Dr. House

„Neile?” ozval se matně povědomý hlas. Wilson ucítil na předloktí až příliš silný stisk.
„Promiňte, musel jste si mě s někým splést.”
Muž ho obrátil obličejem k sobě.
„Neile, to není možné! Vždyť jsi…” Hlas se zadrhnul v hrdle. „Nevzpomínáš si? Todd. Todd Anderson.”
To jméno spustilo sérii obrazů. Sen noci svatojánské. Jeskyně, saxofon. Básně. Mladší verze tohoto muže sedící na protější posteli a usmívající se na něj. Hrozný žal a bolest.
Wilson zavrávoral a posadil se na podlahu. Todd si dřepl naproti němu. Brečel, ale přes slzy se usmíval.
Ten úsměv poznával.
„Já myslel, že jsem tě ztratil.”
„Todde?”

Trvalo to dlouho, padlo pár ne úplně lichotivých poznámek o inteligenci zúčastněných a některých jejich návrhů. Zabloudili v několika dalších slepých uličkách. Šili do sebe hlava nehlava.
Nakonec se ale dohodli.
Vyložili Aylu a opustili místo, které přes všechnu sladkou růžovost bylo hodně zrádné. Zamířili na Doktorovu nejoblíbenější planetu. Na Zemi.
Margaret, Hawkey a B.J. neradi, nicméně zodpovědně, usoudili, že se musí vrátit do válečného pekla Korejské války. George, Bodie a Ray zamířili stíhat zločince v Londýně 80. let. Hermiona slíbila Bodiemu, že za ním přijede, jakmile rozlousknou tuhle záhadu.
Doktor s magickou a diagnostickou trojicí odletěli do Plainsboro.

Doktor je… opět… sledoval se směsicí fascinace, pobavení a mírného zděšení. Řešili záhadu a přes všechno pošťuchování a slepé uličky bylo vidět jejich zaujetí. Nápady lítaly sem a tam. Jeho k tomu vlastně nepotřebovali. Tedy… až doteď…

„Mohli bychom to zkusit, teoreticky. Kromě zanedbatelných komplikací s časovým paradoxem,“ podotkl ironicky, „ je tu problém, že nevíme, kam se vrátit.“
„Pravda,“ přikývl George. „Navíc jsi paměť nejspíš ztrácel opakovaně, po každé návštěvě planety.“
„Důležité přece je, co se stalo poprvé,“ namítla Margaret.
„Sladké poprvé…“ zamrkal na ni Bodie.
„Sklapni!“ ozvalo se vícehlasně.
„Nebo spoutáme a na hák zavěsíme tebe!“ pohrozila mu Hermiona.

„Ten Doktorův… řekněme potenciální intimní přítel… je dávno mrtvý, ne?“ ujišťoval se Bodie.
„Pravděpodobně,“ přikývl Severus. „Tím náročnější bude kletbu zlomit.“
„Ayla nám nepomůže?“
„Těžko,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Její mysl jsme prolezli důkladně. Je ale složité odlišit fakta od domněnek, pověstí a mýtů…“
„Je vůbec možné zrušit neznámou kletbu?“ ptala se Ginny.
„Jak pro koho…“
„Severusi, nezlob. Sám jsi řekl, že to bude komplikovaný…“
„Co to udělat jednodušeji? Vrátit se v čase a zabránit tomu?“ napadlo Margaret.
„To zní dobře!“ nadchnula se Ginny. „A toho prasáka si podáme. Svázat, zavěsit na hák a…“
„Kotě, trochu mě děsíš…“ ušklíbl se Hawkey.

„Asi si sedím na vedení…“ zamračil se Hawkey.
„Nebo nejsi takový zvrhlík, za jakého jsi běžně považován,“ ušklíbla se na něj Margaret.
„Greg má ale pravdu,“ přerušil své nezvykle dlouhé mlčení Doktor. „Pokud jsem byl zakletý, zajímá mě víc, jak z toho ven, než co k tomu vedlo…“
„Ty fakt nejsi zvědavý?“ vykulila oči Hermiona.

