Příroda

Drahý,
Tys dal mi domov, dal mi stravu,
kdo by to byl včera řek',
že najdeme se kdesi v davu,
že utišíš můj věčný brek.
Dnes již hloubím cestičky
- koukej, jak jsem malinká -
pro mě i pro dětičky,
vždyť brzy budu maminka!
Vajíčka svá zběsile kladu,
Ty zatím nemáš tušení...
Nelekej se, nemáš vadu,
to já způsobuji svrbění.
Až vyrážky Tvou pokožku zkrášlí
a pupínky Ti ozdobí pleť,
na doktory klidně kašli...
Ta jejich slova - nic než jed!
Nikdo již nás nerozdělí,
vyhneme se každé pasti,
budou z nás parťáci skvělí...
Tak neblázni, schovej masti!
Líbá navždy Tvá
Zákožka Svrabová

Devítikilometrový okruh, dvouhodinová procházka. My strávíme v lese skoro celý den. Jednak jsem trochu z formy, ale hlavně je tu krásně... tedy, je zima a poprchává, ale taky zpívají ptáci, ostře zeleně svítí nové listí na bucích.
Drápeme se na Děvín. Ti Přemyslovci ale dokázali stavět, něco tak obrovského nepotkáte často. Monumentální zříceninou prorůstají neméně monumentální stromy.
Stoupáme k Divadlu a obdivujeme jeho skalní bránu.
Už trochu uhnaně vylézáme po příkrém schodišti na Stohánek a měříme očima obrovskou skalní stěnu Titaniku.
Tyhle končiny nejsou moc známé, ještě nedávno tu sídlily ruské posádky a přírodu huntovala těžba uranu.
Přesvědčte se sami.

Skokanům hnědým nastává lásky čas dřív než Karlu Hynkovi. Pojímají ho docela energicky a - vzhledem k tomu, že kluků je o dost víc než holek a žabáci s žabákama chodit nechtějí - vypadá jejich namlouvání jako nekompromisní gruppensex.
Trvá to jen chvilku. Po nějakém čase člověk rozezná ve vodě girlandy průsvitných vajíček. Pak se vylíhnou pulci.
Je jich neuvěřitelně moc. Rybníček je plný pulcové polévky.
Dají se krmit houskou, to pak vytvářejí hrozny, jako když se rojí včely.
Ubývá jich - zpráva o pulcové polévce se rozkřikla.
Rostou jim nožičky.
A pak poslední přeživší jednoho dne zmizí.
Za rok začne nové kolo.

Temným pralesem se cosi pohybuje, ozývá se šustění desetitisíců nohou postupujících bez jediného zaváhání vpřed.
Tisíce vojáků prochází lesem. Jeho obyvatelé si toho jsou dobře vědomi a jdou rychle z cesty obrovskému vojsku, které nemilosrdně pohltí každého, kdo včas neustoupí.
Po nějaké době se armáda přiblížila k okraji pralesa, pomalu se začalo rozsvětlovat. Můžeme si prohlédnout jednotlivé vojáky a jejich výzbroj. Každý voják má pevné plátové brnění, pár ostrých kusadel, šest nohou a dvě krátká tykadla.
Při pohledu shora spatříme celou armádu.
Obrovské množství termitů táhne krajinou.
A není nikdo, kdo by se je odvážil zastavit…
Je to termití invaze.

Na pohodové večerní chvilky to u Karasových zrovna nevypadalo.
Snažil se, tu do manželky šťouchnul nosem, tam zas pohladil po bříšku – ale málo platné, hleděla na jeho pokusy stále stejně skelnýma, znuděnýma očima.
A to jí dnes dokonce přinesl květinu! Tedy, leknín. Ale růžový!
Co víc by chtěla? Ale Zlatuše si místo nadšeného mazlení na chudáka otevřela pusu:
„Když sis mě bral, kasal ses, že jsi drsný jako šmirglpapír a věrný jako izolepa! A teď? Jen se na sebe podívej! Jaký máš, prosím tebe, frikční koeficient? Kluzký jako Úhoř odvedle, to jsi! Jak se mám takhle přimět naklást jikry, no?"

Diváci propukli v jásot. Langusty, krevety, krabi, humři, garnáty a další mořští korýši pokřikovali, pískali a hulákali.
Do ringu vstoupili dva krabi. Vpředu Tmavě Oranžový, za ním Červeně Žíhaný. Postavili se proti sobě.
Rozhodčí, veliký Humr, dal povel a zápas započal.
Oba protivníci pozvedli klepeta. První zaútočil Tmavě Oranžový krab. Levým hákem vyrazil proti soupeři, který jeho úder okamžitě vyblokoval. Klepeta do sebe narazila s ohlušujícím třesknutím. Červeně Žíhaný ránu pohotově vrátil. Následovalo několik dalších úderů, provázených divokými výkřiky a povzbuzováním ze strany diváků.
Nebylo divu. Právě se odehrával poslední zápas v sezóně, finále utkání o hlavní výhru: Zlaté klepeto.

Srnčí potok, který byl během roku sotva znatelná čůrka vody, by dnes hrdě snesl srovnání i s Vltavou. Spokojeně se valil vpřed. Nebylo nic co by ho mohlo zastavit.
A Dolní Lhota, byla díky němu zase pod vodou. Jako každé druhé jaro, když to nahoře v kopcích začalo tát.
„Ti lidé se snad nepoučí,“ pomyslel si a sebral kus Mrnuštíkovic stodoly.
„Prý globální oteplování,“ a převrátil na střechu modrou Škodu 120.
„A nebo nedostatečné financování protipovodňových bariér,“ zabublal smíchy a strhl most z Dolního náměstí.
„Že by měli na horním toku znovu vysadit vykácené vrby, to je asi nenapadne nikdy.“

Dnes konečně vrhla mladé. Snad se budou mít k světu. Shaia si to zaslouží, po tom všem, čím prošla.
Jen tak zběžně jsem nakoukl do doupěte, nechci je moc rušit. Počkám si, až jako rodinka vyjdou z úkrytu. Všiml jsem si jednoho vlčete. Má na zadečku černou skvrnu a pere se o jídlo, jako o život. Taky jo.
Po třech týdnech poprvé venku. Shaia jim všechno ukazuje.
Mláďata jsou velmi hravá.
Vlče se skvrnkou je v jídle stále tak aktivní.
Úplný alfasavec. Říkám mu Cicavec, takový můj soukromý vtip.
Jen doufám, že se takhle bude umět prát i v životě...

Každý podzim halím své mohutné, sošné tělo do přiléhavého, bronzově lesklého šatu. Odvážné, snad.
Když přijdou mrazy, zachumlám se do kožíšku, měkkého, hebkého a tak bílého, že až jiskří. Oči vám budou přecházet.
Oteplí se, odložím kožíšek a oděju se do růžových krajek. Vypadám něžně, nevinně. A co teprve má květinová vůně.
V pozdním jaru nosím veselý světle zelený šat. Rozpustilost májových večerů.
To v létě volím tmavší zelenou, a ozdobím se rudými šperky.
Pestrý oděv si vezmu jen počátkem jeseně. Hýří žlutou, červenou, i trochou zelené.
Rostu do krásy. Rok za rokem. Dozrávám.
Počkat, co zamýšlíte s tou pilou?