DMD č. 20 pro 20. 4. 2024. Téma: Kapitola sama pro sebe

Z roztrženého pytle se řine změť smotaných řetízků, vzájemně zaklesnutých náramků a náušnic, rozkutálených drahokamů, zlatých mincí i lesklých plíšků z muzea. Mihotání fialových pablesků řeže do očí.
„Potěš Libuše,“ vzdychne Evžen a obrátí se na Kačka: „Máte tu šalvěj? A sůl?“
„Sůl mám. Šalvěj ne, omlouvám se.“
„Proč to takhle divně svítí?“ vyhrkne Bořek zvědavě.
„Kontaminace,“ zavrčí Velenínský.
„Ametyst začal ovlivňovat ostatní kameny,“ dodá Evžen. „Nejdřív je musíme dostat z jeho dosahu, jinak tu vypukne hotové peklo. To bude samo o sobě fuška. Hlavně se ničeho nedotýkejte ani rukou ani magií.“
Sebere dřevěnou katovskou sekeru. Zkusmo odhrne první hrst.

Byl vám jednou chroust,
jehož kdosi zchroust.

Říkáte si, co je na tom, takových je spousta...
jenže tenhle dostal hashtag "nesmrtelnost chrousta".

Řešil věci nepodstatné a stavěl je na odiv,
jeho hlášky ujaly se, dík nim moh být věčně živ.

Na Instagram vystavoval co celý den jedl,
kde ulevil zažívání a kam si dnes sedl.

Měl nespočet sledujících, každý s každým řešil,
zda svou příští výzvu zvládne a s kým zrovna zhřešil.

Z banalit se stal Survivor titánského chrousta,
samozvaných odborníků našla se hned spousta.

Byla z toho kapitola sama pro sebe,
jak se ten chroust nesmrtelný dostal do nebe.

Kapitán Karotka provázel nováčka Pseudopolským dvorem, vysvětloval všechno, co mladého muže zajímalo. Karotka byl překvapený, mladík projevoval nefalšovaný zájem, a i když byl v Ankh-Morporku nový, kosmopolitní prostředí Hlídky mu nevadilo (Reginald Půlbotka ho vyděsil jen mírně).

Zrovna se vraceli okolo venkovní tělocvičny, kde si Navážka s Modrojílem protahovali svaly, a Pleskot s Cvočkem Cvrkalem o něčem zaujatě diskutovali. Karotka se zasněně rozhlédl.

"My jsme tady v podstatě jedna velká rodina. Všichni jsme Hlídka a staráme se o město. Trpaslíci, trolové, skřítci, golemové, vlkodlaci, upíři..." zmlkl, když si všiml, že se nováček dívá na Nobyho, žmoulajícího nedopalek cigarety.

"A... lidi*."

To tvoje zírání do ledničky, povídal Pažout Horáčkovi, to je kapitola sama pro sebe, co myslíš, že tam najdeš, koukáš tam zasněně nejmíň dvě minuty, víš, kolik to stojí, a Horáček ledničku zavřel, ale zasněně se tvářil dál, já vždycky vzpomínám, vysvětloval, jak Mach a Šebestová provedli tu věc s kočkama, já šel k tobě, všude bylo naházené jídlo a žraly ho ty kočky, pak jsem otevřel ledničku a tys tam byl, bílej a studenej, to bylo strašné, jenže když jsem ti dal umělý dýchání, byl jsi zas krásně teplej, a Pažout odpověděl, pořád jsem, pojď mi ho dát znova!

“Rundu na mě!”
Barman se podivil. “Pro všechny? Máš na to?”
“Jasně. A když ne teď, tak brzo mít budu. Tuhle rundu mi ještě naposled připiš na futro. Brzy ti zaplatím všecko. I s dýškem. Pořádným!”
Barmanovi se do akce moc nechtělo. “Máš tam čárek jak kdybych je psal hráběma. Seš si těma prachama jistej?
“Klid, brácho, jako bych je už měl.”
“Nevím, jestli ti chci věřit. Ty tvý akce, to je vždycky kapitola sama pro sebe. Řečí máš jak Palackej a nakonec to pokaždý poděláš.”
“Cha. Teď už je to jistý. Zobe mi z ruky. Zajíček bude brzo pracháč!”