Utajený

A také jsem ti chtěl říct, že se blíží jaro.
Včera mě polechtalo na tváři, ruce mělo jemné a nesmělé jako víla.
Zavřel jsem oči. Slyšel jsem mízu hučet ve větvích stromů a hlína voněla jako staré vzpomínky. A ptáci, kteří vždycky bývají nejvíce vnímaví, to už nemohli vydržet a křičeli... a křičeli.
Nikomu jsem se neukazoval, ale oni přesto vycítili moji přítomnost a začali zpívat. Možná jsi jim ovládla těla, Jadis, ale jejich srdce stále patří mně.
Vím, že se teď směješ a nazýváš mě hlupákem.
Tak nech hlupáka, aby tě varoval.
Uteč z Narnie, Jadis. Tvá vláda skončila.

Třináctý březen je zase zpátky
Jak je ten rok jenom krátký
Čas letí si a tebe mění
A všechno čeká zapomnění
Vzpomínky dávné nejvíc se tě drží
Vzpomínky stezek, lesů, luk a strží
Vystoupej na obzor, jen ještě jednou zkus to
V Červeném dolíku je tolik let už pusto
Nadechni se větru a pohleď do dálky.
Dnes sama příroda si otírá ospalky
Cítíš tu touhu rozeběhnout se pryč
Z vlasů sníh opraš a ve slunci se vztyč
Paprsky ozáří třináctku knoflíků
Dávno cos odlovil svou sbírku bobříků
Však každé jaro k obzorům hledíš znova
A může za to knížka Foglarova

Každou chvíli to vypukne.
Stohlavý dav se tísní před okovanou bránou a nedočkavostí ani nedýchá.
3... 2... 1 – teď!
Vrata se otevírají a první nadšenci se dávají do běhu. Vzduchem se mihnou uspávací šipky, o kus dál ze zdí chodby vystřelí ostří kvalitních švýcarských seker.
Někteří jsou možná zaskočeni, někteří překážky míjejí bez mrknutí oka a tiše počítají. A nakonec pár nadšenců, kteří počkají na poslední minuty.
Špatný krok – plameny sežehly obočí neopatrným, ale to je nezastaví.
V zákrutě ovšem musí alespoň zpomalit každý.
„Za kachničky!“ zařve kdosi a první had se kácí k zemi.
Nic nezastaví účastníky DMD. Nikdy!

Prales.
LOVEC. (Puškou mieri na Tretieho hráča.) „Konečne ťa mám! Teraz to schytáš, aj s úrokmi za trubiroha Parrisha!“
TRETÍ HRÁČ. „Hádž! Hádž! Hádž!“
HLAS PRVÉHO HRÁČA. „Nájdi druhú! Potrebujem obidve!“
HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Mám ju!“
TRETÍ HRÁČ. (Dvíha ruky.) „P-počkajte...?“
HLAS PRVÉHO HRÁČA. „Podaj!“
HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Mám z hadov fóbiu!“
LOVEC. (Pohŕdavo.) „Padavky.“
HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Kopni ich!“
TRETÍ HRÁČ. „Mohol by som-“
LOVEC. (Zacieli.) „Drž klapačku. Parrish ma dostal, ale dvakrát tú istú blbosť nespravím. (Odistí.)
HLAS PRVÉHO HRÁČA. „Do pekla aj s pytónom! Prečítaj mi to!“
HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Jumanji!“
Všetko, čo hra vytvorila, odveje tornádo.

Svět miluje hrdiny. Ale jen málokdo se obtěžuje spočítat bezesné noci jejich milých.
Lidé neskládají ódy o manželce, která už popáté ohřívá čaj, popáté utírá neexistující prach na všech skříních a snaží se nedívat na hodiny, protože... proboha, už je tma a on říkal, že přijde brzy.
Nikdo neví, kolikrát se rozhodla radši neplakat a kolikrát měla pocit, že ji ten palčivý knedlík v krku asi udusí.
I dnes ťapká kuchyní od stěny ke stěně, kontroluje večeři, topí v kamnech a zkouší se modlit k Aslanovi.
Náhle kroky.
Utíká k oknu.
„Bobrová! Ženo moje! Už jsem doma a vedu hosty!“

