DMD č. 27 pro 27. 4. 2024. Téma: Soutok

Byl čas spát. Toto se chystal převléct do čistého, ale nechtěl vycházet ven – po scéně z lokálu.
„Mohla by ses otočit?“ požádal Freyu.
„Proč?“ zeptala se dívka s neskrývanou drzostí. „Už jsem viděla spoustu nahých chlapů!“
„Protože tě o to žádám?“ zkusil se ovládnout Toto.
Podíval se na ni. To byla ale kombinace! Soutok jejího nevinného pohledu a řečí slušících prostitutce. Bože, vůbec Geremovi nezáviděl.
Najednou se zasmála.
„Toto, ty se červenáš!“
„Možná,“ zavrčel. Spolehl se na délku své košile a rychle se převlékl. Potom se na ni podíval.
„Zamysli se, jestli by ses neměla červenat spíš ty.“
Sklopila oči.

Já vím, tati.
Chodívali jsme tam na procházku, kdykoliv to vyšlo. Od babičky z Tovačova to bylo kousek. Tvé milované místo.
Vždycky jsi mi vyprávěl, jak jste tam s Pepíkem a Toníkem pouštěli vory z vrbových proutků a v létě se koupali či lovili čudle a mřenky.
Jak v jinošských létech jste tajně ze křoví koukali, co se to vyklubalo z Barči a Mařky řezníkových.
Jak jste tam spolu tajně chodili kouřit a dávali si bacha, protože okolo chodila SS hlídka, prý taky koukat na holky.
Já vím, že sis to moc přál.
Jenže tvé rozhrdlí vzala velká voda.
1997

Vlak vyjel z poslední stanice před Vídní. Už byli skoro doma.
„Zkusím si přečíst Linin dopis,“ říkal právě Willi, když se ve dveřích kupé objevil nevysoký muž s černými vlasy prokvetlými stříbrem.
„Ferenc Fehér.“ Drobně se uklonil. „Potřebuji urgentně mluvit s panem Sternbachem.“
Alexandr a Wilhelm si vyměnili krátký pohled, pak Wilhelm vyšel ven.
„To je ten detektiv?“
Alexandr přikývl. „Co dopis?“
„Něco se v něm píše,“ pokrčil rameny. „Přečteš mi ho, prosím? Nechci Lině říct, že jsem ho neotevřel.“
Alexandr list zběžně přelétl. Pak se vrátil na začátek. Četl pečlivě a mlčky.
„Co píše?“
„Tohle musí vidět tvůj otec.“

“Já ti říkám, že jsme se ztratili.”
Na břehu potoka stáli dva čundráci s usárnami na zádech, jeden držel mapu a druhý se tvářil zmateně.
“Jdeme dobře, ještě kousek po modré a budeme na rozcestí,” řekl ten s mapou.
“Značku jsem už nějakou dobu neviděl a tohle nevypadá na cestu.”
O několik zákrut později se zastavili na místě, kde se potok potkával s dalším z vedlejšího údolí.
“No a tady zahneme na tu druhou modrou…”
Dej to sem,” došla druhému trpělivost a vytrhl mu mapu. “No ty kráso. To není modrá značka. To je voda - celou cestu sledujeme koryto potoka!”

Bitva byla dávno dobojována a jízda už jen naháněla prchající lapky. Ondřej s Matějem seděli u ranhojiče, aby si nechali ovázat rány. Bušek kontroloval stav mužstva a počítal, kolika banditům se povedlo utéct.
Tomáš však nemeškal a vběhl rovnou dovnitř pevnosti. Několik mužů ho ze zvědavosti následovalo. Tomáš procházel všemi místnostmi, jako by v nich žil odjakživa. Přesně věděl, kde co je. Připadal si jako doma. Prošel kuchyní, jídelním sálem i zbrojnicí. Začínal si vzpomínat i na to, kudy se vždy jako malý vyplížil, aby si šel hrát s vesnickými kluky k soutoku potoků. Každá místnost mu vracela jinou vzpomínku.

