Utajený

Některá přání, ač nejsou náročná, těžká ani nesplnitelná, přichází v nevhodné okamžiky a přinutí vás odbýt někoho, komu byste jindy snesli k nohám modré z nebe.
Stál jsem tam, celý vzteklý, hladový a umazaný od oleje. Zatracené slunce vypalovalo z mojí hlavy poslední zbytky příčetnosti. Někde jsem četl o mravencích, jež příroda vybavila stříbřitým brněním, aby odráželi co nejvíc slunečních paprsků. Vydrží v pravé poledne na přímém slunci sedm minut. Já, bez brnění, sedím tu už několik hodin. Zoufalý a zničený.
Prostě nemám sílu malovat. Dej mi chvíli, kluku, budeš mít beránka, slona a třeba celý svět. Ale teď ne.

Solidní stoosmdesátník bez závazků hledá družku ve věku sto padesát až dvě stě let pro společnou budoucnost. Vlastní byt není podmínkou, sám obývám rozsáhlou nemovitost ležící v malebné krajině jižních Čech. Ačkoliv jde o klidnou lokalitu, příležitostí ke zjevování je dost, zvlášť v letní sezóně.
Od partnerky požaduji loajalitu, spolehlivost, náležitě děsivý zjev a zejména aktivní přístup ke strašení – konkurence v blízkém i vzdálenějším okolí je silná.
Láska ke zvířatům podmínkou, vlastním přítulnou dogu černé barvy.

Zn: Ve dvou se to lépe straší.

Kontakt: Zvoníčkův mlýn, Hoštice 24, 387 01
PS: pro osobní návštěvu raději volte jiný způsob dopravy než vlak

Sam a Steve se sejdou v hospodě.
Sam je ten v zeleném tričku, Steve ten v tyrkysovém, jinak jsou to podobně hranatí drsní hoši.
„Ti zombíci mi dávaj pořádně zabrat, to ti řeknu,“ stěžuje si Steve.
„Hmm,“ nereaguje na to příliš Sam a radši si přihne piva.
„Nebo ti syčáci, nevěřil bys, co mi provedli včera – ale počkej, jak to teda řešíš ty, jak se těm zatraceným příšerám bráníš?“
„Já to řešit nemusím, já jsem Sam a Sam Ain't Minecraft! Já jsem svobodný software, můžu si dělat, co se mi zlíbí, a dokud si ty příšery nenainstaluju, nemůžou na mě.“

Tráva podivně studila.
Vítr nezvykle hřál.
A slunce...
Mizelo v útržcích prapodivné mlhy.

K tomu bolest hlavy.

Prozřel.
Pravděpodobně.

Slunce tak nízko nad obzorem.
Opar vystupující z lesů.
Muselo být ráno.

Na noc si nevzpomínal.
Na pozdní odpoledne ano.

Lámal si hlavu a potom i jazyk.
Nezvyklé jméno dívky s hřívou rudých vlasů.
Zaklel.

Ta dívka...
Rozlámaná slova a verše.
Přesto to nakonec dopadlo dobře.

Že ano..?

Jistě.
Usmívala se.
Na její úsměv s rudým pozadím se nedalo zapomenout.
Už nikdy.

Zastavil se na útesu nad rozbouřeným mořem.
Najednou věděl.
Usmíval se.

Pohladil zkrvavenou sekeru za pasem.

Rudá valkýra přilétala.

Netrpělivě procházel chodbami plnými dveří. Občas do některých nakoukl, ale vždycky je rychle zavřel a přesunul se dál. Potřeboval jenom najít jeden sejf, a pak bude mít konečně vyhráno.

Za každými dveřmi se nacházela jedna vzpomínka muže, kterého znal před mnoha lety, ale podle všeho se změnil. Ztloustl, začal se podivně oblékat a zdálo se, že docela opustil vědu.

Otevřel další dveře, ale to, co viděl, mu málem vypálilo oko. Starý muž stal před zrcadlem a předstíral, že špeky na jeho břiše mluví a pojídají sušenku.

Bill Cipher dveře s třísknutím zabouchl. Ze Stanforda Pinese se stal úplně jiný muž.