Řvala a z očí jí tekly slzy.
-Nikdo mě nemá rád!-
Ellen jí soucitně potlapkávala po rameni.
-Vždycky, když někam přijdu, ostatní utíkají! Já se chci taky kamarádit!-
"Ale já jsem přece tvoje kamarádka."
Žertovně na ni zahrozila prstem.
"Měla bych se urazit, že mě nepočítáš."
Popotáhla.
-Já vím. A jsem moc ráda. Ale já bych chtěla mít taky klučičí kamarády. Víš, na posezení v hospodě nebo na hraní fotbalu a tak.-
Přikývla.
"Chápu."
-Myslíš, že mě lidi nemaj rádi, protože jsem moc zubatá?-
Královna vycenila na Ellen celé své chrupy.
Ripleyová se usmála.
"Myslím, že zubama to nebude, drahoušku."

Ocelové ostří se lehce přiblížilo ke kůži. Jak se kov dotl pokožky, vzpřímily se jí chlupy na krku. Polekaně sebou cukla. Jedním pohybem padly první oběti tiše k zemi. Hmota se čepeli bránila, seč mohla. Nakonec ale i ona skončila na podlaze.
Bude tam ležet, dokud ji někdo neodklidí.
"Tak a je to. Konečně jsme se toho hnusu zbavili. Jen se podívej, jak to teď pěkně vypadá."
"Ta ofina je teda pořádně zubatá. Už jsi mi sehnal uniformu?"
"Promiň, zlatíčko. Táta se nemůže soustředit na všechno. Snažil jsem se zachránit co nejvíc vlasů. Tak si vem svetr, má být chladno."

Vrm vrm vrm. Vraúúú! Jedůůů! Šlápni na to, přitlač na pedál, neboj se toho! Jsem sporťák, jsem závodnička! Aerodynamika mi říká pane! Vžum! A ještě vžum! Palivo kolotá, palivo přímo sviští motorem, jen ještě trochu, ještě víc, šlápni na to, ať můžu zrychlit! Necháme všechno za zády.
Zdá se, že i tvůj život. Nějak mi bledneš, pouštíš volant... Noha ti padá z plynu, pomalu zastavuji, to jediné vždy pomalu, nechce se mi, nechce se mi tě pustit. Stojíme u krajnice. Pomalu chladnu. Ty taky.
Jestli ti to přijde jako příliš velká cena, neměl sis začínat s upírem z Alfy Romeo...

Dodal si odvahu. Přece ví, že se nemusí bát.
I když posledně také…
Ne, to byla jen nějaká výjimka. Tentokrát se jistě nesplete.
A nebude tady přece pořád hloupě stát a čekat.
Neohroženě vykročil vstříc hafajícímu psovi.
„ÁÁÁÁÁ!“
O několik dní později:
„A představte si, pane kolego,“ pravil dr. Havlík, „že jsem tady toho pána měl už popáté. Vždycky ten samý případ. Napaden a pokousán zuřivým psem. Pokaždé zřejmě proto, že si počínal neopatrně. Prý věřil, že pes, který štěká…“
Doktor Vlach potřásl hlavou. „Po pěti případech by ten pán už mohl přikládat větší váhu statistice než moudrostem našich předků.“

Každý podzim halím své mohutné, sošné tělo do přiléhavého, bronzově lesklého šatu. Odvážné, snad.
Když přijdou mrazy, zachumlám se do kožíšku, měkkého, hebkého a tak bílého, že až jiskří. Oči vám budou přecházet.
Oteplí se, odložím kožíšek a oděju se do růžových krajek. Vypadám něžně, nevinně. A co teprve má květinová vůně.
V pozdním jaru nosím veselý světle zelený šat. Rozpustilost májových večerů.
To v létě volím tmavší zelenou, a ozdobím se rudými šperky.
Pestrý oděv si vezmu jen počátkem jeseně. Hýří žlutou, červenou, i trochou zelené.
Rostu do krásy. Rok za rokem. Dozrávám.
Počkat, co zamýšlíte s tou pilou?