Příroda

Bílé i růžové lampiónky kaštanů zářily naplno. Stříkance na stromech se rychle proměňovaly v jednolitou sytou zeleň. Střemchy a hloží se obalily bělostí, tak jako dříve trnky, nyní odkvétající, ušlechtilé stromové hlohy se ozdobily červenými květy. A ve všech parcích a vilových čtvrtích plnila vzduch sladká vůně šeříků, které se honosily padesáti odstíny fialové.
Vesna spokojeně přikývla. Ještě ji čeká finální práce.
Do přírody doplnit květy planých růží, do zahrad kosatce, lilie, růže šlechtěné a jasmín.
A potom jako každý rok její úloha skončí. Odejde a přenechá vládu Létu.
Ustane čas ve znamení rašení a velkého kvetení, nastane doba zrání.

Netopýři mají velmi barvitý slovník, když chtějí dát najevo nelibost.
Kupříkladu, když na nás lidé sahají.
Divokému se to stane málokdy, ale nám nelétavým každou chvíli.
Lidé na nás matlají rádi. Neustále. Copak můžu za to, že mám srst jako samet? Lidé na ni pořád chtějí sahat. Vždycky mě omatlají a musím se umýt. Když toho mám dost, nadávám v lidem dobře slyšitelných a srozumitelných zvucích.
Mám rád teplou ruku, ale jen k tulení. To pak začnu příst. Tulení a teplo, to je tak netopýří.
Říct ne jídlu?
To už patří do oblasti sci-fi a mě z toho prosím vynechte.

Jsme kuličky chlupaté,
ještě k tomu křídlaté,
heboučcí jsme jako samet,
toť na další ódu námět
Protože
Ultrazvuk se nocí šíří
já jsem hymna netopýří
Ve štěrbinách hnízdíme,
na kalhotách visíme,
na županech taky rádi,
drsných látek kamarádi
Protože
Ultrazvuk se nocí šíří
já jsem hymna netopýří
Zbrklý přemet vyplatí se,
kořist chytit pevně
za měsíčku nad jezerem
najíme se levně
A tak zas
Ultrazvuk se nocí šíří
já jsem hymna netopýří
Vysíláme cink cink cink
do ucha se vrací břink
křídlo kořist hbitě sráží
každý z nás sní kolik váží
Protože
Ultrazvuk se nocí šíří
já jsem hymna netopýří

Věděli jste, že každý pátý savec je letoun?
Ještě ano.
Pomalu se, druh po druhu, propracováváme mezi kriticky ohrožené vyhynutím.
Jsme tvorové noci a většina lidí se nás bojí, protože jim určitě v noci sajeme krev, zaplétáme se naschvál do vlasů a zákeřně olizujeme řídítka tříkolek, abychom nakazili jejich děti vzteklinou.
Lidská civilizace si ukrajuje víc a víc z přírody. Ztrácíme úkryty, zimoviště a letoviska. Zraňujeme se o lidské výtvory. Smrt vybírá daně.
Až nebudeme, nikdo nebude opylovat nebo lovit miliony hmyzáků, kteří opravdu přenáší nemoci a ničí úrodu.
Až nebudeme, zhroutí se ekosystém.
Až nebudeme, zaplatí lidstvo daň nejvyšší.

Byla jednou jedna tichá pěšina. Tedy, pro ucho lidské. Pro ucho netopýří po ní lítala echa tam a zpátky.
Po té pěšině šlo ticho. Tedy, pro ucho lidské. Pro ucho netopýří po ní hlučně našlapoval šťavnatý brouk.
Pak po pěšině tiše šla okřídlená smrt a nevysílala žádná echa.
On totiž hmyz slyší. Pro ně jsou echa jako sirény. Poplach. Blíží se hlučná okřídlená smrt. Zdrhat! A tak netopýři šeptají a pečlivě poslouchají. Evoluce jim dala velká roztomilá chlupatá ouška.
Okřídlená smrt tedy mlčela, poslouchala a tiše našlapovala, a nakonec skočila a zaútočila.
Na netopýra nedůstojné a neelegantní, ale funguje to.

Otec krkavec s dorostlou dcerou tvoří sehranou dvojku, když jde o shánění potravy. Získat něco pořádného k jídlu dá práci, ale lze to zvládnout i jinak: většinu námahy obstará někdo jiný.
Podívejme. Liška ulovila pěknou kořist. To by bylo něco pro naši dvojici.
Otec se spustí na zem kousek před šelmičkou. Začne provokativně poskakovat. Liška se po chvilce nechá nalákat, zamíří k němu, kořist na chvilku odloží.
Obratný krkavec ji odvádí dál, zezadu na scénu vpadne dcera a zmocní se potravy.
A otec nakonec uletí a nechá tam napálenou lišku samotnou.
Nakonec se milá dvojice pohádá o to, co uloupila.

Malý ptáček, nicméně nápadně barevný. Hnědý s trochou žluté, bílé, černé, hlava červená, jako by si ji smočil v krvi.
S oblibou vyhledává to, čemu se jiní tvorové vyhýbají – bodláčí a jiné rostliny plné ostnů. Šikovně šplhá a vyhýbá se trnům. Díky dlouhému zobáku, který obratně používá jako pinzetu, snadno vytahuje semena bodláků.
Rudá hlava a ostny kolem – pro středověkého křesťana výjev, který dodal malému stehlíkovi pověst skutečně nevšední: stal se symbolem trpícího Krista korunovaného trním.
To mu otevřelo bránu do rajských zahrad, jak je vidět na četných obrazech starých mistrů.
Jenom není jisté, jestli v ráji také rostou bodláky…