Pohádky

„Vaše krása je nedostižná,“ pronesl princ ke krásné princezně.
„Ach,“ řekla krásná princezna. „Pokračujte, prosím.“
„Zlato ztrácí lesk ve srovnání s vašimi vlasy.“
Princezna spokojeně pohodila hlavou.
„Váš pas je tak útlý.“
„Přesně tak.“
„Vaše ňadra jsou hrotitá a nohy předlouhé.“
Skryla ruměnec za vějířem.
„Vaše krása je nebezpečná jako nabroušená dýka.“
„Cože?“
„Víte,“ poznamenal princ zamyšleně. „Moje sestra mívala panenku, která vám byla dost podobná.“
Princezna znejistěla.
„Píchla mě s ní do zadku,“ postěžoval si princ ukřivděně. „Tekla mi krev.“
„Co, prosím?“
„Od té doby mám raději baculaté brunetky.“
Otočil se na patě a s hlavou hrdě vztyčenou odešel.

Bylo mi kloučka líto. Celý dny plakal sám doma, bříško bolavý od všeho toho hrášku.
Chtěl jsem, aby byl chvilku spokojenej. Aby si pohrál s našimi liščaty a najedl se něčeho pořádného.
Tak jsme o naše krásné a skvěle vychované děti přišli.
Jsou teď víc lidi než lišky. Nedávno jsem je potkal, upalovaly s brašničkami do školy. Slušně pozdravily, ale nepoznaly mě.
Nám zbyl Budulínek, pro kterého se babka s dědkem nikdy nevrátili. Ani se nedivím. Ječí, vzteká se a baví ho jenom jediná věc.
Ruce má jak klepeta. Já i žena máme ocásky celý bolavý.
A srdce ještě bolavější.

„Jak to myslíte, že nevíte, kde je?“ zoufale zabořil hlavu do dlaní.
Rádci se mlčky dívali do země.
„Jaksi... Někam jsme ho odložili...“
„Jediná šance, jak ji najít, a vy ji někam odložíte?!“
„Inu, možná to tak mělo být,“ moudře pravila laskavá chůva předoucí u okna.
„Mělo být?!“ vrhl po ní vražedný pohled a málem i džbánek.
Raději se odmlčela. Rádci pro jistotu couvali.
„Nikam, dokud něco nevymyslíte!“
*
„S mladým mlátěj hormony,“ mumlal vztekle pod fousy nejvyšší rádce, „a našinec aby se strhal.“
Nesl nádobu plnou hlíny – pečlivě zhotovený výsek země z nádvoří, v jehož povrchu byla otisknutá dámská bota.

Už toho mám právě dost! Celý den někde trajdá, přihrne se jako milostpán, otisky zablácených kopýtek po celé světnici a kdo myslíte, že to bude uklízet?
Jsem rozhodnutý zmizet.
Samozřejmě jsem mu vděčný, že se mě ujal, když jsem byl děcko, ale za ta léta jsem mu všechno bohatě splatil. A nejen péčí o domácnost.
Na to si nestěžuju. Ale už mě nebaví být pořád zavřený v chalupě. Nechce mě pouštět ven, prý abych mu nenasadil parohy.
To má být zřejmě vtipný.
Až se zase zastaví jezinky, odejdu s nimi.
Ty jejich řeči o dvou prstíčkách...
Bude to příjemná změna!

Paní má, oceánů vládkyně
co dlíš kdes v tmavé hlubině
vyplav, bych spatřil zas
tvou bledou tvář, zelený vlas
Má paní, z hlubin bezedných
Nevěřím, že páchám hřích
když myšlenkami s tebou dlím
tak vyplav, ať tě popatřím.
Madono ze dna oceánu
jedinou já láskou planu
ty's ledová jak mořské dno
mě samotnému nesnadno.
Jsem snílek, když o tobě sním?
Že skutečná jsi, přeci vím
ač z pláže smyla stopa tvá se
v duchu tě vidím v plné kráse
Nechceš-li jít mi v ústrety
bych mohl tě líbat na rety
mlýnské kolo k tělu váži
a scházím dolů "naší" pláží.

