Utajený

Je příjemný večer, ideální k hraní her v dobré společnosti.
Pak váš přítel spokojeně zkříží ruce, zazubí se na vás a zavyje: „Šach mat!“
Namítnete, jestli si je jistý, a on, že mrtvého krále přece pozná.
Vzápětí trhne uchem.
Cosi dopadne na střechu a za oknem se sype zdivo.
Oba zvednete hlavy. „Ne.“
Ano. Oknem se dovnitř vřítí rozzuřená masa, šachovnice letí vzduchem, vy letíte vzduchem…

Thovt ze sebe setřásá omítku, zatímco Anubis vysvětluje: „Volal jsem šach mat, ne Sachmet.“
Lví bohyně cosi omluvně zavrčí.
Šachy jsou hra určená pro dva hráče, ale počet hledačů roztroušených figurek není nijak omezen.

Bylo zvláštní se po prázdninách zase vrátit do Bradavic. Jakmile vešla do třídy, cítila, jak se po ní spolužáci otočili. To pro ni ale nebylo nic nového. Věděla, že ji poznali ještě před tím, než vstoupila do dveří. Lidé jí vždycky říkali, že ji obklopuje aura andělské vůně. A to i přes to, že nikdy nepoužívala parfém. Povzdechla si. Netěšila se na to, až bude zase muset odmítat všechny chlapce, které potká. A jak na ni budou všechny dívky žárlit. Pramínek zlatavých vlasů si zastrčila za ucho a odhalila tím své perfektní obočí. Být dokonalá je skutečně ten nejhorší osud.

Bill seděla v TARDIS před velkou tabulí. Doktor zamával ukazovátkem.

"Co je tohle?"

"Brambora?"

"Ano, Sontaran. Jak poznáš Dáleka?"

"Vypadá jako pepřenka."

"To už bude pozdě, stačí slyšet "VYHLADIT". Co sochy?"

"Pozorovat a nemrkat."

"Správně! Co tenhle?"

"To vypadá jako... já?"

"Anebo přestrojený Zygon, nikdy nevíš."

Další list byl prázdný. Bill povytáhla obočí.

"Když máš pocit, že jsi něco zapomněla, je zle."

"Ale takový pocit mám pořád!"

"A teď to nejdůležitější - co uděláš, když někdo začne recitovat poezii?"

"...poslechnu si ji?"

Doktor udeřil ukazovátkem o tabuli. "Utečeš na konec vesmíru, pokud je ti život milý! S vogony si nebudeme zahrávat!"

Podívejme, vysázeli tu nové stromořadí, všiml si. A potom se na ty stromy překvapeně zahleděl.
Taková vzácnost to bývala. Pamatoval si jeden, který rostl v jejich čtvrti, a ten byl tehdy jediný široko daleko.
Odmala ho zajímaly květiny a stromy, a tenhle vzácný ho fascinoval. Na dvoře, kde rostl, se scházela parta, taková uzavřená společnost se svými rituály a tajnostmi, něco jako svobodní zednáři. Povedlo se mu do ní vstoupit a dostal list jako členský odznak. To bylo vzrušující.
Zamyšleně zvedl jeden jinanový list.
Jak je to dávno…
Ale možná i díky tomu vystudoval přírodovědu a stal se profesorem botaniky.

„A jestli se za ní nechcete odebrat vy ostatní," zamával výhrůžně prázdným květináčem, „tak se snažte."
Jedna přes druhou nasazovaly na listy a otvíraly květy. Být příští, kdo zmizí z prosluněného parapetu… hrůza pomyslet.
Jen bílá azalka pochopila, že se vyčerpávají nadarmo. Ubohá begónie se vydala ze všech sil, a když už nemohla dál, pán ji nemilosrdně odnesl.
Azalku čeká stejný konec, tak jako tak.

Neuspořádané houští na dvorku za antikvariátem neodpovídalo britskému klimatu.
„A je to, maličká." Její nový pán ji něžně zalil.
Nemohla uvěřit svému štěstí. Opodál dokonce roste její milá begónie!
Umřely a přišly do nebe. Určitě.

Štyria cudzinci sedeli v kupé a chvíľu na seba mlčky pozerali.
„Chlapci,“ neisto začal konverzáciu muž v laboratórnom plášti. „Máte nejaký sen? Mojim je do piatich rokov ovládnuť celý náš štát.“
„Iba štát?“ zasmial sa obor so zlatou rukavicou. „Vyhladiť polovicu vesmíru znie lepšie.“
Robot oproti nesúhlasil. „Vyhladenie je nelogické. My radšej upgradujeme. Máte záujem?“
„Mon Dieu! Neopováž sa! Ó, plačte nad tým, kto zaživa stratil svoju ľudskosť.“ Dlháň s rozvetvenými červenými vlasmi sa štítivo odtiahol. „K otázke. Päť rokov? Nuž, chcem zabiť jedného chalana...“
Obor si povzdychol. „Také slabé ambície. Keď získam všetky kamene... podaktorí z vás možno prežijú.“

Dobře znal pečlivě vykroužené linky pravidel, po nichž se očekávalo, že se bude pohybovat. Přesto příležitostně využíval výhod svého postavení; stavění chladných zdí k jeho údivu vyvolávalo v lidech jakousi podivnou představu důstojné arogance. Povrchní rozhovory ho unavovaly, hlučné davy v něm vyvolávaly tíseň, kterou zakrýval nadřazenou maskou, a marně hledal příčinu toho, že zřejmě všichni kromě něj považovali představu jakýchsi bujarých tanečních strkanic za vynikající zábavu.
A když mu ještě Bingley začal dělat dohazovačku, pohár jeho trpělivosti přetekl: Proč by se měl zajímat o nějakou ženskou, kterou ani nezná?! A hůř: proč se ten mizera Bingley zase musel trefit?

Továrník Mikulka právě dosnídal a kontroloval příchozí poštu. Káva v šálku voněla, na jazyku doznívala chuť krajíce chleba s jahodovou marmeládou, u stropu se vznášel obláček cigaretového kouře.

Továrník nožíkem rozřízl úřední obálku, začetl se, a zbledl.

Ústřední inspektorát Ministerstva financí...
...na žádost zemského finančního ředitelství...
...provedení inspekce...
...dr. Leopold Kos

Leopold Kos, zvaný Kat. Dokáže rozplakat i ty nejotrlejší. A hlavní účetní je v lázních, v továrně je jen mladý Sláma!

"Modrou limuzínu! Hned!" křikl na služebnou a vyrazil do továrny.

***

Už když probíhal halou, slyšel z účtárny slova, při kterých ho píchalo u srdce...

"Nečte! Múčie šnyré. Nedolobím!"

Vy tedy tvrdíte, že kdo chce dohlédnout daleko, musí se postavit na ramena obrů. Zajímavé.
A jako nepopiratelný muž činu samozřejmě také na ramenou obrů sám neochvějně stojíte, metaforicky řečeno.
Ale uvažoval jste ve svojí honbě vyšplhat se na obří ramena o tom, kde stojí onen zmíněný obr? Jste si jist, že ten váš obr nesedí po prsa v říčním bahně v našem městském přístavu, anebo nechrápe někde v jeskyni pod horami Beraní hlavy?
Děkuji, já se raději postavím na vrcholek pěkného vysokého kopce. Anebo ještě lépe, do koše toho úžasného zařízení, pod jehož nosným pytlem Leonardo právě zapaluje kahan.

Zaznívají hlasy, že je třeba přistěhovalce vítat a učit se od nich. Zcela nekriticky, neb máme prý být otevření... a vděční! Avšak skutečně náš odvěký nepřítel byl by tak snadno překonán? Nejde snad o jeho podlý trik?!
Prý převyšuje-li nás někdo, z jeho ramen uvidíme víc! Kdo ví, kam přesně chtějí ti, co toto tvrdí, komu lézt!
Cožpak my, národ kdys hrdý a silný, potřebujeme něčí sprostý hřbet jako žebřík?! Což zavřeme oči a nosy nad osudem našeho paláce?!
Ne, nikoli - máme malé nohy, ale je jich na tisíce, abychom jimi přivandrovalce hnali, kam patří!

pro Liliputské listy

znepokojený čtenář