DMD č. 27 pro 27. 4. 2024. Téma: Soutok

Nejprve se v dětském kině ve vlaku nepochopili. Jeden řekl, že by chtěl aby dávali radši Smolíčka Pacholíčka. Druhý začal plamenně vysvětlovat, že to není Smolíček Pacholíček, ale pohádka o lidském těle - Byl jednou jeden život.
Hádka se zvrhla v mírné fyzické násilí s následnou vynucenou omluvou. Vypadalo to beznadějně, jeden z nich byl raději odvolán k mamince.
Po hodině to zkusil znovu. Přisedl si k prvnímu a najednou byli oba samá zdvořilost.
"Nevadí ti, že se ti opírám o nohy?"
"Jak se vlastně jmenuješ?"
A nakonec se jejich myšlenky protly a spojily v jednom mocném veletoku.
Sušenky! Jídlo sbližuje.

"Synu, proč mne odmítáš?"
Mladý kaplan vstává a protahuje si nohy ztuhlé z dlouhého klečení. Otvírá rychle okno, aby zjistil, odkud zazněla slova, jež jej vytrhla ze soustředěné modlitby. Nebyl to stařecký hlas Bořivojův ani mladicky přeskakující Hanina vnuka Pavla. Otevřeným oknem vhání prudký vítr studené dešťové kapky. Raději zavírá a hledí ven. Pozoruje stružky vody slévající se na okenních tabulkách do silného proudu.
Jak to ten starý povídal? Co vím o Božím otevřeném srdci?
"Čekám tu s milujícím otcovským srdcem, až mě pozveš do svého." Zase stejný hlas.
Milující otec? Takového neznám.
Bernard nechává slzy volně stékat po tvářích.

Kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí byl plný, se stařičkým jezuitou, páterem Jiřím Hrozilem, se přišly rozloučit bez nadsázky davy.
„Tak jako se potok žene od pramene k soutoku, kvapí lidský život od narození ke smrti. Bratr Jiří zesnul po požehnaných osmašedesáti letech kněžství. Smrt pro něj není koncem, nýbrž novým začátkem, zrozením k životu věčnému…“
Daniel poslouchal kázání jen napůl. Páter Jiří se stal jeho zpovědníkem před téměř pětašedesáti lety, dvakrát mu pomohl změnit identitu. Znal mnoho z jeho tajemství, dokázal jej nasměrovat tam, kde bylo třeba, vždy mu byl opravdovou oporou… Bolestně chyběl už teď! Kdo ho nahradí?

Lockwell hlasitě polkl. Edith se na něj mračila, Viktor jistil dveře.
„Na severu. Je tam enkláva. Odešla tam Grace Marcusová, otěhotněla přirozeně. Věděli jsme o tom, že tam jsou, ale až ona upoutala naši pozornost.“
Jeho věznitelé na něj zírali.
„Otěhotněla… přirozeně? Vždyť to přece… nejde?“ vydechla Edith.
„Ona je důkazem, že ano. A je nutné ji ochránit za každou cenu, než na sebe strhne pozornost Androgenů. Svedla dohromady způsoby naší pokročilé civilizace a jejich zpátečnickou kulturu. Ona je naše jediná naděje, nový proud spojující nové a staré.“
Edith a Viktor na něj stále překvapeně koukali.
Ale dávalo to smysl.

"Jsou to k..."
Nejnovější doručovatel se začínal uklidňovat. Nebo mu začínala docházet slovní zásoba.
Od kolegů byl poučen, že má auto nechat na křižovatce a pokračovat s něčím méně technologicky složitým. Poslechl. Přeložil poštu i balíčky na bicykl - a spletl odbočku.
Co přesně se na stanici stalo, nevíme. Jen, že se doručovatel neskutečně naštval. Ne však na obyvatele stanice, nýbrž na své spolupracovníky. A že zjevně trpí obsedantní fixací na slova začínající na "k".
Postupně kolegy nazval k mimo jiné krysami, kikoty, kojoty, krávami, kozami, kriply, karasy, krkavci, kretény, kazisvěty... A pár dalších, které mi předseda s Drahouškem zakázali opakovat.

