Dr. House

"Takže," řekl Bodie. "Co upálit všechny ty kacíře s exekucí?"
"To není dobrý nápad, pak by je mohli najít Dalekové," poznamenal Doktor spěšně.
"Pokud budou upálení, mohli by mít poškození pravého timuru," poznamenala Kůstka.
"To vyoperujeme," řekl Dr. House dívaje se na Margaret.
"Upálíme," pronesla zasvěceně Rudá kněžka.
"Skočím pro oheň," nabídl se nezištně Maxipes Fík.
"Mám ho pěknou zásobu ve sklepě," ozval se Aegon. "Je nádherně zelený!"
"Nebo je utopíme v rumu," nabídl se ochotně Jack Sparrow.
"Elixíry jsou dobré," přikývl spokojeně Severus.
Před tím to bylo děsivé... ale jen co se všichni spřátelili, bylo to o dost děsivější...

Šest měsíců se protáhlo na sedm. Projeli Alabamu, Mississippi, Louisianu, mířili dál na Texas a pak… třeba do Mexika. Kamkoli. Benzinky, penziony, chlast, cesta nekonečně se vinoucí před nimi, nebe nekonečně rozprostřený a nekonečně modrý. Dobrý a hnusný kafe, dobrý a špatný dny. Dny, kdy bolest znemožňovala vstát, natož nasednout na motorku. Dny, kdy vstát musel, protože Wilsonovi bylo zle. Dny, kdy nevstali ani jeden a jen na sebe pokřikovali přes pokoj a volali si přes půl státu poslíčky s pizzou.
Sedm měsíců se protáhlo na osm. Wilson žil. Cesta nekonečně se vinoucí dál... bylo jedno kam.
Zatím ještě bylo.

Čekali, až se na semaforu objeví zelená. House seděl naštvaně v sedadle spolujezdce, Wilson řídil a vzadu seděla Housova maminka.
“Jamesi byl byste tak hodný a zastavil u pumpy, potřebovala bych si odskočit”, řekla matka. Wilson tedy odbočil a zaparkoval. Zůstal s Housem v autě.
“Neboj, zatím to není tak hrozný”, otočil se na House Wilson a položil mu ruku na stehno.
“Prosímtě, nedělej to, za chvíli přijde a nepotřebuju, aby měla řeči ještě na tohle”, řekl House, ale Wilsonovu ruku lehce pohladil. Wilson se usmál, ale ne na dlouho, protože uviděl Housovu mámu, jak se k nim odhodlaně blíží.

Dlouho balancoval na hraně. Chránili ho přátelé ve vedení nemocnice i pověst výstředního génia. Tentokrát však doktor House šlápl vedle a musí nést důsledky.
Projevy rasismu nemůže americká společnost tolerovat!
Náš zdroj uvádí, že výběrové řízení na nového člena Houseova týmu bylo podplacené, vítězku protlačovali všichni členové komise. Většina se však alespoň snažila tvářit nestranně. Ne tak House.
„Byl zfetovaný a hrubý,“ špitla jedna uchazečka přemáhajíc pláč.
„Řekl mi, že u něj v týmu bych musel makat jako barevnej,“ svěřil se nám neúspěšný kandidát afroamerického původu. A že prej musím pochopit, že víc než plešatý černoši ho rajcujou kozatý brunety…“

V nádobách s formaldehydem se poklidně vznášely orgány. Uprostřed mezi policemi byla židle. Na té seděl House a na tabletu opřeném o nádobu s mozkem se díval na "Prescription Passion". Nic nebylo lepší než soap opera. Ty totiž měly úroveň, ne jako ty Wilsonovo telenovely.
Pomysli na ďábla a přijde, povzdechl si House, když se Wilson objevil ve dveřích.
"Tady seš. Hledá tě Cuddy."
"Vím."
Wilson přešel k němu.
"Jak na to můžeš koukat, měkne z toho mozek."
"Ten za tím vypadá tvrdej dost."
Wilson pokýval, zakoukaný do tabletu. V následujících hodinách nemohla Cuddy najít nejen House, ale i Wilsona.

