Příroda

Šest kilometrů nad mořem, kde je vzduch tak řídký, že by se člověk udusil. Jaro, léto, a podzim tu dohromady trvají jen pár týdnů. Noční teploty jsou tu celý rok pod nulou.

Poušť, kde je půda tak horká, že by se člověk spálil. Téměř tu neprší, vzduch je prohřátý na krásných 70 stupňů. S vodou se musí šetřit.

Sopečné svahy, kudy nedávno tekla (a brzy zase poteče) žhavá láva. A taky občasné výrony jedovatých plynů.

Jeskyně, kam nedopadne jediný paprsek slunce. Nezafouká ani ten nejmírnější vánek. Nikdy. Je tu jen věčné vlhko a tma.

Tam všude jsou. Tam všude žijí...

Netopýraři jsou sorta fanoušků sama pro sebe. Když začnou žvanit o netopýrech, neví, kdy přestat, mobily mají plné našich fotek, jsou kvůli krmení vzhůru do tří do rána a na podzim rádi seznamují veřejnost s výraznými atributy kluků v říji, ale to je prý společný znak všech praštěných lidských zvířátkařů.
Ale nejen oni se činí v popularizaci. My makáme taky.
Bereme si od lidí jídlo. Děkujeme nadšeným písknutím.
Necháváme se omatlávat.
Předeme.
Roztomile vykukujeme z ustřižených džínových kapes.
Visíme na oblečení.
Necháváme se fotit.
Většinou.
Julián loni poprvé a naposledy exhiboval. Zavěsil se návštěvě na očích a začal efektně protahovat.

Zrzavec?
No děkuji pěkně!
Obvykle mi říkají zrzoune nebo rezoune. Nebo nyktale, tak mi říkají nerdi, kteří když začnou mluvit o netopýrech, neví kdy přestat.
Jsem sametově hebký a hladký.

Všichni takhle nevypadáme.
Pár druhů netopýrů je dlouhosrstých. Třeba velcí, hvízdaví, večerní, nejmenší, parkoví, vrápenci ... no dobře, mnoho druhů.
Zatímco my rezaví a parkoví máme hladkou srst svádivě sotva skrývající pěkné tvary, chlupatci vypadají jako chlupatá koule s křídly. Lidi je musí o to víc omatlávat, aby zjistili, zda nejsou hubení.
Huňatost nemusí být výhra.

Navíc jsou nudně blond a brunet, zatímco my rezaví jsme ve všech odstínech krásně zrzaví.

Zrzavec je veverka. Žije na stromech, nejvíc žije v lese. Dokáže skákat daleko z větve na větev, a díky tomu se rychle pohybuje. Pohybuje se obratně. Zásoby si ukrývá do dutin ve stromě, a pak zapomene, kam je dala, a většinou je najde jiná veverka, a pak se perou o to, čí to bude. A ty zásoby jsou oříšky, semínka ze šišek, houby. Jídlo mají pro sebe a mláďata. Veverky mají doupata ve stromech. A jsou plaché a když je vyrušíš, tak utečou. A rády se pohybují po větvích, ale taky chodí po zemi, jsou velmi rychlé i na zemi.

My netopýří se probouzíme na různých místech.
V zimě v jeskyni, nebo v dutině stromu (my rezouni jsme zrovna otužilci), v boxu v záchranné stanici. Obvykle jen na půl jednoho oka, to nám na otočení se a vykonání potřeby stačí. Na jaře a na podzim všude možně. V létě v letním bejváku.
Jsou však místa, kde se jednoho krásného dne probudíte a víte, že tady jste spali naposledy.
Obvykle za to můžou lidé.
Třeba tihle chiropterologové nám procvaknou křídlo, prý kvůli nějaké DNĚ!
Někteří nás dokonce okroužkují!
A ti ostatní - protože máme huňaté heboučké kožíšky - nás omatlávají uprostřed dne!
Děs!

