Doctor Who

„TARDIS by nás nepustila nikam, kde je doopravdy nebezpečno,“ uklidňoval Doktor vlnu znepokojení.
„Neříkal jsi, že je mírně poškozená? Co zahrnuješ pod pojem mírně?“ vyjasňovala si Lisa.
„Jen nefunkční chameleónní obvod a občasná nespolehlivost časoprostorové orientace,“ odmávl nonšalantně. „Pojďte, užijem si!“
„Víš… je skvělé, že se snažíš najít co nejzajímavější kout světa. Fakt si toho vážíme. Ale v posledních dnech jsme pořád bojovali o život. Ocenili bychom něco klidnějšího,“ pronesla Alison se svým upřímným úsměvem.
„Aha… chápu,“ zamumlal Doktor.
„Při hledání nové destinace bys nám mohl vysvětlit, k čemu potřebuješ antikoncepci pro veverku,“ zamávala Hermiona krabičkou, kterou našla v knihovně.

„Jsou obydlené? Co nás tam čeká?“ pátral Cowley.
„Nemám nejmenší tušení. V tomhle zákoutí vesmíru jsem ještě nikdy nebyl,“ odpověděl Doktor s lehce maniakálním výrazem.

Většinu svým nadšením strhnul.

„Tak kdo bude tím hrdinou, který udělá velký krok pro lidstvo?“ parafrázovala Lisa větu dobyvatelů kosmu.
„Já!“
„Já!“
„Já!“ předháněli se, více či méně vážně, Ginny, Bodie a Hawkeye.

Většinu…

„Jeden den hrdinou, druhý den mrtvolou,“ utrousil Greg. „A možná i dřív…“
„Co se ti zase nezdá?“ šklebil se Bodie.
„Nevšimli jste si oparu vznášejícího se těsně nad povrchem? Než tam vpadneme, prověřil bych, o jak hodně jedovatý plyn se jedná.“

Zatímco se ostrované zabydlovali, Doktor se domlouval s TARDIS. Chtěl své stádo společníků překvapit.

„Nech dvě ženský pohromadě a máš jistotu, že přijdou třikrát později, než kdyby byla každá sama…“ pronesl Greg, když se v hlavní místnosti objevily Margaret s Lisou.
„Chyběly jsme ti?“ zamrkala na něj Margaret.
„Připraveni na dobrodružství?“ přerušil je Doktor dřív, než se rozjedou.

TARDIS nabídla pohled na přibližující se seskupení.

„Ty jsou maličké!“ nadchla se Ginny.
„A oválné. Myslel jsem, že planeta musí být kulatá,“ divil se Ray.
„Tolik a všechny stejné. Nádhera,“ jásala Hermiona.
„Každý se usadíme na jedné a bude klid…“ zakončil Severus.

Doktor spokojeně pokýval hlavou, když se – po množství slepých uliček s roztodivnými módními kreacemi – objevili všichni oblečení podle vlastního vkusu.

„Tady jsou vaše kajuty,“ ukázal na řadu dveří.
„Super. Zabíráme tu první, kotě!“ hnal se Bodie dovnitř.
„Fajn. Spíš nahoře nebo dole?“ zeptala se Hermiona věcně, ukazujíc na palandu.
„Možná by pro vás byla vhodnější tahle. My manželskou postel tolik neoceníme,“ uculoval se B.J.
„Ani sadu hřebenů,“ doplnil Hawkey.

„Jak se ti podařilo tak rychle všechno zařídit?“ zajímala se Lisa, když se ubytovali.
„Já nic… To TARDIS, holka šikovná. Přenášela, zařizovala. Bavila se.“
„Kam se hrabou soumaři,“ zhodnotil Cowley.

„Grangerová!“ zavrčel Severus zlověstně a snažil se strhnout z hlavy tu děsivou houni.

Marně, Ginny ji v mezičase nenápadně připevnila lepícím kouzlem.

„Rozkaz zněl jasně,“ podotkla Hermiona nevinně. „Doktor řekl, že se máme převléknout.“

Pochopil potřebu protikouzla a sundal paruku. Zároveň si připomenul, že ta zatracená smečka se ho nebojí a že prskáním je spíš pobaví.

„Domníval jsem se, že i nejzabedněnější Nebelvír dokáže identifikovat přání hostitele, abychom se civilizovaně oblékli. Nikoli vystrojili jako na maškarní,“ utrousil a kroutil hlavou, jakože ho hluboce zklamala.

