Pohádky

„Zahajuji tajnou schůzi osazenstva naší chaloupky,“ pronesl slavnostně Prófa. „Musíme vyřešit současnou situaci, a to hodně rychle. Já už týden mám den co den ustlanou postel, každý den je u nás umyté nádobí.“
„A kdo se má mýt každý den, když přijdeme z práce!“ skočil mu do řeči Rejpal. „Mě už to mýdlo leze snad i ušima. To nemluvím o tom, že se obden musíme holit, tedy kromě Šmudly. A tady Kejchal má rýmu ze všech těch voňavých serepetiček.“
„Kamarádi, já mám nápad,“ pronesl Štístko.
Za pár dní se v královských novinách objevil inzerát: Darujeme vynikající hospodyni. Zn.: Za odvoz.

Honza si nese raneček s buchtami. Usedá na mezi u cesty, v břiše už mu tuze kručí.
Náhle zbystří, na druhé strany cesty, ve stínu pod planou jabloní, sedí stařeček a hladově ho pozoruje.
„Vemte si, starý pane,“ nabídne mu vychovaně buchtu.
„Děkuji ti, Honzo,“ stařeček zná jméno i bez představení, „jak se ti jen odvděčím? Inu, už vím. Tumáš kouzelný meč, který umí drakům hlavy samy sekat.“
„Děkuji vám, velebný kmete.“
„A když půjdeš tamtudy, potkáš království, které sužuje drak.“
„Ó. Mnohokrát děkuji.“
„Neděkuj. Touhle smlouvou se zavážeš předat mi 15% z daní po první tři roky od korunovace.“

"No a ten mi na oplátku nabídl jehlu. A tu jehlu ti, Boženko, tady nesu."
Boženka se zhluboka nadechla.
Na jednu stranu, mohla jsem mít hroudu zlata, žít napořád v dostatku.
Na druhou stranu, kdyby ji muž šel prodat...
První varianta: klenotník by ho podezříval z krádeže. Zavřeli by ho a pomoci se nevolník nedovolá.
Druhá varianta: klenotník by mu nějaké peníze přece dal. Muž by se stavil v hospodě, všechny pohostil. Většinu peněz by utratil, a o zbytek by ho, opilce důvěřivého, nějací dobráci okradli cestou domů.
Je střízlivý, zdravý a nese drobný dárek. To je dobrý scénář, ne?

O smrti své milované se dozvěděl téměř před rokem. Tři z jeho hlav už na ni přestaly myslet, další se dokonce platonicky zamilovala do zlaté rybky, jedna hlava měla neustále migrénu, takže nemyslela na nic jiného, ale se zbývajícími dvěma byl problém. Jedné pořád slzelo pravé oko, ale statečně to sváděla na alergii. A poslední, to bylo nejhorší, ustavičně skládala veršované nápisy na hrob.
Tak si drak odletěl stěžovat jednomu svému kamarádovi.
Ten na něj upřel svých deset očí: „Hlavy vzhůru, příteli, ještě jsem tu já.“
Drakovi proběhl mráz po zádech, ale kupodivu nebyl nepříjemný. Naštěstí měl jen jedna záda.

„Kdo to kdy viděl, líbat žáby! Fuj!“
…
„Tahle cesta je příliš trnitá, pojedeme jinudy.“
…
„Pěkná bledá mrtvola, ale už musíme jet dál.“
…
„Ne, o ty ptačí šaty nemám zájem. Nejsem sběratel kuriozit.“
…
Tak projeli celý širý svět.
„Hlavu vzhůru, princi, konečně už na nějakou tu princeznu přece musíme natrefit. Tady to vypadá nadějně …“ utěšoval jej věrný sluha.
Princ opravdu pozvedl hlavu a spatřil na cimbuří obrova hradu na kopí napíchnuté hlavy těch, co se pokoušeli princeznu osvobodit před ním.
„Nemyslím si … jedeme domů.“
Tak se stalo, že si princ Opatroň žádnou princeznu nenašel a do žádné z pohádek se nedostal.

Začala být celkem spokojená v šatech služky, zatímco její komorné chystali svatbu s princem.
Naučila se ohlídat husy, odnášela slepičí vajíčka do zámecké kuchyně na dorty a tahala si bodláky z copu. Ruce jí ztvrdly a tvář zhnědla.
Zvykla si na každodenní dřinu, ale pokaždé když se jí zdálo, že její život předtím byl sen, přišla k bráně a zvedla oči ke koňské hlavě, kterou tam princova nevěsta dala pověsit.
„Ó, Falado, věrný koni,“ řekla.
Hlava otevřela už jen oční důlky a z tlamy jí vyšlo: „Má princezna husy honí. Vidět tě tak tvoje máti, do hrobu ji hoře sklátí.“

"Ale, ale, pane Magyáš, co to vidím... Kdypak jste si naposledy čistil zuby?"
Starý čaroděj si poškrábal bradu a odhadl to na dobu přibližně před sty léty, kdy se pošetile pokoušel navázat známost s jakousi bludičkou. Jelikož byl ale právě akusticky indisponován, pouze výmluvně pokrčil rameny.
"Myslel jsem si to! Tak si pište, sestro - pětka a šestka vlevo nahoře ex, sedmička vpravo jakbysmet...," rozplýval se blahem kostelecký doktor.
Čaroděj zaskřípal zuby.
"Jak dlouho už takhle vržete, člověče? Vždyť vy máte sanici úplně nadranc - to musí pryč!"
A než bys řekl švec, přibouchla se za doktorem se skřípěním dvířka od pece.

Bylo nebylo.
Spíš teda bylo.
V jednom království žili tři loupežníci.
No, žilo jich tam víc, ale o těch třech je naše pohádka.
„Po týhle cestě jezdí samí chudáci,“ stěžoval si Palčák.
„Když už jede bohatej, je dobře vozbrojenej,“ přidal se Kůja.
„Tak budem vokrádat chudý!“ rozhodl Chytrej.
„Chytrej, ty si blbej!“ namítl Palčák. „Chudý maj málo a neradi to dávaj.“
„Budou muset! Potřebujeme jenom krumpáč a závoru!“
Dali závoru přes cestu, Chytrej vybíral, Palčák s Kůjou se střídali u krumpáče. Markýrovali spravování povrchu.
Chudí dávali. Chudých je hodně, hodně drobných jsou taky peníze.
A co myslíte?
Nápad se ujal!

Vyplašená lesní zvěř prozradila blížící se kočár. A pěkně nóbl podle erbu. Diví muži se štulci popoháněli dolů, aby zastavili dvojspřeží dřív, než projede úvozem na širou pláň.
"Teď přišla tvoje velká chvíle, synku. Dnes budeš skládat svou loupežnickou maturitu," přehlušil ržání polekaných koní vůdce bandy s kloboukem naraženým do čela.
"Nezapomeň, co jsme tě učili!" přizvukovali ostatní lapkové.
Mladíček, kterému divže mléko neteklo po bradě, vážně přikyvoval a pozvedl bambitku:
"Hlavu vzhůru, gatě dolů!"
Dvířka kočáru se otevřela.
"S touhle variantou jsem se ještě nesetkal - zapište si to, Važuzle," pravil vlídně Patricij a pokynul vozkovi, aby pokračoval v cestě.

Hádej, princi, a pokud uhádneš, budeš mým mužem. Pokud ne, sejdeš ze světa smrtí své chyby.
Těžko to lapíš,
krví červené,
klepeta stiskla,
voda vzpomene.
Sladce se topíš
v chuti milené.
Jak zní tvá odpověď?
To je snadné, má paní. Odpověď je říční rak.
Ach...
Nepolapí ji, kdo si nepovšimne, odkud srdce dívky přilétá mu vstříc.
Červená je krev ze srdce a ona odtamtud vychází se stejně rudou zástavou.
Stesk stiskne ti srdce, když s milovanou nejsi.
Sladkou vodou je také tvé srdce.
Ale to mé jsi prohrál, princi.
Byla to láska a prince utopili v kotli s vařící vodou.