Dokud jsou ohební
Žlutě prší. Sotva rozkvetlé zlatice na jižních stráních nad Vltavou se chvějí. Křehká okvětí pokrývají zem.
Markétka trhá nejdelší prut, pečlivě ho zbavuje pupenů a navléká kvítky jako korálky. „Dívej, mami, náhrdelník,“ poskakuje pod ještě spícími kaštany.
„Jsem princezna Zlatuška.“ Zvedá oči k bílému krajkoví Hanavského pavilonu: „Tohle je můj zámek.“
„Krása,“ maminka roztržitě přikyvuje. „Pohni, Filípkovi za sedm minut končí Ladění. Musíme ho vyzvednout přesně.“
„Já ten spolek nesnáším. Vždycky potom říká, že holky jsou pitomý. Že mu musím sloužit. A nechce si se mnou hrát.“
Zpod Stalina vyráží formace šlapacích autíček. Drtí zářivý koberec. Letnou zalévá zelená krev.
- Číst dál
- 24 komentářů
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit