Příroda

Toho dne posnídala jen lehce, přece jen ji čeká vydatnější strava, jestli se jí zadaří najít ženicha a ulovit ho. Důkladně se rozhlédla, dneska by byla nerada vyrušovaná a ostatní obyvatelé domu byli náchylní při pohledu na ni odporně ječet. Naštěstí byl vzduch čistý a tak se vydala ze svého koutku přes obývák a chodbu na verandu, kde se podle posledních informací nacházel vhodný kandidát na ženicha. Jakmile tam dorazila, ulovit ho už nebyl takový problém; když se chlapovi nabídne sex, neodolá. „A tenhle je obzvlášť lahodný,“ pomyslela si snovačka jedovatá zvaná černá vdova a s chutí dochroupala poslední nožičku.

Pomalu plachtil po louce za slunečného odpoledne, krasavec s velkými a obzvlášť krásně vybarvenými křídly. Vyhlédl si pěknou květinu, ale právě když přistával, dopadl na něj stín.
Motýl tedy raději odletěl o kus se dál. Jenže ten velký stín se přesunul stejným směrem.
Ale nebyl důvod se znepokojovat, motýl byl koneckonců pro nebezpečné situace vybaven. Když doširoka rozevřel křídla, předvedl pronásledovateli zblízka zářivé barvy, před nimiž se každý příčetný tvor má mít na pozoru. A k tomu výraznou kresbu vytvářející jasný dojem útočícího predátora. Tohle jistě nezklame.
„Ach, jaký nádherný exemplář!“ zajásal při tom pohledu sběratel a rozmáchl se síťkou.

Vážená slečno či snad paní,

již třetí ráno na vás myslím.

Jsem dobře živený (tak dobře, za pár dní trpělivé lidské péče budu), silný (sice jsem při poslední rvačce dostal pěkně na frak, ale až se vykrmím, dám jim co proto!), inteligentní (vím, že už je prosinec, a protože ostatní nezpívají, je mně o to víc slyšet) a mužný (zpívám, i když ostatní spí a jí... moment, jí? Já chci taky!).
Sejděme se zítra večer v mém pohodlném flísovém úkrytu!
Zn.: Romantika, zpěv, založení rodiny.

Váš
neúnavný zpěvák

PS: Až se plod naší lásky narodí, nebudu už dávno v trapu!

Sedm je magické číslo. Tvrdí lidi. Doufáme, že je to pravda, protože nám pomůže opravdu jen kouzlo.
Nějaký ten týden jsme nespořádaně hibernovali v umělém zimovišti, byli vzhůru, šmejdili po boxu, převraceli misky a hubli. A tak nás poslali na vykrmení.
Jeli jsme autobusem, což se nám nelíbilo, takže jsme nažhavili pachové žlázy a začali prskat. Spolucestující naštěstí nosí respirátory a protihluková sluchátka.
Jsme u krmiče. Bere nás do ruky a zvedá nám ocásky, cudně zakrývající rodinné klenoty! Skandál!
Jediná holka mezi námi je odhalena a dostane vlastní garsonku.
Člověk se nás snaží naučit jíst z misky.
Pak to vzdá.

"Uprostřed největší zimy zmizíš, tři měsíce po tobě není ani vidu ani slechu a najednou jsi tady, živá a zdravá! Mám radost, ale kde jsi celou tu dobu byla?"
"Musela jsem vypadnout na vzduch. Bylo mi blbě. Našli mě nějací přespolní lidi a odvezli mě do nemocnice. Jídlo hnusné, zato až do postele, hnusné léky, ale udělalo se mi po nich lépe, individuální péče jako v lázních... hihi, nadrobila jsem člověku pod tričko a pak do podprsenky! Ale letos mi nějak neroste bříško, asi jak jsem byla nemocná, neotěhotněla jsem... myslíš, že to ještě stihnu?"
"Myslím, že si děsně vymýšlíš."

