Doctor Who

Na Boeshane Peninsule žili jen lidé, ale Jack snil o tom, že jednou potká mimozemštany, o kterých slyšel vyprávět.
Až se mu to konečně splnilo. Časovou agenturu navštěvovaly rozličné formy života. A obzvlášť nebývalé možnosti skýtal Bar na konci světa.
Vzpomínal na mnohá setkání s více či méně humanoidními bytostmi. Jednou jej zlákal pěkný silurian a jindy opravdová kočičí dáma. Někteří byli od lidí k nerozeznání nebo se za ně alespoň rádi maskovali. Krásnému upírovi, který se v nejlepším změnil na nepěknou bestii utekl z postele na poslední chvíli.
Přesto, že objevil celý vesmír, nejvíce jej to táhlo k lidem.

Trvalo to dlouho, padlo pár ne úplně lichotivých poznámek o inteligenci zúčastněných a některých jejich návrhů. Zabloudili v několika dalších slepých uličkách. Šili do sebe hlava nehlava.
Nakonec se ale dohodli.
Vyložili Aylu a opustili místo, které přes všechnu sladkou růžovost bylo hodně zrádné. Zamířili na Doktorovu nejoblíbenější planetu. Na Zemi.
Margaret, Hawkey a B.J. neradi, nicméně zodpovědně, usoudili, že se musí vrátit do válečného pekla Korejské války. George, Bodie a Ray zamířili stíhat zločince v Londýně 80. let. Hermiona slíbila Bodiemu, že za ním přijede, jakmile rozlousknou tuhle záhadu.
Doktor s magickou a diagnostickou trojicí odletěli do Plainsboro.

Doktor je… opět… sledoval se směsicí fascinace, pobavení a mírného zděšení. Řešili záhadu a přes všechno pošťuchování a slepé uličky bylo vidět jejich zaujetí. Nápady lítaly sem a tam. Jeho k tomu vlastně nepotřebovali. Tedy… až doteď…

„Mohli bychom to zkusit, teoreticky. Kromě zanedbatelných komplikací s časovým paradoxem,“ podotkl ironicky, „ je tu problém, že nevíme, kam se vrátit.“
„Pravda,“ přikývl George. „Navíc jsi paměť nejspíš ztrácel opakovaně, po každé návštěvě planety.“
„Důležité přece je, co se stalo poprvé,“ namítla Margaret.
„Sladké poprvé…“ zamrkal na ni Bodie.
„Sklapni!“ ozvalo se vícehlasně.
„Nebo spoutáme a na hák zavěsíme tebe!“ pohrozila mu Hermiona.

„Ten Doktorův… řekněme potenciální intimní přítel… je dávno mrtvý, ne?“ ujišťoval se Bodie.
„Pravděpodobně,“ přikývl Severus. „Tím náročnější bude kletbu zlomit.“
„Ayla nám nepomůže?“
„Těžko,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Její mysl jsme prolezli důkladně. Je ale složité odlišit fakta od domněnek, pověstí a mýtů…“
„Je vůbec možné zrušit neznámou kletbu?“ ptala se Ginny.
„Jak pro koho…“
„Severusi, nezlob. Sám jsi řekl, že to bude komplikovaný…“
„Co to udělat jednodušeji? Vrátit se v čase a zabránit tomu?“ napadlo Margaret.
„To zní dobře!“ nadchnula se Ginny. „A toho prasáka si podáme. Svázat, zavěsit na hák a…“
„Kotě, trochu mě děsíš…“ ušklíbl se Hawkey.

„Asi si sedím na vedení…“ zamračil se Hawkey.
„Nebo nejsi takový zvrhlík, za jakého jsi běžně považován,“ ušklíbla se na něj Margaret.
„Greg má ale pravdu,“ přerušil své nezvykle dlouhé mlčení Doktor. „Pokud jsem byl zakletý, zajímá mě víc, jak z toho ven, než co k tomu vedlo…“
„Ty fakt nejsi zvědavý?“ vykulila oči Hermiona.

George se chystal je znovu usměrnit, ale Lisa mu položila ruku na rameno a zarazila ho.

„Jsou jak malé děti, nech je, ať si vyhrají…“
„Momentálně mi spíš připadají jako chudí duchem,“ zabručel.
„Že by měla TARDIS kromě překládacího programu i nějaký hloupnoucí?“ nadhodil Ray.

Severus byl příjemně překvapený, že ho nikdo nepřerušoval. Ovšem po Hermionině poslední větě se strhla mela. Všichni měli potřebu mluvit najednou a vyjadřovat nevíru, údiv, pochybnosti. Nejhlasitější byli pochopitelně ti, kteří až donedávna nevěděli nic ani o magii, ani o Pánech času. Zato Doktor byl podivně tichý…

„Tak dost!“ zavelel George, když hluk přesáhl snesitelnou hranici. „Zjistili jste ještě něco?“ obrátil se na oba kouzelníky.
„Uvalil na tebe kletbu,“ promluvila Hermiona na Doktora a snažila se nečervenat. „Potom co… víš…“
„Předpokládám, že si všichni dokážeme představit, co se stalo, nebo naopak nestalo,“ zastavil koktání Greg. „Otázka je – jde kletba zvrátit?“