Příroda

Nekonečné nebe nad hlavou, širé moře dole. Napínám křídla a vyrážím. Támhle nelétá tolik konkurentů. Trochu níž, ale ne moc – á, vidím rybu. Vrhám se po hlavě dolů, řítím se jako šíp, prorážím hladinu, dolů, a mám ji! Rovnou ji sním pod vodou, tady řádí lupiči.
Jenomže musím něco donést mláděti, a to bude teprve adrenalin. Další ryba, šup dolů! Mám. Rychle pryč. Výborně, chytil jsem proud, který mě dobře nese. Ajajaj, blíží se fregatka! Pomoc! Pod vodu potvora nejde, radši olupuje poctivé rybáře. Ale fantasticky plachtí a manévruje. Ne, vyhlédla si támhle bílého faetona, chudáka. Triumfálně letím do kolonie.

Tou magickou továrnou jsou trubičky tak dlouhé, že se do těla sedmicentimetrového tvorečka sotva vejdou.
Příběh začíná v dlouhé, úzké a křivolaké chodbě, do níž vstupují obři, kteří moc nemusejí vodu. Že se nějak moc opakují? V tom tkví jejich síla.
To už ale vstupují do rozšířené síně, kde je obklopí houfy vodomilných bratříčků, velkých i úplně mrňavých. Však je jich také potřeba, lepit a desinfikovat každý nesvede.
Pak se cesta zužuje a tlak narůstá, až nakonec všichni opustí svého stvořitele a poprvé spaří světlo světa.
A co je tedy výsledkem? Přibližně kilometr výjimečně pevného vlákna tenčího než lidský vlas.

Je to pořád dokola, jako kolovrátek.
Zašustí zip.
Pleskne lidská kůže o misku.
Cvakne šuplík.
Chrastí krabičky.
Misky přistanou zpátky na zem tvořenou polstrovanou podložkou obalenou flísovou dekou.
Zašustí mouční červi.
Mariella vyťapká z úkrytu.
Přiletět, skočit po hlavě do misky, odletět s červem do výšin, zbaštit.
Přiletět, skočit po hlavě do misky, odletět s červem do výšin, zbaštit.
Přiletět, skočit po hlavě do misky, odletět s červem do výšin, zbaštit.
Cvakla pinzeta!
To znamená, že za chvilku budou v mice zophobáci!
Přiletět, sko... přistát člověku na ruce! Blé! Honem pryč!
Čekám ve výši.
Zašustí zip. Zavřeno.
Jupí!
Miluju zophobáky!

Viděli jste někdy vrtulník nabírat vodu k hašení požáru?
Tak tohle letouny trapně okopírovaly od letounů a ještě u toho ani neumí vypadat elegantně.
To já si na eleganci dávám záležet.
Plavně se snést k misce, bříškem se dotknout vodní hladiny a pak v letu slíznout vodu...
Kdepak, to nejde, když je voda v malé misce a máte hezkou zkušenou ženu s ostrým jazykem.
A tak se plavně snáším k jídlu, ulovím zophobáka a elegantně letím s úlovkem do úkrytu, ale když se chci napít, musím se snést k misce, nabrat vodu, uhasit žízeň, otřepat se a pak teprve odletět.

Drápy se dotýkají horkého písku. Slunce již pomalu zapadá. Poušť se probouzí. Teplo mizí mezi kameny a nahrazuje ho noční chlad.

Matka vylézá ze své skrýše a pečlivě kontroluje okolí. Její dvě koťata se mlčky choulí k sobě.
Jaké jídlo dnes tygřice přinese? Šťavnaté maso zajíce? Suché maso ještěra? Nebo snad uloví ptáka?
Možná by měla navštívit ohrady u sídel velkých dvounožců. Jejich ovce jsou hloupé a zranitelné. Je tak snadné zakousnout se jim do krku...

Matka pomalu vyráží na noční lov. Měsíc ozařuje duny.

Lovkyně. Šelma. Královna pouště.
Zabiják s pouhými 25 centimetry na výšku a váhou přes kilo.

