vyprávět jednoduše. Ani o medvědici Holly to nejde. Jejich osudy se propletly tak nevídanou náhodou, že když se o nich chcete něco dozvědět na wiki stránkách medvědů z Brooks Falls, narazíte na tutéž dlouhou kapitolu.
O mámě, která se ho raději vzdala, aby mu dala aspoň malou šanci.
O stromu, na kterém dva dny plakal.
O pláži, po které se toulal sám a ztracený, když mu bylo sotva půl druhého roku.
O pravděpodobnostech, jaké provázejí opuštěná medvíďata.
O naději, když se poprvé přidal k Holly a její dcerce.
A jak mu dovolila nakojit se a zůstat.