Utajený

"Vůbec to není fér," brečela si u stolu do kakaa drobná holčička, zatímco Drahoušek pekla čokoládovou bábovku, předseda chystal na stůl výběr všech našich deskových her a Jean vyřezával z kusu dřeva panenku - vše, aby ji přivedli na jiné myšlenky. "Babičce vlezl do chaloupky, sežral ji, pak i mě spolknul... Kdyby nás myslivec nezachránil, jsme dočista mrtvé! A oni ho teď vyšetřují, prý kvůli utý-utýrání chrá-chráněného ži-živočicha."
Utřela si nos do rukávu.
Podal jsem jí kapesník. "Určitě to dobře dopadne. Ten vl.."
"Nemluvte o něm!" vypískla a stáhla si přes oči červený čepec. "Nebo přijde sem!"
Venku se ozvalo zavytí.

Obecně vzato, vždycky záleží na dotyčné osobě.

***

I když se v dospělosti naučil svůj strach alespoň trochu ovládat, a jeho žena s povděkem kvitovala, že dokázal vzít do ruky alespoň ty malé, do těch konkrétních hlubin Zapovězeného lesa by ho už nikdo nedostal.

***

I když měl fyzickou existenci dávno za sebou, a mohlo by se zdát, že je díky Síle oproštěný od emocí, vzpomínky na bitvu v paláci na Naboo ho naplňovaly smutkem.

***

I když moc dobře věděla, že jí zrovna tahle chvíle v jejím poslání nejvíc pomohla, na osamělý hrob Pauly Schultzové vždycky myslela jen s mrazením v zádech.

„Pane faráři, vy to nebezpečí normálně podceňujete.“
„Jaké nebezpečí, paní Kapustňáková?“
„Zdalipak víte, z jakýho dřeva jsou naše kostelní lavice?“
„Z dubu. Vyplňoval jsem to do-“
„A to já zase vim, že dubový dřevo je tvrdý, to vám nesežere ledajaký červík!“
„Červotoč.“
„A stejně sou naše lavice samá díra!“
„Všiml jsem si.“
„A nepřijde vám to divný, že se to tak zkazilo až před nedávnem?“
„Nevím, kam tím míříte.“
„Vy ste tu byl tehdy novej, ale pamatujete přece na ty cizí lavice, co tu ňákou dobu byly?“
„Měly je tu dočasně uschované sestry Boromejky.“
„Boromejky! Z jedničky! Já to věděla!“

Výkřik.
Náraz o větev.
Sice mu vyrazila dech, ale dokázal se jí chytit.
Znovu se pořádně nadechl, až když na ní seděl.
Ledový klid by člověka neměl opouštět ani ve vyhrocených okamžicích, ten výkřik si mohl odpustit...
Trochu bezvýchodná situace.
Rozhodl se postupovat metodicky.
Samozřejmě.
Strom.
Dub.
Pravděpodobně Quercus palustris Reichenbachii, vzhledem k lokaci.
Irelevantní.
Je to medonosná dřevina.
Opět, irelevantní.
Je tohle stres?
Rád by tuhle myšlenku hlouběji prozkoumal, ale později, až si nebude připadat jako červík vyklovaný ze stromu.
Támhle by možná šlo přelézt z větve na skálu.
Watsonovi to vylíčí jinak.
Nebo se mu radši vyhne.
Prosté.

Buch.

Dřevěný tlouk duní mezi písky pouště. Vítr šlehá do jejich tváří. Ve vzduchu je cítit napětí, očekávání, strach...

Buch.

Dubové dřevo rezonuje zemí.

Buch.

Co to vidí v dáli? Je to fata morgána? Nebo kůže červa, který se blíží k nim?

Buch.

Jejich srdce buší do rytmu dřeva. Zpívá píseň, pojď, pojď, pojď.

Dokaž, že máme pravdu, přines nám důkaz.

Buch.

"Ivane, já si myslím, že asi nepřileze."
"Určitě tam někde je! Musíme být trpělivý! Nebo je možná někde jinde, poušť Gobi je obrovská!"
"Možná je to opravdu jen mýtus..."
"Ne, Olgoj Chorchoj je opravdový a my to dokážeme!"