„Housi! Ke mně!“ zahřměla Cuddyová.
„Už jdu, brouku,“ zamumlal a směrem ke svému týmu dodal: „Nenechte se vyrušovat.“
„Váš pacient je na operačním sále,“ řekla obviňujícím tónem, jakmile se vbelhal dovnitř.
„Jistě. To se v nemocnici přihodí, ani nevíte jak.“
„Nesmí tam být! Nemáte svolení operovat. Nebo snad ano?“ zeptala se tajně doufajíc, že uslyší kladnou odpověď.
„Ne, proč?“ vzhlédl na ni nevinně.
„Jeho rodiče vám měli dát informovaný souhlas. Copak nechápete, že jste jednou nohou v kriminále?“
„Než by se ti dva pitomci rozhoupali, operace by se změnila v pitvu,“ zašklebil se House. „Někdo musí hájit práva toho kluka.“

Našel jsem ho zapadlý pod gaučem mezi chuchvalci prachu. Nejspíš už tam byl delší dobu. Nejdřív jsem ho chtěl vyhodit. Ale nakonec zůstal ležet na konferenčním stolku.
Byl to takový souboj mezi náma dvěma. Přihmouřil jsem oči jako ve westernovém filmu. Ani se nehnul. Pořád tam byl, drzoun. Slyšel jsem v duchu jeho volání.
"Sněz mě. Sněz mě. Jsem poslední."
Nechtěl jsem ho poslechnout. Říkal jsem si, že jsem silnější než on. Říkal jsem si to ještě dlouho potom, co se rozkládal v mém žaludku a začínala jízda. Některý věci se prostě nezmění. Bylo mi to jedno. Můj milovaný vicodínek.

Píšu jim samá prima dobrodružství a oni, místo aby to ocenili, jen frflají, povzdechnu si. A vyrazím jim vynadat osobně.
„Čau krásko, kam ten spěch?“ ozve se za mnou.
Bodie… to jsem si mohla myslet. Můj největší oblíbenec, který ale dokáže být otravnější než House se Snapem dohromady.
„Jdu někoho zabít,“ oznámím mu klidně.
„Hodláte dotyčného… který si to nepochybně zaslouží… umlátit k smrti vejci, které nesete v košíku?“ přidruží se k nám nenuceně již jmenovaný Snape.
„Očividně,“ oplatím mu jeho oblíbenou hláškou.
„Jen do nich, Angie!“
Ale ne… jsem na tom natolik špatně, že mi musí fandit zrovna Alison?

„Housi!“ zvolala energicky.
„Cuddyová?“ odvětil ležérně a, věřte nebo nevěřte, i do toho jednoho slova dokázal procpat asi tak tunu sarkasmu.
„Léčíte tu dívku přes můj výslovný zákaz?“ zatvářila se výhružně.
„Ano,“ ušklíbl se, ale bylo vidět, že znervózněl, nečekal, že bude odhalen tak rychle.
„Nechávám ji převézt do Městské nemocnice,“ oznámila své rozhodnutí.
„Pak zemře…“ odvětil a kulhal pryč.
Byla si téměř jistá, že blafuje. Ale co když ne?
„Housi!“
„Cuddyová?“
„Dovolím vám ji léčit.“
„Vynikající.“
„Ale budu po vás chtít dalších deset hodin na ambulanci.“
„To je vydírání,“ namítal.
„Kdepak… obchod,“ usmála se sladce, ráda za dílčí vítězství.

Byl to únavný den. Vyzkoušeli tři různé léčebné postupy, pacient nereagoval na žádný z nich. House sršel sarkasmem a průpovídkami o jejich neschopnosti, ale bylo patrné, jak ho ten neúspěch deptá.
„Nechceš zajít na skleničku?“ zeptal se, veden náhlým impulsem, Cameronové.
„Ne, Chasi, díky,“ zavrtěla hlavou.
„Proč ne?“ ptal se, večer s ní mu v ten moment začal připadat jako super nápad.
„Profesionální vztahy, pamatuješ?“ upozornila ho. „Nechci dávat Houseovi další munici.“
„Nedozví se o tom,“ přesvědčoval ji. „A i kdyby, nic mu do toho není.“
„Tomu vážně věříš?“ ušklíbla se. „Myslela jsem, že já jsem v týmu ta naivní…“