DMD č. 30 pro 30. 4. 2024. Téma: ...a zbytek je historie

"Kde jste byli?" obořil se na ně James, sotva Buclatá dáma práskla rámem. "Skoro jsem ty šachy vyhrál!"
"Jamesi, brácho, tomu bys nevěřil," začal dramaticky Sirius, "úplnou náhodou jsme se zamkli v přístěnku na košťata."
"Jasně, náhodou. A já jsem jelen," pokýval James vážně hlavou. "Remus má aspoň tu slušnost se červenat, ne jak ty, 'nevinnost sama'."
"O tom, jestli jseš nebo nejseš jelen, vím svoje," odtušil Sirius. "A Remus využívá toho, že mu červenání sluší. Kdybys ho viděl v-"
"Dobře, fajn, odpouštím ti," zhrozil se James. "Zbytek si bohužel umím představit. Buďte si v tom přístěnku třeba celý rok."

Ondřej si balil stan. Bušek totiž nechal Velhartické lvy oslavit vítězství, ale hned chystal další cestu.
"To bych do toho Tomáše neřekl, že je urozeného původu," prohlásil Matěj.
"Musím se přiznat, na chvíli jsem zapomněl, že se k nám vůbec přidal," přitakal Ondřej.
"Nu což, on si tu může žít šťastně až do smrti, ale my zase musíme vyrazit," připomenul Jan. "Jdeme na sever, zabezpečit královskou silnici."

Tomáš už zůstal se svou rodinou na Chotěšovské tvrzi.
Ondřej, Matěj a Jan pokračovali v boji proti loupežníkům.
Michal zemřel během bitvy na následky kopnutí koněm.
A jak skončil Bušek, vám vyzradila historie.

Mluvil/a.
Ke všem a každému zvlášť.
Žádný důrazný, nadpozemský hlas burácející z Nebes.
Naopak.
Nenápadně, tiše šveholil v hlavě Jejího syna i syna Nepřítele, každičkého anděla, démona, člověka a živého tvora. Jistě i v té tvé, milý čtenáři, takže netřeba zacházet do detailů.
A možná tomu hlasu můžeme říkat jakkoli, co takhle svědomí?
Ješua převzal od Crowleyho chromovanou startovací Kliku.
Očima vyhledal Adama.
Kývli na sebe.
Pak - jako na pokyn -, k němu přistoupil Warlock a uchopil druhou rukojeť nástroje.
O okamžik a jedno drásavé prasknutí později byla Klika vejpůl.
A její část držel v ruce Adam na druhé straně zeměkoule.

Texasem projíždíme v napětí, dlouhá cesta v nás do varu uvádí věci, které měly zůstat spát.
Ale na konci naší pouti tě vidím šťastného. Pod vějířky vrásek dočista tvář malýho kluka. Natahuješ ruku. Rakety! Jsou skoro na dosah, buclaté kolosy.
Vítr na Boca Chica vane od jihovýchodu.
Myslíš na nekonečno, nezměrnou ledovou černotu, tenata rovnic, číselné vyjádření tlaku a teploty, když startovací plochu drtí zažehnutý pohon Super Heavy.
Když tě vidím takhle, hádky jsou nepodstatné, spálené ve splodiny, úplná historie.
Myslíš na Mars.
A já se ptám (známá melodie): je na Marsu život?
A vzal bys mě tam s sebou?

Nepamatoval si, jak ho to napadlo. Možná chtěl jen zabránit tomu, aby se potkával se svými předchozími já. Měli tendence dávat nevyžádané komentáře k jeho oblečení, vlasům, a TARDIS. Nebo se možná jen nudil a zaseknul se na Pinterestu.
Tak či tak se teď všechny záznamy o cestování válely po zemi, a na stole stály dvě krabice polepené tapetou.
Pinterest zněl čím dál pravděpodobněji.
Pustil se do třídění.

Očekával něco jako pocit zadostiučinění, ale výsledek značně pokulhával.
Jedna z krabic zela prázdnotou, druhá nepraskla jen kvůli technologiím Pánů Času.
Pozná měl zvolit trochu míň relativní výrazy, než minulost a budoucnost.