Cestování se většinou obejde bez vzrušení. Je to křivka z bodu A jako Aldeeran do bodu C jako Chandrilla. Jenže... jenže byl pátek odpoledne (stardandního galaktického kalendáře) a to znamená jediné.
Loď sebou házela, otravné hyperprostorové hemžení bylo ještě otravnější a kdyby to bylo možné, zvenku by bylo slyšet troubení klaksonů a nadávky v miliónech jazyků.
Protože tam, kde se stýká místní hyperprostorová silnice I. třídy s Hydianskou cestou, je takový provoz, že to tok nepojme. Najmě v pátek odpoledne.
"Říkal jsem vám to. I zprávy jsem vám pustil," řekl Com.
"Já vím. Příště prostě musíme vyrazit dřív."
"Nebo později."

Z večera, když ještě všichni hosté byli při zdravém rozumu, se obě skupiny navzájem chladně ignorovaly.

Elfové používali malá dvířka do vinného sklípku z druhé strany v podzemí, který byl orientovaný směrem k hvozdu. Naopak trpaslíci radí přicházeli velkými pobitými dvěřmi hlavního vchodu směrem od Hory a zůstávali v přízemním výčepu.

Ale Bilbo je měl všechny prokouknuté. Proč by mu vůbec prodávali svoje víno a pivo a pak je k němu chodili pít?

Nejednou byl svědkem toho, jak připitý elf drbe nadraného trpaslíka ve vousech a společně zpívají oplzlé písničky.

Hospůdka "Na Soutoku" musela mít nějaké zvláštní kouzlo.

Snad hostinského?

Lycva vyšla z jeskyně, kde spávala, a naskytl se jí jedinečný pohled. Z tunelů a kaňonů po stranách vycházely jednotlivé rodiny kmene Ai Ciligh jako pramínky, některé klidné a rozvážné, jiné halasné a vzájemně se předbíhající jako když voda v korytě klokotá a přeskakuje kameny. Všichni se pak setkávali v největší jeskyni v Zimovišti, kde se mísili a tvořili jednu souvislou lidskou řeku, pomalu tekoucí směrem k srdci Zimoviště. Nastala noc zimního slunovratu, noc písní a kouzel, čas na požehnání.
Lycva se zařadila za svou sestru a připojila se ke své rodině – jedna kapka v jednom pramínku v jediné řece.

"Kurva!" vykřikla jsem a odskočila od stolu. Převržená židle vrazila do skříně a následně se mi pomstila zabodnutím jedné z nohou do stehna.

"Co se děje?" lekl se kolega.

"Kafe," hlesla jsem a začala hledat čím ho utřít.

"Jaký kafe?" nechápal.

"Hrnek bum, kafe šplouch," blábolila jsem nesmysly zatím co jsem pozorovala, jak se dvě kávové louže pozvolna rozlévají po stole.

"Sakra, spisy!" vykřikla jsem a hodila na stůl látkovou utěrku, kterou jsem našla kdo ví kde.

"Ser na spisy, počítač!" zaječel kolega. Kávové loužičky se pomalu stékaly do jedné. Ve chvíli, kdy se spojili na nich přistály papírové utěrky.

V paláci měl obrovský bazén s pečlivě regulovanou teplotou a ovoněný růžemi. Jeho ranním rituálem bylo plavat tam a zpátky, tam a zpátky...
Tenhle opuštěný soutok dvou potůčku neměl nic z toho. Voda sahala maximálně po stehna. Byla ledová, nesoucí s sebou zimu z hor. Ve vzduchu voněla tráva a létali komáři.
Ponořil nohy dovnitř a usoudil, že ten pocit předčil všechny luxusní bazény.
Vytáhl ze svojí brašny čerstvé jablko a začal snídat.
Jeho klid vyrušila mladá dívka, která vedla stádo koz kolem.
"A vy jste kdo? Nějaký pobuda?" zeptala se, když vedla zvířata napít se.
"Vůbec nikdo," usmál se.