DMD č. 00 pro březen 2026. Téma: Ladění

Co taková kapka deště? Malá, mokrá, padající shůry. Pád jakési mrňavé bobule vody, nenáviděné i životadárné. A následné nepostřehnutelné šplouchnutí, které slyší za ruchu města jen malý pavouk na zdi domu. A co teprve, když je kapek více! Za mrholení to je jen taková předpříprava hudebních nástrojů – jemné zabarvení tónů, takové náznaky, potvrzení, že vše hraje, jak má. Ale za deště, to už orchestr vyhrává cvrnknutím o okap, odrazem od střechy nebo rozplácnutím o okno. To už musí být naladěno. A jak nadpozemská řeka nabírá na síle, tak i improvizované hudební nástroje, které se řítí do finále za zvuků hromu.

Na mapy a papíry rozložené po stole padne stín.
"A sakra."
"Neklej."
"Spala jsi dobře?"
"Možná moc dlouho. Bolí mě rameno."
"To je určitě od tkaní."
"Co děláš?"
"Ladím letopočty."

Autorka nenápadně schovává seznam postav a životních dat pod mapu.
Mladou dámu v karmínovém šatu naštěstí zaujal tlustospis u autorčina opačného lokte.

"Krásná kniha, co je to?"
"Diplomka, moje."
"Napsala jsi knihu!? Mohu si ji přečíst?"
"Spoilers! Ehm... budu ji v dubnu potřebovat."
"A potom?"
"Myslím, že už tak máš problémů dost. Ještě vidět do budoucnosti a udělají z tebe čarodějku než se stihneš vdát... ups!"
"Já se vdávat nebudu!"

Když se řeklo zázrak, Ireně se vybavil jeden letní večer. Našla Ryka u okna jídelny, jak ladí loutnu. Zapadající slunce mu propůjčovalo zvláštní záři, až připomínal dračího pána.

„Už jsem nehrál roky,“ řekl. „Až se miminko narodí, bude se to hodit.“

Sklonil se ke strunám. Nakonec spokojeně pokýval hlavou, zadíval se na západ slunce jako by hledal inspiraci, a začal hrát.

A svět se zastavil. Irena zatajila dech. Čeledíni nechali práce a zvedli oči k oknu. Ptáci ztichli a zaposlouchali se. Tichem teplého večera se linuly jen tóny loutny.

V Tristenolu se dračí páni nevyskytovali – zázraky museli obstarat obyčejní lidé.

"Mathieu! Ten tvůj podivný pes mě dovede k šílenství!" úpěl Sylvain a zacpával si uši. 
Matthew ležel na divanu, přes oči měl mokrý ručník a nemohl se zbavit dojmu, že on sám už se zbláznil. V rukou svíral stélu a přemýšlel, zda už je na čase použít iratze. Kdysi se zapřísáhl, že jej skutečně bude používat pouze na vážná zranění, ale pokud ho hlava bude bolet ještě chvíli, něco vážného se nejspíš stane.
Příčina všeho chaosu, zlatý retrívr, seděl před gramofonem a kvílivě vyl. Gramofonová deska dávno dohrála, ovšem Oscarovi to bylo jedno. V čtyřdobém taktu otáčel čumák ke stropu. 

“Zkus to ještě jednou, prosím!”

Člen štábu za volantem znovu otočil klíčkem v zapalování. Auto zakvílelo, zakuckalo se, a ztichnulo.

Richard prohlásil něco, co budou muset vystřihnout. Projel si rukou nervózně vlasy. Babral se s tím už snad dvě hodiny, motor byl zoufale rozladěný, a štáb  se nechal slyšet, že dochází čas. 

Jeho kolegové, posedávající u krajnice s benzínkovým kafem, se zdály být v mnohem lepší náladě.

“Tentokrát už se náhradnímu vozidlu nevyhne,” ušklíbnul se Jeremy.

“Smí se s tím vůbec na dálnici?” přemýšlel James.

Peel P50 se zlověstně lesknul na slunci.

“Miniaturní auto pro miniaturního moderátora. Aspoň budou ladit.”

