DMD č. 30 pro 30. 4. 2024. Téma: ...a zbytek je historie

Nakonec se mi přece jen podařilo vybudit Tondu z letargie. A Tonda nakonec přiměl Lukáše vypovídat:
„Jeden pomocník z dílny chtěl půjčit na pračku. Táta ho vypakoval, ale navečer jsem ho viděl, jak jde od něj.
Vytočilo mě to, Monice na novej mobil nedal, ale cpe prachy do Míly i do týhle socky. Řekl jsem to Monice, ale jen jsme se zhádali. Řekla, že jsem slaboch, že si na tátovi nic neprosadím. Tak jsem šel do hospody.
Když jsem se vrátil, Monika zrovna tahla domů Alešovu tašku, sebral jsem jí to, a tam byly tátovy prachy z trezoru…
A zbytek…“

Vrátil se z pohřbu. Černá mu neslušela. Byl rád, že může obléct uniformu.
"Myslím, že napíšu paměti," svěřil se ženě.
"Čekáte, že budete další, drahý?"
Poslední dobou pohřbů přibývalo. Málokdo ještě pamatoval divočinu, pár špatně sroubených domků a stanové město.
"Sepíšu paměti a potom rozděláme oheň v krbu a spálíme naše dopisy a deníky."
"Ale..."
"Já vím, že byste spálila jen svoje, a moje by skončily v nějakém památníku. Musím se o to postarat sám."
"A nemyslíte, že těm budoucím dlužíme pravdu?"
Usmál se, objal svou ženu a políbil ji.
"Já pravdu neznám, miláčku, a oni taky budou mít fantazii."

"Ucho probereme určitě."
"A co dál? Tady píší fonograf a gramofon. To snad ne?"
"Ne. Rýpat hrotem do vosku už nikdy nikdo nebude."
"Magnetický záznam zvuku? Jako videokazeta? Taková vykopávka?"
"Vykopávka... tys asi ještě neviděla dráťák.?"
"Cože?"
"Jseš mladá. Nepamatuješ ani magnetofon na pásky, kazety nebo walkmana."
"Walkmana jo, je děsně retro. I když já už měla CD přehrávač."
"CD a DVD neučme. Jsou na odchodu ze scény. Blu ray na ni ani pořádně nevylezly. A klasické harddisky taky brzo zmizí."
"To se nám to krátí. Co tedy?"
"Ucho, mikrofon a reproduktor. To ostatní už je historie. Anebo brzo bude."

Cesta vlakem se mu příšerně vlekla. Knížku už dočetl, sáhnout po novinách ho nelákalo. Sáhnul do kufříku, vytáhl skicák a tužku. Oba předměty ho doprovázely všude a ani dnešek nebyl výjimkou.
Zadíval se z okna na ubíhající krajinu, Kalifornie byla ještě daleko. Očima se vrátil k prázdné stránce, začal črtat siluetu. Rodila se mu pod rukama, ožívala. Pomalu začal vybarvovat myší oči a kulaté uši. Musel tužkou přitlačit, aby dosáhl tmavého odstínu.
Tak… ještě rozpustilý úsměv a dodělání ocásku… a je to! Hm… jak tě pojmenuju? Mortimer? Ne, budeš Mickey. Mickey Mouse, ano.
To byl počátek… a zbytek je historie.

Unavený mladík vyryl pod mezopotámským sluncem do hlíny obrázek krávy.
Německý šarlatán odlil z olova písmenková razítka a začal tisknout.
Italský sochař se navzdory varováním rozhodl, že ten šutr zkusí.
Německý augustiniánský mnich přichází ke kostelu s hněvem a hřebíky.
Parta cosplayerů dochází k závěru, že si čaj letos nedají.
Britský přírodovědec se podíval ptáčkům na zoubek, totiž na zobák.
Švédský podnikatel se při čtení svého nekrologu rozhodl založit nadaci.
Zklamaný srbský student od kavárenského stolu uviděl auto s arcivévodou.
Skotský lékař odjel na dovolenou a neumyl po sobě nádobí.
Americká zdravotní sestra si jednoho dne sedla v autobuse dopředu.

