DMD č. 27 pro 27. 4. 2024. Téma: Soutok

Musím popoběhnout, abych Divišovi stačila. „Roman to nemyslel zle.“
„To by neměl. Nakonec by musel podezírat i Solnickou, protože nechala prolézt portálem čtyři stínaře, nebo sám sebe za náhlou změnu postoje… co to říkal o anonymním tipu z Konstanty?“
„Někdo anonymně nahlásil podezřelou aktivitu. Přímo odtamtud. Hovor se povedlo vysledovat přes GPS.“
„Zjistili číslo?“
„Netuším. Podezíráš někoho?“
„Ne.“
Zastavujeme u soutoku dvou potůčků.
„Díky za doprovod. Solnická by mě jinak nepustila ven.“
„Díky tobě, že ses postarala o Adama.“
„Bude mě za to nenávidět.“
„Ne,“ usměje se Diviš, „bude nenávidět mě.“
Kouzlo se mi omotá kolem krku jako žhavý drát.

Do kuchyně nakoukne Roman. „Co se stalo?“
„Hrabala jsem se někomu v hlavě, když se nemohl bránit ani nesouhlasit,“ odpovím. „Dostala jsem přes prsty. Teď je ten marast z Adamovy hlavy bezpečně zapečetěný v mojí hlavě.“ Je načase změnit téma. „Co jsi zjistil?“
„Všechny ty incidenty jsou… okaté. Jako kdyby měly v prvé řadě vyvolat všeobecný chaos a strhnout na sebe pozornost. Zabití mám jen u lidí jako ty, kteří udržují nízký profil.“
„To počká. Jdeme se projít,“ řekne Diviš. „Jen k soutoku a zpátky.“
„Než půjdete… Diviši, ty a Adam sedíte do profilu zasažených. Netušíš, proč vás kletba minula?“

"Sčítání," pronesl matematik. "Průtok soutokem je roven součtu průtoků v řekách, které se stékají."
"Rovnice kontinuity," přisvědčil fyzik.
"Který soutok vezmeme?" zeptal se zeměpisář. "Nejbližší? Svratka a Svitava?"
"Už googlím," zavrčel informatik. "Za soutokem jsou Židlochovice, průtok devět."
"Kubíků!" dodal matematik.
"Metrů krychlových za sekundu!" upřesnil fyzik.
"Na Svitavě v Bílovicích máme tři, takže na Poříčí na Svratce musí být šest. Jenomže... nenačetla se data."
"Vezmi Veverskou Bitýšku!"
"Ale..."
"Cože? Jenom čtyři? Dva chybí! Voli je vypili?"
"Sám jsi... " vzdychl fyzik. "Přehrada. Elektrárna. Upouštějí a vyrábějí proud."
"Zkus znovu Poříčí."
"Tam neměří, stavební úpravy. Co budeme dělat?"
"Najdeme si Labe!"

Setkali se, když se vracela od velitele přístavu. Vzduch byl těžký až k zalknutí. Šedá mračna hrozila deštěm.
"Fanny!"
Otočila se po hlase. Davem se k ní prodídala známá postava.
Srdečně si stiskli ruce.
"Kdy jste připluli?"
"Předevčírem. Způsobilas pěkné pozdvižení."
Před průtrží se schovali do podloubí.
"My po ní pásli celé týdny. Marně."
"Sotva by tě nechala přiblížit na dohled."
Potřásl hlavou. Provazce deště smáčely prašnou ulici. Zprvu nesmělé pramínky se slévaly v jeden, až se ulicí valil kalný proud.
Hodnou chvíli mlčeli.
"Posílají nás domů, Tome."
"Kdy vyplouváte?"
"Hned jak naložíme zásoby."
"Vezmete s sebou naši poštu?"
Přikývla.

Olympa s Haridem objížděli nemovitosti v nabídce kouzelnické realitky. Některé nebyly špatné, každá však měla nějaké „ale“.
„Moc blízko mudlovskýho města.“
„Srrub je to krrásný, ale ty nízké strropy!“
„Samý skály, žádný stromy. Tady bych se necejtil.“
„Ach. Těch strromů je kolem přříliš. Je tady vlhko.“
„Tohle už je poslední,“ ukázal nešťastně agent na něco, co vypadalo jako kůlnička na zahradní nářadí.
Stáli na horské loučce. Vpravo se do vodopádu stékaly dvě bystřiny, vlevo začínal les. Kolem horské hřbety a v dálce se vlnilo moře.
Olympa s Hagridem se na sebe okouzleně podívali a přikývli.
„Řek bych, že sme doma.“

Vodovodní kohoutek nesměle vykukuje z betonového sloupku uprostřed ničeho. Kolem je živo. Je jediný pro dvacet domácností! Dějí se tu věci...