Jmenovala se Ája. Černá tříměsíční poukázka na flat coated retrívra. Když jsme si ji přivezli, vzali jsme ji k rybníku. Že si namočí tlapičky a čuchne si k vodě, když je to ten vodní pes.
Ája uviděla rybník, vletěla do vody jako torpédo a zavřela se nad ní hladina. Než jsme se rozmysleli, jestli pro ni skočit v botách nebo se zout, vynořila se, vyfrkla vodu a začala se nadšeně cákat na mělčině. Tři konsternované lidi na hrázi nevnímala.
O devatenáct let a hromadu psích dětí, vnoučat, pravnoučat, prapravnoučat a praprapravnoučat později na ten slunný den z rybníka pořád vzpomínáme.

Starý voják vyprávěl. Popisoval, jak se Briwal nepřítomně usmíval, když četl poezii. Jak kdykoliv Nevaia našla zanedbaný kousek zahrady, nedala si pokoj, dokud nerozkvetl. Jak Maila dokázala použít krásu jako smrtící zbraň. Škytavku, kterou Lycva dostala vždy, když se moc smála, a jak Fanred miloval pomerančové víno a rychlé koně.
„Můj pane, potřeboval bych spíš popis konkrétních událostí…“ přerušil ho písař.
Stařec si odfrknul. „To se můžeš dočíst v kronikách. Zapiš to, co ti říkám – to podstatné, co by nemělo být zapomenuto. Pokud si lidé budou pamatovat je, nejen jejich činy, pak jsem od nich odehnal smrt naposledy a navždy.“

Stáli spolu na prahu nového života.
Na okraji propasti, kterou díky Bohu překonali.
Když se ohlédli, viděli temnotu protrhávanou záblesky slunce, vlny moře, které se zuřivě tříštily o skály, dva ptáky s poraněnými křídly, co za soumraku hledají cestu domů.
Ani jeden už se nechtěl ohlížet.
Nebo snad chtěl?
Edward nejistě nahmatal Siriusovu ruku. Pozoroval profil jeho nezvykle vážné tváře.
„Hvězdičko?“
„Hm?“
„Asi bychom měli jít. Čeká se jenom na nás. Nebo sis to rozmyslel?“
Sirius odtrhl pohled od divokého, zpěněného příboje. Opětoval jeho stisk.
„Jdem na to, zlato. Veď mě. Z týhle cesty už nechci uhnout ani o krok.“

Drazí ďáblové,

pokud se vám tento dopis dostane do rukou, nikomu dalšímu jej neukazujte. Riskujete slyšení před inspekcí následované výkonem rozsudku.
Kdo jsem?
Patřím k těm, jejichž existenci Peklo popírá tak rozhodně, že pouhá hypotetická zmínka o nás je příliš mnoho. Myslím, že už tušíte, co tím myslím.
To ale není důležité. Důležité je toto: i vy máte naději. Satan i všichni jeho pohůnci vám lžou.
Jeden příklad jejich lži za všechny: oni vám tvrdí, že každý pacient je pod vlivem pokušitele.
Přitom před lety žila v Galileji dívka, do jejíž mysli ďábel nikdy nepronikl.

Vaše...
Na mém jménu nezáleží.

Pro všechny:
Bohužel se musíme rozloučit, tak snad vám nebudu chybět. Zažil jsem v nemocnici spoustu věcí, od těch příjemných až po ty nepříjemné. Zkusil jsem spoustu věcí, udělat kemp - nedopadl, dělat osvětu, a pracovat v nemocnici. Kdyby nebylo první nehody se špatnou stravu, nezkusím pravděpodobně spoustu věcí, a to by mě u některých mrzelo. Kempy nechám asi někomu jinému, ale na osvěty nás můžete volat dál. Děkuji všem, kteří mě poslouchali, a zodpovědně k mým radám přistupovali. Musím se ale k něčemu přiznat. Většina z vás by to nepoznala, ale nemám to vystudované. A zbytek je historie. Díky všem.