Vzpomínám, jako by to bylo včera. Když k nám tenkrát šel panu doktor a maminka mi nakazovala, ze můžu ukázat jenom zádíčka, to jsem tomu ještě vůbec nerozuměla. Pak jsem dostala první sukýnku, ta se mi moc líbila. Byla proužkovaná a když jsem se zatočila, bylo mi vidět až jéje. Smutná jsem byla, když jsme pochovali naši kočku. To jsem si mohla oči vyplakat. A pak se o mne začal ucházet ten fešácký poručík. Oči jsem na něm mohla nechat. Ta uniforma! Ten knír! Ten kariéní postup! A pak se to všechno néjak pokazilo. Nebýt otčíma, mohla jsem být vdaná.

„Mango? Tady Ananas,“ představil se do telefonu kapitán Lefebvre. „Už týden nemáme žádné zprávy od Marakuji.“
…
„Vám se také neozval?
…
„Ne, Karambola taky nic neví.
…
„Durianovi bych nerad do něčeho strkal nos, ale asi nebude zbytí.“
S tím kapitán zavěsil. Leč ani poslední rada od Manga mu příliš nepomohla. O zmizelém agentovi s krycím jménem Marakuja nic nevěděl ani Durian, ani Pitahaya, ani Guava.
Tu na dveře zaklepal kurýr s balíkem. Lefebrve ho otevřel a zbledl. Uvnitř byla roztrhaná slupka marakuji, provázek, kleště, zápalky a poštovní známka republiky Marina Veneta.
Teď už nás zachrání jen Bob Saint-Clair, pomyslel si kapitán.

Anina tvář byla uvolněná a práce, do které se pouštěla, připomínala zvláštní formu meditace. Soustředění střídal úsměv, rozhodila rukama a stvořila vzpomínku. Pár dětí, svíčky, balónky, dort. Stvořit prostředí hezké zahrady s pár speciálními detaily jako houpačka, pohozené kolo a uvolněné prkno v plotě. Hotovo. Vzpomínka byla kompletní, sada 3-8 by měla sloužit v mateřských školách, je tedy třeba dbát na hezké vzpomínky na vlastní dětství.
Ana se nadechla, zamžikala a potlačila pár vlastních vzpomínek. Ale dřevěný koníček, dárek od okupoval její mysl a odmítal odejít. Ostatně, proč ne, řekla po chvilce. I to je součást plánu.
Detektiv K procitnul.

Seděla usazená poblíž oltáře, bradu podepřenou, prohlížela si nashromážděné věci, a vzpomínala...

Tenhle byl mrštný jako had. Bronzová zbroj a nechutně ostrá sekera. K tomu zelená tunika. Malachit.

Nebo tamten? O dvě hlavy vyšší než ona. Ostnaté brnění, v rukou kyj. Žula.

Tenhle zbraň neměl. Filozof. Chtěl ji udolat argumenty. Jadeit.

Zvláštní, že pokaždé je výsledkem jiný kámen. Tucty a tucty, a žádný z nich stejný.

Zrak jí padl na malou křišťálovou sochu poblíž vchodu. Tohle jsem nechtěla, ale vyděsil jsi mě. Proč si pasáčku musel chodit zrovna sem?

Ze vzpomínek ji vytrhl zvuk kroků. Hadi na její hlavě zasyčeli.

"Pozor, už jde, už jde!"

"Ona je tak krásná."
"Jednou rukou přesekne sele."
"Viděli jste její zuby, když jedla kozomuta?"
"A jak skvěle umí rozehrát srnabal."
"Bude si dnes zase mýt vlasy?"
"Tiše, ať nás neuslyší! Blonďáku, schovej se, jsi za Kamenem hrozně vidět."

"Ať se Kámen přikrčí, nevidim přes něj."

"Pšššt!"

"Chlapi, kdo to tady tak funí? Kámen?"

"Já to nejsem."

"Já taky ne!"

"Tak kdo to teda je? Jéje, šéfe, co tady děláte...?"

"Co by, koukám na svojí ženu. Znáte mojí ženu? Pěkná, že?"

"Šéfe, my tady taky koukáme na tvojí ženu."

"Tak vidíte, tak jsme si kvit."