Hermiona si zkousla ret. Vypadalo to, že se za svůj vtípek zastyděla. Malé vítězství, ale potěší.

„Nechci se vnucovat… ale možná by vám přišla vhod zdejší výborně vybavená šatna,“ nadhodil Doktor.

Ginny se nervózně zasmála a upravila si ramínka spacího tílka. Bodie si nonšalantně poškrábal holý hrudník. Severus se pokusil důstojně zahalit do cárů košile.

„Díky. Vypadáme jako tlupa bezdomovců, co? Za tu dobu na Ostrově jsme si zvykli, ale pořádné oblečení přijde vhod.“

„Nekecal!“ jásala Margaret. „Má skvělý výběr.“
„Všechny možné styly. Z různých časových období,“ obdivoval Cowley.
„Dokonce i paruky!“ zachechtala se Hermiona ďábelsky a narazila Severusovi na hlavu jeden obzvlášť zdařilý model.
„Bude to business, nebo party?“ natáčela ho Lisa na všechny strany.

Vyložili lví dámu s mimčem. Šlo do tuhého.

„Kam dál?“ zavířil Doktor kolem ovládacího panelu TARDIS. „Londýn, New Jersey, Korea?“

Odpovědí mu bylo vrtění hlavou, slzy, oči zabořené do podlahy.

„Nechci se rozloučit jako první,“ fňukla Margaret vyjadřujíc pocity všech.
„Myslel jsem, že jste chtěli z Ostrova odejít,“ podotkl.
„Chtěli… ale…“ rozpřáhl Bodie ruce.
„Nevědí, co chtějí, ale nedají si pokoj, dokud to nedostanou,“ ušklíbl se Doktor. „Tohle obvykle platí jen pro jedno pohlaví.“
„Nebuď sexista,“ šťouchla ho Hermiona.
„Tahle… loď,“ rozhlédl se významně House, „je opravdu velká.“
„Jako doma…“ zareagoval Doktor.

Tolik společníků najednou nikdy neměl… ale proč ne?

Doctor se zachmuřil a začal odpočítávat. Byl sice pánem času, ale ten jeho vlastní už mu pomalu ale jistě prokapával mezi prsty. Nicméně pořád měl ještě čas vyřešit jednu takovou drobnou záležitost, než nastane jeho poslední boj. Hodil. Výbuchy následovaly jeden za druhým a planeta Villengard umírala v obrovské explozi.
"Nečekal jsem, že to opravdu uděláš," uchechtl se Maldovar, který na chvíli nabyl dojmu, že Doctora podcenil.
"Mhm, počkej si." Najednou začala molekulární bomba fungovat a Villengard byl v tu ránu porostlý palmami.
"Banány? Vážně?"
"Nemohl jsem se zbavit dojmu, že je brzy budu mít hodně rád," přikývl Válečný Doctor.

Doktor objednal si dva pangalaktické megacloumáky. Dnes potřeboval něco silnějšího.
"Pokaždé se najde někdo další. "
Otočil se po zvuku. Z protější stoličky se na něj usmíval černovlasý, modrooký pozemšťan. No, pozemšťan spíš ne, podle toho, jak si poradil s megacloumákem.
"Nakonec je přivedeš zpátky." Holohlavý muž v oranžovém rouchu si objednal sklenici džusu a gestem do ní přimrazil kostky ledu.
"Popravdě, někdy si budeš přát, aby si fakt byl poslední." Mladík s dlouhými dredy na krku do sebe kopnul sklenici piva.

Doktor složil hlavu do dlaní. Jak si má jeden zoufat nad osudem, když jich je posledních svého druhu tolik.

Strašně se snažil. Projevovalo se to tak, že zuřivě pobíhal kolem (užasla by, kdyby zrovna tohle nedělal), mumlal si pro sebe tak rychle, až zcela nesrozumitelně (to má nacvičené moc pěkně), chaoticky popadal jeden kus nářadí za druhým, tahal za páčky a tiskl tlačítka (a tohle už taky dovedl k dokonalosti!), několikrát se zatvářil jako raněné štěně (tohle odmítla komentovat) a nakonec frustrovaně vykřikl něco, čemu bohužel pro skotský přízvuk vůbec nebylo rozumět.

"Tak co, spokojená?" zeptal se pak.
TARDIS slastně zavrněla.
Oba věděli, že by ten chameleoní okruh mohl spravit, kdyby chtěl.
Ale tenhle rituál měl prostě svoje kouzlo.