Toho dne se slečna Inkognita rozladila. Úsměv i obvyklá slunná nálada se skryly za mraky, semknutými rty, kolmou vráskou nad kořenem nosu.

Kočka Mína ji znepokojeně sledovala z nejvyšší skříně, pan Grenadin z ušáku.

Kousek uzeného lososa by jí udělal dobře, přemítala Mína. Stejně jako mně! Jí málo ryb.

Určitě četla noviny, strachoval se pan Grenadin. Poslední dobou jim trochu propadla. Sledovala, co říkají politici, co činí vláda. To nemůže být zdravé!

Proměnil se v jemný vánek, rozvoněl pokoj jarem, pohladil ji po tváři.

Zašeptal.

"Zase bude..."

"Tak tohle ani nevyslovuj!" zastavila ho Inkognita.

Ale přece jen se maličko usmála.

Devadesát devět, sto, sto jedna, sto dva… COŽE??!! 

Dvě přebývají! 

Jak to? 

Vždyť to bylo přesně! 

Tak to teda ne, přepočítat!

Ach ne, je to tak!

Co smažu? Vždyť je to takhle dokonalé! 

No, třeba tahle spojka… a tohle příslovce by se taky dalo…

Tak jo. Devadesát osm, devadesát devět… NEEEEE!!!!!

Jedno chybí. Co vrátit? 

Vlastně, sem by se dalo dát „a“.

Uf. Hotovo.

No jo, ale kde je téma? Je tam vůbec? 

Sláva, je! Ale docela schované… Co když ho kontroloři nenajdou? 

Závěr! Vysvětlím ho v závěru! To zabere!

Další geniální dílo! Nebo ne?

Ale co, bod je bod!

Blonďatá dívka vstoupila do testovací místnosti č. 7B. 

„Vítej subjekte 368,“ uvítal ji neosobní počítačový hlas.

„Tvé výsledky jsou zatím uspokojivé – na primáta tvé inteligence…“ neodpustila si GLaDOS jízlivou poznámku.

„Tato místnost testuje chování subjektu v letu a stavu beztíže. Před tebou je odrazová plošina. Můžeš na ni vstoupit.“

Děvče se nervózně rozhlédlo a opatrně na plošinu došláplo. Ta se vymrštila neuvěřitelnou silou, ale místo ladného oblouku odpálila dívku kolmo vzhůru. Krvavá skvrna na stropě se opět o něco rozrostla. GLaDOS na ni znechuceně zamířila kameru.

„To potřebuje doladit…“ pomyslela si.

„Wheatley, povolej úklidovou četu… a… probuď testovací subjekt 754…“

Paprsky ranního slunce se proplétaly listím staré višně, z jejíchž větví se ozval ptačí hlásek. K němu se pak postupně přidávaly další vytvářející lahodný souzvuk. To se probouzela rodina vrabečků. Všichni se těšili na nový jarní den naplněný pilným sháněním zrníček a přátelským hašteřením.

Maminka Vrabčinka si spokojeně protřepávala peříčka, pak si ale náhle uvědomila, že jeden hlásek tak úplně do ranní písně nezapadal . Ano, jeden z jejích synků, veselý Čajdáček, se naučil zpívat stejně jako jeho milovaná Perutinka z vedlejší zahrady.

Je hezká, milá, má dobré srdíčko, ale co naplat, svěsila křídla maminka Vrabčinka, přece jen je to... kosice.

S trhnutím jsem se probudila.

Šum rádia...

Nic.

Zdálo se mi, že slyším rozkazy.

Na syčení reproduktoru se dalo přivyknout, sluchátka jsme neměli. Ale co, přišlo to vhod. Kdyby služba usnula, přeci by musil někdo jiný zaslechnout vysílání!

Nouzové osvětlení co chvíli ponuře problikávalo. Hodinky mi ukazovaly čtyři ráno, hodinku do střídání. 

Adam jemně prsty na kolíku přejížděl osu sem a tam, tu šipka na 67 fm, tu na 70 fm. 

Usmála jsem se a spokojeně se ve spacáku svinula.

„Adame,“ — chtělo se mi zašeptat...

Jeho přítomnost mě držela na živu. Ve skutečnosti to nebyla naděje v armádu, ne jen.