Dr. House

Wilson byl ve skvělé náladě. Podařilo se mu vyrazit na oběd ven a celý den neviděl House. Měl by se zamyslet, co za tím stojí. Co House provádí zrovna dnes, když nemá žádného zajímavého pacienta...
V periferním vidění se objevilo cosi nepříjemně známého. Prudce se zastavil a vlétl do kanceláře Cuddyové.
„Co to tady provádíš?“
„Co bys řekl?“ odvětil House, otočil stránku v Playboyi a do úst si hodil porci chipsů.
„To nemůžeš dělat u sebe?“
„Můžu, ale tady je to větší sranda.“
Zvuk klapajících podpatků. „HOUSI!“
„Ticho, Wilsone, ví o nás,“ zašeptal významně House a schoval se za obálku.

"Dlužíš mi to," trval na svém House. Wilson kroutil odmítavě hlavou. "Ale jo, dlužíš."
"Housi, nemůžeš považovat za směrodatné něco, co jsem plácnul v opilosti," protestoval Wilson a pokusil se najít na gauči pohodlnější polohu.
"Dohoda je dohoda, slovo chlapa je slovo chlapa. Chceš snad být sketa?"
"Jasně, že ne, ale uznej sám, tohle je přehnaný."
"Řeklo se jasně, že jestli někdy Cuddy dostanu do postele, tak sníš moje tenisky," ukázal House na obuv umístěnou na talíři. Wilson si povzdechl.
"Tak dobře, dobře," zasunul si ubrousek za límec a vzal do rukou příbor. "Nemohl bych k tomu alespoň dostat kečup?"

Píši Vám, neboť situace je již neudržitelná.
Nakrčil obočí, ušklíbl se nad patetickým úvodem a přelétl očima další řádky.
Ignorujete mě jako ženu i jako lékařku… Jak jsem si někdy mohla myslet, že pro Vás něco znamenám… Nehodlám se dále účastnit Vašich dětinských her… Dávám výpověď a odcházím… Třeba budete litovat…
Krátce se zamyslel. Na druhou stranu dopisu naškrábal:
Píši Vám, neboť jsme se už dobrou hodinu neviděli a další dvě zase neuvidíme. Neignoruji Vás, pouze mám nastaveny obranné mechanismy. Jako lékařka jste relativně schopná, jako žena nesnesitelná. Kdo si hraje, nezlobí. Výpověď se zamítá, ještě se máte co učit.

„Je úterý,“ přitočil se k ní Chase a nevinně se usmál. Věděla, co to znamená.
„Nemusíš to pořád opakovat,“ utrhla se na něj a obrátila svou pozornost zpátky k mikroskopu.
Přátelský sex s Chasem se jí začal vymykat kontrole. Mělo to být nezávazné, pouze útěk od reality, ve které byla sama a odmítaná, jenže on se do ní zamiloval. Jistě, Robert byl krásný, hodný, inteligentní... ale měl jedinou malou vadu – nebyl to House.
Kolik nocí strávila tím, že sama sebe proklínala a měla chuť se nakopat? Ale nemohla si pomoci. Věděla, že její lásku k Housovi jen tak někdo nevyléčí.

„Musíme to dát rychle pryč,“ vyhrknul rozhořčeně Chase.
„A to proč?“ zeptal se stoicky Foreman.
„Zhroutí se…“
„No a?“
„Pokoušíš se být nesnesitelnější než House? Když už nic jiného, dělali bychom pak i její práci.“
„Taky fakt,“ přikývnul Foreman.
Společným úsilím začali ze skla kanceláře seškrabávat obrovský nápis hlásající:
Ne, nemiluju vás. Ne, nerozmyslím si to. Ano, jste příšerná stíhačka. Ano, lidi sice lžou, ale tohle je pravda.
Mezitím dorazil House a s pobavením je sledoval.
„Proč jste na ni tak hnusný?“ zeptal se ho Chase vyčítavě.
„Chytrému napověz…“ ušklíbnul se House. „Jemně naznačovat jsem se snažil několik uplynulých týdnů.“

„Nemáte co na práci, Cameronová, že tu stojíte a koukáte na mě jako na boží dopuštění? Řekl jsem, ať uděláte lumbálku,“ ozval se House a zabodl do ní pronikavý pohled.
Zamrkala, otočila se a vystřelila z jeho kanceláře. Za rohem se zastavila s chutí si nafackovat. Proč podlehla dojmu, že by jeho srdce mohlo roztát a opětovat její city?
„A co sis myslela?“ zašeptala. „Že House jednoho krásného dne přijde a vyzná ti lásku? To je asi tak stejná pravděpodobnost, jako že se někdy potvrdí lupus.“
„Nikdy to není lupus,“ zaznělo jí za zády. „A teď běžte udělat tu lumbálku.“