V čůrku vody tančí nymfy. Krásné. Tajemné. Ladné křivky zahalené v průsvitné plátno omývají snědá těla. Dlouze rozčesávají havraní vlasy. Procházející cudně klopí zraky.

Jedna je jiná. Podivně přízemní. Netančí. Docela obyčejně se myje.

Na její vodní vystoupení se stojí fronty. Když si šamponuje vlasy, každý se zastaví a zírá. Otevřeně. Neomaleně. Při holení nohou, celá vesnice šílí.

Až jednou voda přeteče a nymfa bouchne do mydlin.

Sbohem vodovodní kohoutku. Ode dneška se koupu v lavóru. Mezi čtyřmi stěnami.

Cesta se vine proti proudu řeky úzkým údolím, obklopeném skalami. Kráčí jistým krokem, s dítětem v náručí, odhodlaná.

Tvůj syn bude mocnější než jeho otec.

Když vládce bohů věštbu uslyšel, jeho zájem o ni rázem ochladl. Raději prý ustoupí obyčejnému smrtelníkovi. Thetis jde hlouběji do údolí, musí dojít až k hranicím Podsvětí.

Tady v údolí leží věčný stín, Vody Styxu, vytékající z Podsvětí a vlévající se do Acheronu, jsou ledové. Pohlédne do temnot jeskyně a zdá se jí, že vidí tři páry žhnoucích očí.

Dál nemůže. Dál ani nemusí. Opatrně vezme syna za patu, a vnoří ho do ledových vln.

1941, Londýn

Čas od času Charles Whiteman myslel na místo, které z Británie spatřil poprvé. Loď, na které připlul, zakotvila v Southendu, kde měli přesedat na vlak. Mnoho dětí se zdráhalo nastoupit do vagónů a rozuteklo se, kam jen to šlo. Karl vzal nohy na ramena, jak se dotkly pevné země, ale když uviděl souboj řeky a moře, jak se přetlačují v nekonečném vlnobití, zastavil se a prostě civěl.
Ať už se potom dělo Charlesovi v životě cokoliv, věděl, že stačí drobný vítr a vlny se poženou úplně opačným směrem.
"Jestli tuhle válku přežiju," slíbil Ester, "pojedeme spolu na výlet."

Ostré hrany ametystu řežou. Pulsují ledovým hněvem, bodají výčitkami. Rozjitřený kámen odmítá smíření, rafá jako vzteklé zvíře.
Nezbývá než ho zkrotit.
Evžen se opře o svého věrného spojence, odhodlanost granátu jiskřivě křísne o neústupnost ametystu. Svírá a nepovolí, nedbá výtrysků temné energie, vůlí tvrdší než kámen nutí k pokoře.
Vtom s palčivým zášlehem bolesti křupne dříve zlomená a jen halabala pospravovaná kost levé ruky.
Evžen zakolísá, ztrácí sílu. Kouzlo se bortí.
Bořek nevydrží přihlížet.
Vskočí do kruhu, instinktivně stiskne zraněné předloktí.
Evžen ucukne, avšak vzápětí pomoc přijme, napojí se na chlapcovu magii. Síly obou čarodějů se spojí v jediný proud.

Dvě sestry, Rychlá jako šíp a Sladká jako med, napájené sněhem arménských hor, tekly odjakživa vedle sebe, tak blízko, a přece nikdy na dotek. Dvě sestry, jejichž laskavém náručí vznikl celý svět. Snad dokonce ukrývaly mezi sebou Eden. Dvě sestry, zdroj veškerého života v nehostinném světě.
Rychlou sestru spoutali lidé už pradávno. Do cesty jí kladli překážky, aby nespěchala ke svému cíli. Sladkou zase rozervali na kousky, odváděli od ní žilku po žilce její životarádnou vodu.
Kdysi se do moře vlévaly bez doteku. Jak voda dochází, setkávají se dvě říční sestry v objetí. Každý rok o trochu blíže k horám.