Jemná ústa, zlatavé vlasy,
kdepak, Múzo, pobýváš asi?

Ne, takhle to nepůjde.

V duchu večírků se skrývá
láska věčně mladá, živá,
jako holubice sivá…

Láska… jako holubice? Takhle to přeci nejde.

Neznám nad ni větší krásku,
nad tu modrookou plavovlásku.
Na srdci však nosí masku.

Seškrtat, celé, odshora dolů.

Co duše ukrývá nelze říci,
snad je to vepsané v mojí líci?
Kde najít pravdu, cíl mé píle?
Je dobře schován v každém díle…

Vytrhl ze zápisníku další list a zmačkal jej do malé kuličky, která vzápětí dopadla mezi ostatní. Basil Hallward se rozhodl poezii opustit. Místo toho se stal malířem.

Chvíli trvalo, než na ně bolest dolehla, ale když k tomu došlo, budili se někdy slzami a dlouho zírali do noční tmy, než se jim podařilo přes úzkostnou bezmoc znovu usnout. Čtvero zraněných, čtyři tóniny smutku.
Ale když pak našli mezi směsí vyčkávajících očí ty jediné, na malou chvíli všechna bolest ztraceného království i ponížení jejich nedětských duší zmizela, protože tam měli skoro všechno, ale tady měli matku. Petr se ani nesnažil skrývat slzy, když ji sevřel v náručí (připadala mu teď mnohem drobnější), a všichni měli pocit, že v té písni zmaru je snad přece ještě čeká nadějnější sloka.

Když s tím přišel, cítila se polichocena.
Nový básnický žánr, a jenom pro ni?
Čtrnáct řádek. Čtyři strofy. A spousta milostného citu uvnitř.
Jenže … on asi už slávě a podobným věcem uvykl, ale ne ona. Kamkoli se vrtne, kradmé pohledy a pochechtávání sousedek. Okázalé okukování od mužů. Pozdravy „Buď zdráva, múzo!“ a „Těpic, Erató!“ ještě nebyly to nejhorší. Jakoby nenápadné citace některých vydařených pasáží, když si vybírala v krámku ryby …
Její manžel to snášel kupodivu dobře. Tvrdil, že se už devadesát let ničemu tolik nezasmál.
Přitom ten nápad nebyl špatný. Určitě má velikou budoucnost.
Ale proč zrovna on? Proč Trubadix?

Hučení v uších, další skok.

Město, starobylé, kamenné domy, úzké uličky, dvorečky, podivné pouliční osvětlení.

Křik výrostků v dálce protínající padající šero. Čtveřice chlapců plížících se tmou. Kousek za nimi pátý držící malého bílého psa.

Nevšimli si jí. Vidí žluté špendlíky zapíchnuté do klop jejich oděvů.

„Opatrně,“ promlouvá vysoký blonďák, „teď už jsme na jejich území.“

„Ještě, že tu s námi není Rychlonožka s Bublinou. Ti by nás prozradili hned.“ pronese ten s podivnou červenou čepicí na hlavě.

„Nebojte, spolu vše dokážeme,“ pronese vůdce.
To už ale k němu běží bílý pes, který se úspěšně vysmekl.

„Bublino! Co ty tu!"

"Bubliny nad lidmi vidíte, říkáte?"
"Jo, pane doktore. Ale ne prázdný, bílý, to ne. Jsou v nich slova."
"Nějaká konkrétní slova? Nabádají vás k něčemu?"
"No, ne, je to do písmene to, co lidi říkají. Jako kdyby někdo chytil jejich řeč a vytisknul ji do bubliny nad hlavou. A někdy taky citoslovce!"
"Hm, hm, jak zvláštní. Ale myslím, že jsem o podobné nemoci slyšel od kolegy. Ach, ano. Quarto murum solveret... Vzácná, ale vyskytuje se."
"A dá se to nějak léčit?"
"Léky nejsou, lze pouze zkusit změnu přístupu. Buďte co nejnudnější. Žádná dobrodružství, prkotiny ani zábavy. A možná to přejde!"