Malý semenáček se choulí v přítmí lesa. Mezi velikány pro něj není místo. Jednou ale některý z nich padne a stromeček vyrazí vstříc slunci.
Nenápadné kobylky v poklidu žijí v trávě. Náhle se začnou nekontrolovaně množit a vyrazí na zničující tažení světem.
Semínka spočívají léta v půdě, kterou ovládli jiní, pak naráz vzklíčí, když konkurenti ustoupí. Zdupaná pole Pikardie, proměněná v pole bitevní, se pokrývají květy máků rudých jako krev padlých.
Bezvýznamný mikroorganismus kdesi vskrytu přežívá. Zničehonic objeví perspektivnější hostitele a nastane pandemie.
Po několika tisíciletích byla objevena semena uchovávaná zaniklou kulturou. Starobylá odrůda japonské magnolie znovu vyrostla a rozkvetla.

Padá noc.
Šplhám do výšky po měkkém povrchu. Tiše a pečlivě kladu prsty. Jsem na vrcholu, najdu mezírku, přehoupnu se tiše pod světlým závojem a... letím!
Já letím!
Udělám pár koleček, minu stěnu, zachytím se drápky o dlouhý bílý závěs, běžím nahoru a dolů, roztahuji křídla znovu. Narazím na nějakou divnou podlouhlou černou věc. Malé čtvercové schůdky mi uhýbají pod nohama.
Šplhám po placaté věci, neuvěřitelně klouže. Znechucena letím pryč.
Vidím naše bydlení shora jako údolí zakryté záclonou. Zachytím se na exotické kytce a chvíli se rozhlížím.
Nacházím další placatou věc! Ale tahle je měkká a plná úkrytů!
Hmmm... chrrr...

Minulý týden jsem málem zemřela. Stačilo úplně malé zaškobrtnutí a najednou - bác! - ocitla jsem se v tak nehostinné krajině, že si to ani neumíte představit. Potrava žádná a v okolí pusto, prázdno. Věřila jsem, že to bude můj konec, jenže pak se na mě usmálo štěstí (nebo spíš jedna milá slečna). A už to jelo - pravidelná strava pětkrát denně, celkem příjemní spolubydlící, spousta zákoutí, ve kterých jsem se mohla toulat. Na výchovu potomků ideální prostředí. Jo a úplně nejlepší je, že je tu spousta lidí a člověk může hodně cestovat - prostě letní tábory jsou pro nás vši fakt nejlepší destinace.

Fascinují nás odedávna a vždy se nám jevily podivuhodně dvojznačně.
Jejich vidoucí oči jako by skrývaly hluboká tajemství. Díky hnízdišti na akropoli v Athénách se staly služebnicemi samotné bohyně moudrosti. Na přídích řeckých lodí přinášely vítězství. Patřívaly dokonce k symbolům křesťanské víry
Nicméně vylétají většinou za tmy. Mnohé vyhledávají hluboké lesy nebo osamělé zříceniny. To budí podezření. Mohou symbolizovat jiné vědění, nebezpečné, zapovězené. Přinášejí neštěstí, zvěstují smrt. Slouží čarodějnicím i samému ďáblovi.
I my někdy zneklidněně nasloucháme nočnímu houkání, vystraší nás sova pálená za soumraku jako zjevení Bílé paní, a možná doufáme, že jednou na okno zaťuká sova s obálkou…

Nejsem včerejší.
Dokonce ani loňská.
Víc nepovím, protože dáma věk neprozrazuje a tajemná dáma neprozrazuje ani svou minulost.
Protože nejsem žádné ořezávátko ani puberťačka, co vlítne do prvního otevřeného okna do lidského příbytku, potkala jsem se s lidmi teprve přede dvěma roky, když jsem si těžce poranila křídlo. Ošetřili mně je a amputovali a zůstala jsem natrvalo.
Asi po roce a půl jsem dostala pořádný bejvák a mladého plachého zajíčka s dlouhým vedením.
Po sedmi měsících pochopil, že když přiletí k člověku pro cvrčka, bude to moc roztomilé a dostane dalšího.
Jednou doufám pochopí, jak si omotat lidi kolem drápku.