DMD č. 00 pro březen 2026. Téma: Ladění

"Dobře, jdeme na to, Kájo Maříku."
Rádio zapraští.
Úúúúíííúúúááá... CVAK!
Non, je ne regrette rien...
"Teď ne, Vrabčáku."
Óóóííííóóáááúúúíííí... CVAK!
Z rádia zazní cosi wagnerovsky německého.
"Dej to pryč, Francoisi. O jízdu valkýr teď opravdu nestojím."
Úúúúúííííúúúú... CVAK!
Já mám devět kanárů, kanárů, kanárů, ti mi nejdou do páru, ne a ne a ne...
CVAK!
"Proboha Pierre, kam ses to napojil?"
"Já nevim!"
Úííííííúúúú je teď opatrnější. CVAK!
Bodré podoledne... pozorně poslouchejte, nebudu to víckrát opakovat...
"Přepni, to sou Angličani."
Óóóóííííáááá... CVAK!
"Pánofé...?"
"Hansi! Rádi tě zase slyšíme!"
"Já fás také. Pržes prásdniny se to chrosně rozladilo."

Radiopřijímač okupoval parádní stoleček uprostřed salonu. Byl vykládaný dřevem a vážil jako dobře živený předškolák. Pan Smith zpocenýma rukama kroutil knoflíky toho pekelného přístroje a mručel. 

"Krucinál!"

Paní Smíthová ho třepala kapesníčkem. "Hudbu!" Mrzela se na pana Smithe, a dokonce krátce pouvažovala, proč si ho brala. Ani rozhlas nenaladí!

Konečně se ozvaly libé tóny. Rodinnou idylu Smithových však záhy utnul kovový hlas zpravodajce. 

"Dámy a pánové, přerušujeme náš taneční program kvůli naléhavé zprávě - "

Spolu se statisíci Američanů našpicovali Smithovi uši. A jak hlášení pokračovalo, paní Smithová se rozvzlykala, a nakonec se stulila se do konejšivé náruče hrůzou strnulého pana Smithe. 

Básník naložený v lihu
pokouší se napsat knihu. 
Ladí tečky, ladí háčky,
málem sere do zatáčky.
Touží aby po něm zbylo 
jedno dokonalé dílo. 
Píše, škrtá, sprostě kleje, 
stižen tíhou beznaděje. 
Marně doufá, že ten list
bude někdy někdo číst. 
Vpřed ho žene bez ustání
jeho pošetilé přání. 

Třídou spěje k svému stolu
pan učitel na bižolu. 
"Pro prevenci neřestí
chci vám něco předvésti. 
Copak nám tu, školáku, 
naložili do láku?"
Žáček skrze lahev hledí, 
marně hledá odpovědi. 
Pak zahlédne štítek skrytý: 
VZOREK ČISTÉ NAIVITY. 
"Spisovatel, co nevydal ani jednu knihu, 
tak nám ho tu pro výstrahu vystavili v lihu." 

Většina obchodů zavřela už před dvěma lety, lidé se stěhují mimo město. TESCO Express však bojovalo v budoucím hipsterově dál. Stíny se pomalu šířily přes rušnou ulici, kde každý den projížděly desetitisíce aut. „Pípáš, dej košík třeba do hajzlu,“ podotknul pokladní. Brzy tady nebude ani to poflusané Tesco. Čtvrť, kde v posledních desetiletích žily tisíce Romů, se změní. Bytovky s kancelářemi nahoře vystrnadí poslední rodiny z bývalého ghetta. Byt bude stát 10 milionů, podobně jako ve zbytku Prahy. Zatím ještě symfonie vlků nezní, ještě ne. Ale už začalo ladění notiček, aby se nic nezadrhlo. Zítra se strhne půlka celé čtvrti.

“Svoboda!”

Přeskočil zídku a rozeběhl se. Letní soumrak hřál do zad. Kolem uší mu pískali komáři. Odhodil batoh a svalil se do trávy. Zíral do koruny pokroucené lípy. Do nosu ho udeřila vůně. Větve se prohýbaly pod tíhou květů. Obloha potemněla.

Jemné zašustění udalo první tón. Květy synchronizovaně mávly okvětními lístky. Rozhýbaly se. Vzlétly. Kmitaly, třely se o sebe a proplétaly se ve smyčkách.Tančily. Zlověstně šeptaly. Hledaly společnou melodii a křídla jim skřípala nocí.