Střela z blasteru minula všechno důležité. Když se voják dostal Backupovi na stůl, byl při vědomí - a ukecaný.
“Stejně jsou to klony,” zavrčel. Backupa bodlo pod žebry něco jako naděje.
“Klony?”
“Všichni vypadají a chovají se stejně - a stejně mizerně střílí.” Voják se rozesmál. Pak rozkašlal.
“Tys ale Klonový války zažil, doktore” zachraptěl nakonec: “Potkals někdy opravdový klony? Jaký byly?”
“Předně bysme se trefili.” Voják zmateně nakrčil obočí, ale hyposprej ho poslal do bezvědomí dřív, než se stihl zeptat.
Nevěděl, kdo vede Imperiální propagandu, ale byl v tom dobrý. Necelých dvacet let, a jejich životy už byla pradávná historie.
Pohádka.

Máme toho společného víc, než jen razítko na zápočtovém listu.
Při našem prvním setkání měla spoustu kluků a já bázlivě vstupovala na její území, abych se na zdejším bazéně naučila plavat - pátá třída.
Ti kluci jsou tu pořád a vzadu na zahradě rostou u plotu topoly. Je tam sluníčko a ptáci a Honza. První pusa - osmá třída.
Kluky smetla revoluce a nadpis hlásá Integrovaná. Mají kuchařky a švadleny a já nevím koho, ale je tu PPP, tak tu chodím s mými kluky - maminka.

Teď tu stojím a napouštím vodu do konvičky.
Půjdu zalít květiny u slavobrány.
Není to jen práce.

Robal zašel za strýcem Abrodem.
"Potřeboval bych zjistit co se dá o jednom chlápkovi, dlužíš mi to."
"Hovno ti dlužim, mladej, ale ze si to ty - vo koho jde?"
"Nějakej Dhorben Nillano."

"Ten tvůj chlápek je pěknej grázl, a nebezpečnej. Bejvalej žoldák. Ale podle záznamů by měl být v zahraničí."
"Na tuti je ve městě."
"Tak to jedině s falešnou identitou, můžu se podívat do historie regstrů, kam se dostanu."

"Zjistil jsem jeho fakeID."
"Šlo by se ho nějak zbavit? Nenásilně?"
"Mohl bych ho propojit s jeho minulostí, ale pak mi zas budeš dlužit ty. O zbytek se postará CitiSec."

„Myslím, že chtěl… zachránit nejen sebe,“ řekne Roman opatrně. „Tohle musel plánovat dlouho. V UBRMu měl po ruce složky členů speciálních jednotek a sledovaných čarodějů. Vybíral pečlivě, bezúhonné čaroděje s potenciálně nebezpečným nadáním a oběti, které taky vzbudí emoce. Soudně trestané, zadlužené, nepřizpůsobivé… Když jsem ho viděl naposledy, ptal se mě, jestli jsem si nikdy nevšiml něčeho divného na UBRMu. Nic víc. Nikdy by mě nenapadlo…“
„Mě taky ne,“ řekne Adam. „Diviš věřil, že společnost čaroděje vytlačí na okraj. Viděl smysl v izolaci a vlastní samosprávě. Proto pomáhal Solnické.“
„Získat lidi je snadné, když umíte magicky manipulovat emoce,“ odpoví Roman.

Berme to podle atomového čísla.
H - vodík, Li - japík, Be - sladík, B - bledník, C - uhlík, N - dusík (mirník), O - kyslík (živík neb hořík), F - kazík, Na - sodík, Mg - hořčík, Al - hliník, Si - křemík, P - kostík, Cl - solík, K - draslík, Ca - vápník, Ti - chasoník, Cr - barvík, Co - ďasík, Ni - pochvistík, As - utrejch, Se - luník, Br - vtožík, Te - zemík, I - chaluzík neb řasík, W - těžík, Os - voník neb smrdík, U - nebesník.
Názvy napsané černě používáme dodnes (a působíme zmatky v mezinárodní spolupráci), červené názvy zmizely v propadlišti dějin. U některých je to škoda, neb byly velmi poetické a i návodné. Takže tak.