Nebylo to tak od začátku.
Ostatně, když jste jenom kus dřeva, žádný velký apetit nemáte.
Jenomže nátlak byl setrvalý a důsledný.
Dědeček sázel na odvahu.
„Těch knedlíků je jen pár, Otíku. Nepřátel se nelekej…!“
A když je zdolal, vždycky se z hrnce vynořily další.
Otec byl přísný.
„Nepůjdeš od stolu, dokud nebude talíř prázdný!“
Maminka hrála na city.
„Jsi hodný chlapeček, když hezky papáš!“
Babička přemlouvala.
„Za tatínka, za mamičku, za pejska a za kočičku.“
Kočičku měl rád. Nikdy ho k ničemu nenutila. Když žvýkal ocásek, trochu se styděl.
Pak slupnul dědu, babku, tátu, mámu.
A mohl začít s dietou.

Tu jarní neděli ve vesnici všichni zasedli ke svým obědům, aniž by tušili nebezpečí. Malá, hnědá, tváře divé, plížila se mezi domy a nahlížela do oken. Občas se podívala do sešitu, který třímala (měl mimochodem na deskách nápis „polední menu“) a něco si pod vousy zamumlala. „Tady. Mařenka: pět let, 20 kg, ječí a odmlouvá … nebo raději tohle? Jeníček: šest let, 30 kg … hm, to vypadá slibně … pere se a říká sprostá slova.“
Z rukávů se vysunuly kostnaté pařáty a natáhly se do jednoho z otevřených oken.
Na věži kostela odbila jedna hodina.
„Zatracenej časovej posun,“ vyjekla polednice a zmizela.

"Občas bych si taky chtěla dovolit jít někam tancovat," povzdychla si Popelka nad hromadou učebnic.
"Ale to přece není žádnej problém," vyrušil ji nakřáplý hlas. Jeho majitelka se z čista jasna objevila v pokoji. Mávla cigaretou a, aniž by se Popelka zmohla na protest, zbavila dívku veškerého decentního oblečení. Než se nadála, byla Popelka oděna do hávu, za který by se jedna dívka u silnice nemusela stydět.
"Kdo jste?"
"Já jsem tvoje pouliční víla. Teď už upaluj a vrať se až v pravé poledne."
"Proč pravé poledne?"
"Děvče, v takovýmhle ohozu snad nečekáš, že tě princ nechá odejít před půlnocí?"

Všichni ten příběh znáte. Avšak asi nevíte, že Plaváčovi rybaření nestačilo. Byl zvídavý, takže ve volném čase studoval...
Nikdo vám neřekl, jak skeptický byl při cestě za dědem Vševědem.
Když se pak schovával pod kádí poslouchaje Vševěda s matkou, náhle  neodolal a kýchl.
Děd Vševěd to zaslechl.
Neměl ale chuť na druhou večeři, tak raději pohovořili. Tu se Plaváček rozpovídal, jak přece on nemůže být Slunce. Že slunce je hvězda, koule žhavých plynů...
Děd Vševěd mu celou dobu zvědavě naslouchal. Když skončil, pohlédl Plaváček na hodiny. Najednou si uvědomil, že bude poledne, naproti němu sedí Vševěd a venku je tma...

Ježibaba se unaveně zhroutila na židli a bolavou hlavu složila na stůl. Tolik se snažila, vyzkoušela už hrubou sílu, jemnou mechaniku i pokročilou magii, a ty zatracené dveře nic. Až přijde kontrola, projede to na celé čáře hned, jak jimi projdou, a nic jí nepomůže, že má pec jako hrad, na ní dvířka s vnitřním mechanismem otvírání a chlívky odpovídající všem hygienickým normám pro chov. Na střechu dala dokonce nainstalovat bezpečnostní záchytný systém, který zamezuje pádům neopatrných střecholezců!
A zbytečně.
Ono se řekne, dodržte pravidla příběhů. Jenže ať se člověk snaží jak se snaží, někdy to nejde. Perník prostě nevrže!