DMD č. 00 pro březen 2026. Téma: Ladění

Existenci ladím jako rádio 

Rano jóga, večer kardio

Jsem vrcholový sportovec

Šest pásů vyhraju

Než bys řekl švec

Trénink nikdy nevynechám

Svaly v zrcadle se kochám

Disciplína těla i mysli

Moje OCD to jistí 

Jistě bylo prokázáno 

Pro duši je prospěšná hra na piáno 

Proto občas složím skladbu 

Jako v ringu skládám protivníky 

Na zahradě pěstuji si fíky 

Umění mi domov zdobí 

Interiérem ctím své předky

Když někoho knock outuju

Má to svědky 

U obrazovek valí lidi oči 

Občas se mi po pár ranách ten svět točí 

Zkušenosti jak ty fíky sbírám

Už na mě křičí žena 

Já hlavou kývám

Ke klaviatuře ho posadili, když mu mohlo být tak sedm, možná osm let. Jak přesně je chlapec starý, nikdo nevěděl. Vdova Glückaufová syna přivedla do Klárova ústavu, protože už se nezvládala starat o nevidomé dítě, ale přiznala vychovatelům, že syn není její, jen se jej z lítosti ujala. 
Talent malý Kilian projevil v okamžiku, kdy poprvé stiskl klávesy. Brzy si osvojil nejen hru na klavír, ale také na varhany, křídlovku, klarinet a obstojně zvládal i hru na housle. Měl absolutní sluch a brzy se stal z žáka učitelem. Na přelomu století nebyl v Praze nástroj, který by nenaladily jeho ruce. 

Stal jsem se druhootcem. Už tomu bude bez mála rok. Do našeho rodného hnízda se vylíhnul malý Červenka. V současné době spolu s naším malým Ledňáčkem začíná objevovat svět. Ponejvíce zobáčkem. Tedy v jeho případě čtyřzubou pusinkou, ale zůstaňme v ptačí analogii. A zatímco plazivý plenochod vykazuje stále větší rozsah pohybu a nic mu není svaté, Rodič 1 a Rodič 2 zjišťují, že dno není vůbec dno. Že je to jenom tlustá vrstva bahna, do které se dá nořit ještě pěkně dlouho. 
Myslel jsem, že přechod z jednoho kousku na dva nebude strašný. Je. Ale potřebujeme se prostě jenom sladit.

Lepšíš se.
To byl hlas v jeho hlavě.
"Lepšíte se, Alfrede."
Tohle byl doktor Köstl.
Pacient se usmál.
"Znamená to, že v rohu je židle, ale nesedí na ní kočka?"
Teď se pousmál psychiatr.
"Kočka tam je. Leží na stolku."
Pacient se chytil za hlavu.
"Je to rozhodně pokrok..."
Další diagnostiku přeslechl. Přehlušil ji řehot. Vedle kočky seděl skřítek a plácal se do stehen. 
"A ty mě taky..." zamumlal si choromyslný pod vousy.
Se hned nečerti, Ferdo, odbydeš si tu rok jak nic a potem, to ti slibuju, nebude v celý Monarchii nikdo, kdo pozná strašidlo od halucinace jak ty.

Trochu se milujem, hodně tě nenávidím. Že s tebou pořád jsem, se vlastně trochu stydím. Asi jsme vyrostli, až když jsme měli děti - možná jsme neměli čekat do čtyřiceti.

Paradox života a téhle domácnosti, je že jsem jak pes, co olizuje kosti. Vězeň i bachařka - mám přece pevnou ruku. Co na tom že taky cítím řetěz na krku?

Všechno je o tobě a o tom co si myslíš, říkáš mi miluju tě, přitom si mě nevážíš. A tak tu ladíme to životní štěstí, ječíme na děti a já ti chci dát pěstí.

Nechcem už konečně přiznat, že jsme to posrali?

Kde jsi, Hospodine?
O tvou pomoc volám, je v nedohlednu,
v Tvém jméno doufám, nemohu ho vyslovit.
Vysvoboď mě z mojí temnoty.

