DMD č. 30 pro 30. 4. 2024. Téma: ...a zbytek je historie

Začalo to slepičárnou. Asi dle názoru, že slepice byla dříve než vejce. Což je ovšem nejisté, stejně jako konstanta moderní doby. Potenciální podvodník se objevil ve formě postav z obrázku. Pokyn protřepat, nemíchat nám připomněl, kde leží počátek všeho, tedy alespoň rodiny jednoho z hrdinů daného fandomu.
Poslední vlak domů nám přivezl sci-fi seriálek. Protagonistovi přišlo na mysl babské ucho, slyšel hlasy, vrána mu tam k vráně sedala, aby byl nakonec, možná trochu nečekaně, zachráněn výběrem z hroznů. Jiný úhel pohledu nám připomněl lechtivý seriál z minulosti.
A toto vše, spolu se zbytkem témat, bude už v řádu minut historií.

Kejchal, Bručoun ani Dřímal moc nepočítali s tím, že se dožijí konce války, ale Ori byl optimističtější a měl nejen plán, ale i mapu. Mapu k opuštěnému dolu kdesi ve Vnějším okraji, kde mohl v důchodu po odložení zbroje a blasteru těžit drahokamy, zlato a možná i beskar. Byl to tedy plán poněkud pohádkový a na vkus prvních tří členů Slyyyg Squad s trochu moc neznámými, ale protože nic lepšího je nenapadlo, souhlasili, že do toho pak půjdou s ním. Jen co vyhrají válku.
Jenže dřív přišel jeden rozkaz přímo od nejvyššího kancléře a historie najela do silně nepohádkových kolejí.

V okolí byl nový svět. Její květiny nebyly přizpůsobené tomu, aby je opylovali tvorové, kteří v tomto světě žijí. Byla to už třetí generace tvorů, co ji mohli opylovat, a ti poslední už byli moc jiní. Tvorové, pro které tvořila své plody, už nežili. Svět byl jiný, tvorové, jež v něm bydleli, by těm dnešním připadali jako děsivá monstra. Ten svět byl pro ni cizí a začínal být nehostinný, ale možná se zas změní. A ten její už dávno byl historií. Vzpomínkou, o které nikomu nemohla povědět a nikdo o ní neví. Možná jen pár těch, co byli podobně staří.

Jinovatka na loňské trávě. Dlouhé, bledě zlaté stonky prosvítají pod jiskřitě stříbrným příkrovem.
Tři postavy vydusávají na kopec, využívajíce skutečnosti, že bahno je pěkných pár palců promrzlé.
Je vidět daleko. Tak... přijde na přetřes téma, o kterém se nemluví.
Poprvé.
„Tohle celé bude tvoje?“ ptá se Malcolm.
„Asi jo,“ odpoví Norman.
„Nemáme ti říkat nějak jinak? Titulem... nebo příjmením? Pane z Grantů...“
„Ale ne, prosimtě.“
„Mě už taky neříkejte příjmením,“ řekne tiše Ostrovan. „Mé jméno je... mé, rozumíte? Ne pro cizí. Ale my jsme přátelé.“
„A jak se teda jmenuješ?“
„Calum.“
Zapadající Slunce barví okolí dooranžova.
Dnešek si budou pamatovat.

Dafné mu vletěla do náruče. Konečně ho viděla po mnoha dnech ticha a starostí. Pak jen videohovor a teď byli konečně s Pedrem spolu.
Nedaleko nich Blue Tits svíral v náručí po mnoha měsících svou ženu a dcerku.
Seržant Kugel, výstrojní, objímal svou stařičkou maminku.
Dokonce i mladý vojín Kowalski se vítal se svojí rodinou.
Otec Dominik objímal stejně starou jeptišku, svou sestru.

Crevan stál stranou a kouřil. Byl sám. V očích měl dálky a zvláštní stín, který se objevil v posledních měsících.
Velmistr si stoupl vedle něj.
"Tenhle turnus končí."
Crevan mu předal cigaretu.
Velmistr potáhl.
"A nový?"
"Začíná..."

"Je takový maličký... To asi nebude úplně chlap, jako hora." Zasmál se hnědovlasý muž a pohladil novorozence v náruči jeho matky

"Ale prosimtě... On ještě vyroste. A čekám, že to bude uličník. Už v bříšku mě kopal." Pronesla žena a zamilovaně na dítě podívala. Dál ho lehce kolébala.

Seděli s mužem v jedné z botanických zahrad, v okolí zněl zvuk ptactva a vzduch byl čistý a nasáklý exotikou.

"Myslím, že Finnegan je hezké jméno. Hrdé a přesto... Finn, uličník." Zmínil muž, žena se jeho slovům zasmála.

A v tu chvíli ze stromu na nimi spadl list, přímo na chlapcům nos.

In the beginning, there were two angels. They were young and eager to see what may come next.
Then one of them fell from heaven. His glee turned into resentment and he lost his hope for the future.
The angel turned into a demon.
It was a tale as old as time. The angel and the demon weren't allowed to see each other anymore but they didn't listen. Their hearts grew fond of each other. And as the centuries went by, they couldn't imagine life without the other.
They fell in love.
And the rest is history.
Or is it?!

Belzebub seděla u zrnité televizní obrazovky v nespolečenské místnosti. Crowley to dokázal, Michael nepadla. Alespoň zatím. Dokud není na ničí straně, bude klid. Belzebub nechtěla válku, bolely ji z ní zuby, a po vítězství pekla nad nebem by na ni čekala kupa administrativy.

Na druhém konci nesmrtelného žebříku stála archanděl Uriel, rovná jako pravítko, a hleděla do ultratenkého nebeského tabletu. Michael na monitoru spí. Andělé spát nemají. Sny jsou pro smrtelníky. Odpočinek je pro smrtelníky… Vypadá klidně. Určitě se brzy vrátí. A zbytek…

„...je historie!“ odplivla si Belzebub. Živý záznam ze Země přerušily třicet let staré reklamy na History Channel.

„Adam je vzhůru! Co se stalo? Jak se cítíš?“ překřikovali se navzájem.
„Docela to jde,“ posadil se v posteli: „A stala se mi smůla. Byl jsem ve špatnou chvíli na špatném místě a tučňák Johnson to využil.“
„No tak, vyprávěj!“ pobídla ho Pepřenka netrpělivě.
„Není moc co. Byl jsem se projet na kole a johnsoňáci si na mě počkali u ohybu. Hodili mi klacek do výpletu, abych se vysekal a pak se do mě pustili. Kdyby kolem nešla Anatéma, byl by se mnou amen,“ dramaticky zadeklamoval: „A dál to už znáte.“
Spiklenecky mrkl na kamarády: „Vyhrožovala jim jako pravá čarodějnice.“

Ráno muž letí do práce jak blázen.

Ráno nemusíme nijak zvlášť spěchat, občas se dokonce necháme navzájem trochu prospat.

Dopoledne i odpoledne vozím do úmoru, protože nikde nemůžu nechat kočárek stát.

Dopoledne nechám Kulihráška spát na zahradě a nakukuju na něj z balkonu.

Do pozdního večera jsem s dětmi sama.

Odpoledne si po procházce dám na zahradě s přáteli kafe a nechám starší pohrát si s partou kamarádů.

Večer jsme zásadně sami a nadáváme na byt, na věčně probíhající rekonstrukce, na město, lidi, samotu.

Večer si občas sedneme spolu k ohni, k vínu, k deskovkám.

Všechno je, jak má být.