"Veršování je ode dneška mým denním chlebem
abych se to pořádně naučil a dámu si našel
musím cvyčtit jinak mi najednou
verše a prasopys vůbec nepudou"

"Ahojííík ty můj bicáčků, kdypak mě pozveš do svího domešku?"

"Domek mám ale spolublící bi se mohl zlobyt
poť se mnou kočeno do lesa lovyt"

"Přesně tak! Pravidla jsou jasná, ženské si sem tahat nebudeš!"

"Já tutem zmutně veršýki skládám,
tak rát bich nabídl pidlení dámám"

"NE!"

"Dvakrát víc ti nalovíme"

"Moment, co jsi říkal? Jsem ochoten slevit, pokud přestanete plevelit echochat. Můžete se spolu učit pravopis!"

"Pravopis je áut ale oukej, plavidla podržím!"

Tady přednedávnem panovalo peklo na zemi. Všude torza zčernalých kmenů, závěje popela. Obraz zkázy a zmaru, kam oko dohlédne.
Ne však nadlouho.
Pustina ožívá, zprvu nenápadně, ale je to znát. Některé ohořelé stromy a křoviny se zase zazelenají, z nezničitelných kmenů či kořenů vyrazí nové výhonky. Objevují se i hrozny květů.
A na vypražených plochách raší semenáčky, připravené opanovat náhle volný prostor. Mnohé stromy číhaly právě na tu příležitost. Až v největším žáru se jejich plody otevřely a uvolnily semena, která se nyní mají tak čile k světu.
A s příchodem prvního deště se země pokryje pestrým kobercem půvabného kvítí.

Hlubina.
Černá díra.
Propast směřující nahoru.
Hlasy.
Spousta.
Že by vchod do pekla?
Hlásky! Mnoho hlásků!
"Mamí, kde jsi!"
"Mamí, mám hlad!"
"Mamí, je mi zima!"
"Mamí, on mi šlápl na křídlo!"
"Mamí, ona mě dloubla křídlem!"
"Mamí, jaktože nemáš cecík nad křídlem?"
"Protože ho mám pod křídlem, miláčku!"
"Mamí, ségra schválně pije z mojí bradavky!"
"Mamí, už jsi zpátky z lovu?"
"Mamí, ty jsi šla čůrat?"
"Mamí, zahřej mě!"
"Mamí, dneska nám sem koukali lidi! Prý naše budka vypadá jako odpadkový koš!"
"Mamí, já chci jíst!"
"Mamí, já nechci jíst!"
"Mamí, podívej, jak si protahuji křídlo!"
"Mamí!"
"Mamí!"
"MAMÍÍÍÍÍ!"

Nastává sezóna, na to je nutné se řádně připravit.
Sice letí všelijaké výstřední ohozy a zářivé barvy, ale já přece jen sázím na klasickou eleganci. Černá jen tak z módy nevyjde a mezi všemi těmi bláznivými maškarami se vyjímá velice dobře. A trocha jasně modré, méně znamená více.
Teď je všechno dokonalé. Ah, už se objevila dáma. Můžeme tančit.
Hop a skok, jde to báječně. A roztáhnout límec. Doširoka rozevřený vějíř uhlově černého peří. Skvostná blankytná náprsenka pod ním přímo svítí. K tomu troška stejné barvy kolem očí, jako maska, takže v té černi přímo sálají.
Tomu nikdo nemůže odolat.

Vyhřívala se pampeliška na sluníčku. Nastavovala svou hlavičku paprskům a užívala si léto. A nebyla sama, kolem ní na louce bylo spousta dalších druhů květin, které si lebedily ve sluneční záři. Včely radostně opilovaly, vál lehký vánek.
Pak se najednou ozvalo křup a sousedka sedmikráska měla po stonku. A pak další a další křup křup křup.
Lidi. Napadlo pampelišku. Bojují? Pomyslela si, než se jí také přelomil stonek. A za chvíli, po krásné louce nebylo ani památky. Rostliny ležely zadupané v hlíně a po barevných květech se slehla zem.
A bohužel to není poprvé, co kvůli malichernostem lidstva trpěla příroda.