Bojím se smrti.
Každý den na mne útočí, sápe se po mých blízkých,
každý den blíž a blíž.
Kolik zbývá dnů mého mládí?

Mé otázky zůstávají bez odpovědi,
struny k svatebnímu tanci nenaladěné,
místo veselice jen tesklivé skřípění smyčců,
pohřební sál.

Přijď mi na pomoc, úpěnlivě volám,
dej světlo mým dnům, naději zkroušené duši,
obejmi moje zesláblé tělo,
dej napít žíznivému hrdlu,
přikryj pokojem zneklidnělé srdce,
Pane, vládce všeho.

V Tebe doufám,
tys mé věčné vysvobození,
má spása.

Koncertní pedálová harfa musí být úžasný nástroj. Velká, težká, struny vydají za osm kytar...

Je dvacet minut před začátkem, diváci se trousí dovnitř, a harfenistka se zabývá laděním. Hned na začátku má důležité sólo, a naladit, nebo alespoň zkontrolovat, musí každou strunu. Naštěstí doba pokročila - má k tomu elektroniku.

Dívám se, jak harfenistka zkušeně postupuje od těch nejhlubších strun k nejvyšším, brnkne, a na displeji se zobrazí frekvenční odchylka, v ideálním případě 0.

Konec je ovšem nervydrásající. Nejkratší struny jsou nejhorší...

Brnk 

"Odchylka -5 Hz"

Malý šroubováček pohne kolíčkem snad o setinu milimetru.

Brnk

"Odchylka +5 Hz"

"DO PRČIC UŽ!"

představ si
jací bychom byli
kdybychom méně měli strach
a víc odvahu ptát se, riskovat a milovat

tančili bychom všem na očích
na střeše divadla
hráli na schovávanou
v třešňovém sadu
líbali se
na nádvoří Hradu
pod Petřínskou rozhlednou
i na Letné u kyvadla

zpívali bychom na ulici
i když nám to zrovna neladí
častěji říkali promiň
mrzí mě to
odpustíš mi?

postavili bychom se bezpráví
udělali víc, než jen šli volit
začali konečně žít bez odpadu
zeptali se té paní v tramvaji
jestli je v pořádku

a tak o tom sníme
čekáme na správný okamžik
život zatím utíká
promarněný

"Žóva, to je lejzrovka?"

"Jo."

"Kdes k ní přišel?"

"Přeci v TAMTĚCH katakombách, TOHO hradu, v TÝ tajný komoře."

"To si ňák nevzpomínám," podrbal se Klíšťák na holé bradě.

"Ta divná rozteklá pryskyřice - byla v tom, nechal jsem to ve městě identifikovat v magicshopu."

"Funguje?"

"Fleuriot nabil ty krystaly…"

Klíšťák s:  "Tak já to zkusím…" lejzrovku popadl.

Vzzíí! Aaaauuu!

"Co to?" křikla z vedlejší cimry Jorcha.

"Ale, Klíšťák, nemehlo, střelil se do nohy."

"A má jí pryč?"

"Ne, jen se tak ňák popálil. Je to zjevně kurevsky rozladěný."

"A dá se to odrozladit?"

"Vim já? Jsem snad ladič starejch krámů?"

Stojím v dešti, pozoruji její okno. Světlo za ním je příliš ostré. Neladí s mými představami. Takhle by to nešlo. Nejen tohle se bude muset změnit. 

V kapse pohladím útlý svazek nově vyrobených klíčů. Dávají mi jistotu. Až najde ty své v trávě před vchodem, ani ji nenapadne, že je sama nevytrousila. 

Jestlipak si všimla srovnaných obrazů?  Jestlipak si pustila rádio a podivila se, že je přeladěné na šum? 

Znechuceně přešlápnu. Tohle místo mi nevyhovuje. Nevím, co se uvnitř bytu děje. To mě rozčiluje. Ale nevadí. Vždyť právě začínáme. 

Dnes jsem potají vnikl do jejího bytu poprvé. 

Ale ne naposled.