Zježily se mu chlupy. Roztřásl se. Od úst mu stoupala pára. Dětskými prsty křečovitě sevřel jmenovku připevněnou na prsou: M. Orf.

Můry odstartovaly a vytvořily roj.

Dobře, měla jsem si tu flétnu pořádně prokouknout a profouknout. Ale na to první jsem moc spěchala po práci domů a to druhé… dělá se to vůbec? Nechali vás před covidem foukat do fléten?

Míša měla flétnu do hudebky, a to bylo hlavní.

Jasně že ji musela hned vyzkoušet.

A flétna spustila o tom, že ji zabila starší sestra ze žárlivosti (jak jinak?) a že ji utopila. Pak ji našel zaměstnanec výrobny hudebních nástrojů a z její kosti vyrobil flétnu.

Nejspíš bude pět lidským hlasem, dokud ji nepomstíme.

Ale mezitím si docela ráda brouká písničky Chapelle Roan a Paris Palomy.

"Cože?" 
Muž vyděšeně couvl od dveří, kde stál František, místní strážník VB.
"Nečuč a dělej. Kde máš ženu? V tomhle marasu sanitka nevyjela Bílovečák, tak vás mám dovézt."
Motor služební octávie se naladil do otáček, na tomhle opatrně.
U dveří již čekala sestra s lehátkem. Přeložila pacientku a mířila chodbou dál.
"Tak si dáme, ne?", muž nabídl strážníkovi cigaretku.
Náhle se z chodby ozval pronikavý pláč ohlašující nový život.
Po chvíli se u dveří objevil doktor: "No, Vláďo, málem jste ji měli v autě. Krásná holka, sice trochu malá, ale bojovnice to je. Gratuluji."
Byla neděle, 27. března, pět ráno.
 

Odložení čaje, usednutí na stoličku a otevření krytu klaviatury. Nádech, výdech.

Jeho letitý rituál. 

Jemně přejel prsty po klávesách a s prohlédnutím do not poprvé stiskl. Tón byl o kapku mimo. Na čele se objevila vráska. Zkusil znovu. Stejně. Prosím!?

Pohlédl na vzdálený telefon. Hrdost šla stranou.

„Ano, to jsem já. Chci se pozeptat, odkdy je volný Gustav? ...O půl tónu.”

„Nepočkám měsíc. Maximálně týden. Jak... Ne.” Zavěsil. 

Zprvu zoufalý pohled se změnil v odhodlaný. 

Došel pro náčiní, začal v ladění sám. Vždy u toho Gustava pozoroval, to nemohlo být tak složité...

Ač... Bylo. Velmi. A on právě dělal chybu.

Dvacet tři lidí stojí v půlkruhu kolem kláves. Sbormistryně už podeváté zastavuje skladbu ve stejném místě.

„Tenory samy,“ zní rozkaz a pánové poslechnou.
A znova je zastaví ve stejné části.
„Tam je F, proč zpíváte E?“
Prý že to lépe zní. Což je pravda, ale některá díla obsahují disharmonické části záměrně.
Znovu.
Na to, že jsou tam pánové jen tři, to zní jako pětihlas. Možná bylo lepší, když byli všichni stejně blbě.

„Nebude lepší, když budeme zpívat stejně jako soprány, jen o oktávu níž?“ ozve se smělý dotaz.
„Ne. Bude nejlepší, když se to naučíte.“

Tohle bude hodně dlouhá zkouška.

Vzduch byl plný tónů a on je chytal chtivými prsty jako děti loví mýdlové bubliny. Snažil se je pokládat jeden vedle druhého, ale rozplývaly se mu. Veselé, melancholické, zbožné, dojemné, útěšné, vznešené, nádherné… 

Přitom pro Něho to bylo tak snadné. 

Stačila jediná myšlenka na Něj. Na toho spratka, co jen bezuzdně przní vlastní talent.

Tóny přicházely samy. Závistivé, vzteklé, trpké, bodající, řezající, pálící, spílající, vyčítající, obviňující.

Ten spratek by měl umřít. Ne umřít, moc vznešené. Chcípnout. Rozpadnout se na prach.

Tóny hnily, plesnivěly a plnily se červy. Páchly.

Bylo to Salieriho nejlepší dílo.  Bohužel osmnácté století ještě nedokázalo pochopit punk.