Červík byl odjakživa otrokem rytmu. Co máte taky dělat, když se celý den někam pídíte. Dlouho mu ale trvalo, než našel ten správný žánr. Když poprvé uslyšel heavy metal, spadl z větve a měl nutkavou touhu se zakuklit. Latina v něm vyvolávala potřebu se kroutit, ale pohyb zůstával jen ve středu těla a červík trčel na místě. Hiphop měl tentýž důsledek, protože u něj jen kýval hlavou dopředu a dozadu. Při klasice zůstával nehybný, protože se kroucení neslušelo. U country chytal nerva, kdy zpoza rohu vyběhne slepice a skončí jeho hudební experiment. To správné flow mu nakonec přinesl až dub.

Spíme v jeskyni, tělo na tělo, kožíšek na kožíšek, křídla složená.

Najednou kolem chodí lidé, vzduch je vlhký od jejich dechu, hádají se o místa a nesvítí na nás baterkou, aby nás prý nerušili. Probouzíme se pomalu. Když jsme vzhůru, lidé jsou pryč.

Pár dní, další procesí. Probouzíme se. Jsme hubenější.

Hned den nato další lidé. Radují se, že se dostali na prohlídku ještě poslední únorovou neděli. Dva spoluspící letí ven hledat jídlo. Už je nikdy neuvidím.

První březnová sobota. Další nadšení lidé, spokojení organizátoři s těžkými pokladnami. Vím, že už se příště neprobudím. Letím hledat jídlo.

Držte mi palce.

"Máme štěstí!" jásal Mravenec 1283648, zatímco jeho kamarád 8754949 se vyděšeně rozhlížel okolo.
"Ano, někdo nás spláchnul do potoka, ale učinil tak pomocí mýdlové vody! Teď se možná zmítáme na vlnách, které by nás normálně hrozily utopit, ale chrání nás tahle bublina, do níž jsme se šťastnou náhodou chytli."
Skutečně tomu bylo tak a oba mravenci svištěli po hladině uzavření v opalizující kouli.
"Jsme chráněni před utopením, máme dostatek vzduchu a řítíme se vstříc neznámému!" vykřikoval 1283648. "Tahle situace nám dává příležitost překročit svůj stín! Místo obyčejných dělníků se stáváme vůbec prvními námořními mravenci. Jsme průkopníci, objevitelé-"
Vtom bublina praskla.

Jak loví netopýr?
Inu, složitá otázka.
Pro případ, že si pletete netopýry a kaloně a ve skutečnosti myslíte letouny, pak část otázky je jasná. Kaloni lovit nemusí. Ovoce totiž zpravidla nikam neutíká. Ale je potřeba je najít, proto má každý kaloň vyvalená očka, jež lidé považují kdovíproč za roztomilá.
Jak loví netopýr? Vyšle zvuk, najde hmyz, přiletí a chňapne?
Chyba lávky!
Netopýr je mnohem elegantnější.
Za letu udělá piruetu, bací kořist křídlem, chytí ji do ocasní blány a ham!
Já lovím na zemi. Poslouchám pozorně, tiše se připlížím, hop, hodit do ocasu, zabít!
... i kdyby to byl zophobák v misce.

Netopýry každou chvíli lidé přirovnávají k myškám.
Myškám!
Přitom podobností mezi myší a netopýrem je určitě méně, než mezi myší a člověkem.
Myš má přední a zadní packy. Člověk nohy a ruce. Netopýr nožky a křídla.
Zuby máme taky. Všichni. Myši mají dva páry velkých přední hlodáky a někteří lidé mají taky čtyři pěkně velké řezáky! Sice jsou všechny nahoře a ne proti sobě, ale to je detail.
Naopak netopýr má všechny řezáky hezky srovnané (jako většina lidí), pak douhé špičáky a jídlo kouše ostrými stoličkami.
Naše zuby jsou na kousání hmyzu, ne nábytku.
A co vy lidé, okusujete židle?