George se chystal je znovu usměrnit, ale Lisa mu položila ruku na rameno a zarazila ho.

„Jsou jak malé děti, nech je, ať si vyhrají…“
„Momentálně mi spíš připadají jako chudí duchem,“ zabručel.
„Že by měla TARDIS kromě překládacího programu i nějaký hloupnoucí?“ nadhodil Ray.

Severus byl příjemně překvapený, že ho nikdo nepřerušoval. Ovšem po Hermionině poslední větě se strhla mela. Všichni měli potřebu mluvit najednou a vyjadřovat nevíru, údiv, pochybnosti. Nejhlasitější byli pochopitelně ti, kteří až donedávna nevěděli nic ani o magii, ani o Pánech času. Zato Doktor byl podivně tichý…

„Tak dost!“ zavelel George, když hluk přesáhl snesitelnou hranici. „Zjistili jste ještě něco?“ obrátil se na oba kouzelníky.
„Uvalil na tebe kletbu,“ promluvila Hermiona na Doktora a snažila se nečervenat. „Potom co… víš…“
„Předpokládám, že si všichni dokážeme představit, co se stalo, nebo naopak nestalo,“ zastavil koktání Greg. „Otázka je – jde kletba zvrátit?“

„Tahle planeta je založená na promyšleném hierarchickém principu,“ začal Severus, zatímco Hermiona listovala knihou. „Ayla, tak se jmenuje,“ pokynul k dívce usínající po alkoholu, „je přesvědčená, že ona je příslušnicí vládnoucí kasty. Ve skutečnosti má mysl naprogramovanou podobně jako vraždící monstra, která jste potkali. Nad ní jsou minimálně dvě vrstvy. Přátelští nejsou ani náhodou. Útočí na všechno cizí. Disponují specifickou magií.“
„Tvoje čtvrtá regenerace byl ten cvok s šálou a kloboukem, že jo?“ ujišťovala se Hermiona.
„To jsem byl já,“ přikývnul Doktor a snažil se tvářit důstojně. „Proč?“
„Zřejmě na něj… na tebe… kdysi dostal zálusk jeden z nejvyšších kruhů…“

Hermiona se Severusem společně vpadli do mysli růžové dívky. Chvíli se nic nedělo. Pak Severus zbledl, Hermiona zezelenala a dívka se roztřásla.

„Měli jsme to zkusit po dobrém,“ promluvila nervózně Alison.
„Nebuď cíťa, trocha Nitrozpytu ještě nikoho nezabila,“ odbyl ji Greg.
„Neměl jsi spíš říct, že všichni lžou a Nitrozpyt je jediný způsob, jak z ní dostat pravdu?“ škádlila ho Lisa.

Uplynulo čtvrt hodiny.

„Panáka!“ zaskřehotal Severus.
„Tři panáky,“ upřesnila Hermiona. „Pro ni taky!“

Doktor v roli pozorného hostitele nabídl skotskou preventivně všem.

„Tak spusťte,“ vyzval je.
„Můžeš nejdřív přinést záznamy o téhle planetě, o kterých jsi mluvil?“ poprosila Hermiona.

Většina osazenstva TARDIS spala.

„Pár hodin na téhle přátelské planetě a vypadáte hůř než po pobytu na Ostrově,“ protočil Severus oči, když vpadli dovnitř.
„Jsme v pořádku, děkujeme za optání,“ kontroval Greg.
„Nezlobte,“ zasáhla hbitě Margaret. „Severusi, běž všechny vzbudit, máme záhadu k vyřešení.“
„Jdu taky, budit spáče mě baví,“ zakřenil se sadisticky Doktor.

Zjevně využil čas k seznámení ostatních se situací, protože když se sešli kolem zajatkyně, šlo vše ráz na ráz. Hermiona mávla hůlkou, pouta spadla, dívka se protáhla a protřela si oči, které jí začaly slzet.

„Máš v oku řasu, musí tlačit,“ řekla vlídně Hermiona.

Dívka vzhlédla.