Utajený

Chlapci trávili své prázdniny jako každý rok u své tety ve Skotsku. Toho odpoledne se rozhodli prozkoumat místní jeskyně nedaleko za vesnicí. Vybaveni baterkami a lanem vlezli do černého otvoru ve skále.
Ve studeném vzduchu jeskyně se srážela vlhkost a ve svitu baterek jiskřila krápníková výzdoba. Vznášel se tam však i mírný zápach hniloby. Když ušli několik metrů, něco jim zapraskalo pod nohami. Opatrně obrátili baterky k zemi a odhalily hromádky nažloutlých kostí.
Mladší z nich se rozklepal. “Nemyslím si, že by jsme tu měli být.”
Starší udělal několik kroků vpřed, když světlo dopadlo na něco bílého.
“Jé podívej, králíček!"

Na lov je nejlepší chodit v noci. Pod rouškou tmy se totiž dá najít ta nejlepší kořist. Stačí si ji vyčíhnout a pak se opatrně přiblížit. Někdy může šelma zaútočit ihned. Jindy se vyplatí vyčkat. A někdy kořist sama přijde k šelmě, jako třeba dnes.
Byl mladý. Možná až moc. Ale zakázané ovoce přece chutná nejlépe.
K šelmě domů šla kořist dobrovolně. Oblečení se zbavili rychle a chuť rtů toho druhého je zcela pohltila. Ta blonďatá lasička se přímo vybízela k ochutnání. Stačilo se jen zakousnout.
A když se druhý den probudili, Brian ještě nevěděl, že to Justin ulovil jeho.

Prochází ulicemi, na podpatcích našlapuje zlehka, jako na lovu, klapot střevíců pohltí rušné ulice. Nikdo si ji nevšimne.

(Kromě jednoho.)

Je všude, a zároveň nikde. Kdo ji viděl, změnil se. Kdo ji viděl, neví, jak vypadala. Zapomenou. A rádi.

(Kromě jednoho.)

Jejími skvrnami a pruhy, chránícími ji v městské džungli, jsou: rtěnka, patetická metafora krve. Pohled zespoda, zúžené zorničky, ve tmě kočičí. Varování v očích. Nepamatuj si mě. A ach, tak ostré zuby.

Kráčí sama, predátorka, v cihlových zdech a betonových blocích vyhlíží své další oběti, které, fascinované, jí vždy samy vklouznou do náruče.

(Kromě jednoho.)

The Dominatrix.

Šelma.

Irene.

Drobné stehy pečlivě vykreslují cestičku do pevné látky.
„Panáčku, ty bys mohl vyšívat!“ neskrývá obdiv hospodská.
Krejčí se ušklíbne. Ukousne nit, vezme do ruky nůžtičky a začistí nitky.
„Po tom neprahnu,“ zavrtí hlavou. Kývnutím přivítá nabídnuté pivo.
Vůně chmelu rozvazuje pevně utažené mašle na jazyku.
„Netušíte, kde já šil!“ stará hrdost nadme hruď.
„Pro koho?“ vyzvídají.
„Spíš co za to! Šatlavu, pověst i živnost v trapu – čím vyšší panstvo, tím menší vděk!“ hořce polkne.

Dokázal nemožné. Vytvořil mistrovské dílo.
Koho by napadlo, že v té zpropadené zemi tu látku doopravdy neuvidí vůbec nikdo – a za módního experta budou brát nedochůdče?!

První záblesk přišel zcela bez varování. Trvalo několik vteřin, než se mu vrátil zrak. Když se vzápětí zablesklo podruhé, mhouřil oči, ale stejně ho to oslepilo. Hned nato si zakryl tvář paží, takže další proudy světla už neviděl. Zacpat uši si ovšem nemohl a zvuky, které bez zraku nedovedl identifikovat, ho děsily. Zem rachotila tak mohutně, že měl dojem, že ho kamení za chvíli pohřbí pod sebou. Zažil už toho hodně, přesto tiše skučel hrůzou. Pak najednou... ticho.
Chvíli trvalo, než se odvážil otevřít oči. Hrobka byla otevřená. Jsou v svrabu.
*
„Nikdo nám sakra neřekl, že se bude dobývat ven!“