Schází se u večeře. Po modlitbě Amir vypráví, co všechno během svých cest zažil. Děti mu naslouchají s pootevřenými ústy. Nikdy ještě neopustily Akkon, a tak je pro ně všechno nové.

„A u řeky Jordán se její prameny vlévají do Galilejského jezera u města Kafarnaum," poučuje je. "Někdy vás tam vezmu. A také k vodopádu u pramene Ayyun. Není to daleko odsud."

Fahimah se usměje. Spojí ruce v stříšku, špičky prstů se dotknou. Je jich tolik, co má dětí. Dlaně jsou soutok. Když se rozevřou, vyvěrá z nich láska.

Nakonec se kalná voda vždy pročistí, a všechny řeky odplynou domů.

Prišiel kamarát, bolo krásne počasie, tak som dostala nápad, že si v parčíku pri Budatínskom zámku dáme partičku šachu. Čo čert chcel, aj keď sme sa dostali ku bránke, bolo zamknuté. Vydali sme sa po chodníčku, ktorý viedol popod múr, že to obídeme a vojdeme bežným vstupom. Len čas jeho odchodu sa skracoval, chodníček stratený, obchádzka ešte väčšia.
„Prelezieme to?"
Prezrel si ma od hlavy k pätám: „Si si istá?"
„Poď prvý," nepôjdem pred ním, keď som v sukni.
Podložil polienko na stupáka a prešvihol sa na druhú stranu.
Vytrasenie rúk, rada je na mne.
Pád - prvý pokus nedopadol najlepšie...

Voda se valila vpřed přes peřeje. Divoce, nenasytně posilovaná soutokem dvojice řek. Obě tvořily přirozenou hranici mezi státy Konfederace a Unie.
Měl sis to rozmyslet. Neměl jsi tam svoje sestry nechávat, hlásek svědomí se ozval v indiánově hlavě. Potlačil ho, zkoumal cestu skrz rychlý proud. Nebyl čas váhat, když zaslechl hlasy, vrhl se do vody.
Výstřely, hvízdající kulky.
Výkřik, plný bolesti.
Dvojice střel ho zasáhla. Šok otupil bolest, ale z ramene a boku silně krvácel. Ztratil vědomí, nechal se unášet proudem.
„Rychle! Honem! Ztratil spoustu krve!“ Ženský hlas.
Neochotně otevřel oči.
„Vydržte!“
Zachránil mě nádherný anděl, víčka mu pomalu klesla.

V diplomové práci se zabývám jevem, jež bývá často označován jako "soutok civilizací" , nebo též "soutok kultur". Soutok civilizací patří mezi tři hlavní východiska spojení dvou nebo více civilizačních jednotek. Dostupná odborná literatura uvádí, že k hlavním východiskům mimo soutok patří ještě "domluva" nebo "vyhlazení". Podle N. Amstronga se jedná "o škálu, kdy domluva je ideální stav, kterého se snažíme jako vyspělá civilizace dosáhnout, kdežto vyhlazení je neideální stav připomínající primitivní kolonialismus. Soutok se pak nachází uprostřed této škály" (Amstrong, 2351, s. 215). Podle Lajky soutok odkazuje ke stavu, v němž historicky bohatější civilizace pojme druhou, která se ji podřídí.

V noci jsem šel městem. Pořád mě něco hnalo dál a dál. Zahnul jsem za roh a ...najednou jsem ho uviděl. Byl zraněný a oni na něj doráželi.
Byl to instinkt.
Ani jsem nevěděl, kdy jsem měl v ruce nůž.
Pak oni leželi v krvi na zemi a ten druhý se na mě vděčně díval.
Pak mě poznal.
"Co tu...?"
"Potřeboval jsi pomoct."
Kývl.
Nabídl jsem mu ruku a on ji přijal.
Čas se prolnul.
Ošetřil jsem ho.
Dovedl ho k Černému hradu.
Stisk rukou.
Úsměv.
Bouře se hnala od západu.
Blesk proťal nebe.
A zas jsem byl doma.
Sám.