Vypni tu blbost a pojď na zahradu, řekl Pažout, ale Horáček odpověděl, to není blbost, je to vtipný, romantický, pojď koukat taky, venku je kosa a cedí, jenže Pažout odsekl, padá zahradnickej deštíček a ty jsi šelma podšitá, práce se štítící, a Horáček řekl, liška, ne šelma, a Pažout zavrčel, já ti řeknu, jaká jsi šelma, lenochod jsi, jenže Horáček opáčil, že lenochod vůbec není šelma, načež venku začalo lít jako z konve, Pažout se uraženě zavřel do ložnice, ale když přišel Horáček, už se usmíval, notebook na břiše, a řekl, Horáčku, šlohneme Šebestový sluchátko a pořídíme si pirátskou loď!

Hudba, světla, akce. Zkušená tanečnice ladnými pohyby dopřává pozornost šatům, které jí oblékli. Zdůrazňuje lehkost materiálu, bohatost zdobení, dokonalou souhru barev v pohybu i v klidu. Po chvíli uhrančivého vystoupení ji střídá druhá, vše zakončí třetí, nejvelkolepější. Diváci úžasem nejsou schopni slova, autor kolekce neskrývá pýchu nad svým géniem.
„Hm,“ ozve se po chvíli do ticha.
Obecenstvo strne, fashionista znejistí.
Hodnotitelka se ošklivě usměje a konečně poctí okolí slovy: „Tohle je vaše nejlepší práce, ano? Nezadala jsem vám snad téma fénix vstávající z popela? Toto byla možná slepice kulhající ze záhonu. Lituji, králi Kazisvěte, mou ruku nedostanete. To je vše.“

Rána.
Ticho.

V peřince z popela se něco docela zlehka pohne. Rozvířené šedé šupinky odkrývají první váhavé pohyby.
Pod popelem se zatřpytí korálkové oko. Omámeně zamžourá na svět.
Ozve se nespokojené pšíknutí.
Protažení hlavičky rámuje korunka z prachu a popela.
Rázně se otřepe. Hrdě (a vrávoravě) se postaví. Majestátnost obrazu naruší další pšíknutí.
Je zpátky.
Důrazné protažení. Bystré oči se rychle rozhlédnou.
Tlapky začnou energicky hrabat v popelu. Za chvíli spokojeně sevřou zlatý knoflík.
Hrabák se šťastně usadí v popelu ze spáleného saka.

„Musel jsem to spálit kvůli tomu jedu,“ povzdechne si Mlok.
Vyčítavý pohled.
„Ano. Příště ti ho odstřihnu.“

Jejím denním chlebem byla samota. Kam až její paměť dokázala sáhnout, nenašla nic než prázdno a osamění. Jako dítě toužila po přátelích nebo společnosti, ale zvykla si. Denně šlapala míle a míle pískem, v tichu si vydělávala na chleba. Nebyl dobrý, ale nasytil.
V chladných nocích snila o hvězdách, ale ne o tom, jak se na ně dívá, ale jak létá mezi nimi. Po probuzení si uvědomila, že se to nestane, a vyrazila zas a znovu do pouště hledat něco, čím by naplnila alespoň denní dávku.
Ten den si na chleba nevydělala, ale kluk jménem Finn ji vynesl ke hvězdám.

Zářivý úsměv.
Mrknutí.
Jemným pohybem zdůraznit svoje ramena.
Nechat si vlasy spadat do čela tím způsobem, který u romantických duší vyvolává reflex projet jimi prsty a u pragmatických duší potřebu zjistit, jak to, že pořád vypadají takhle.

Časem se původní ješitná hra změnila v obranný mechanismus. Pečlivě si (mělo to samozřejmě své příjemné stránky) budoval jistou pověst, aby bylo na první pohled zřejmé, co je jeho hlavní motivací.
Ve skutečnosti letmá sblížení chvilkově plnila hluché ticho.
Vyhledávat něco jiného si zakazoval. Nedá se říct, že úspěšně.

Věčnost je osamělé místo. I když jste Jack Harkness a málokdo vám dokáže odolat.