Utajený

V době, kdy ze sociálních nůžek zbylo něco jako sociální pravítko (nebo spíš gilotina pro spodních 98,6 % lidí), začaly vyplouvat na povrch jisté zásadní problémy.
Jedním z těch nejpalčivějších byl stav pláží. Vlny vyloženě rušily a výška hladiny se neustále měnila, což bylo skutečně nepohodlné.
Byl proto vypracován plán, který všem, na kterých záleželo, připadal jako skvělý nápad. Zahrnoval něco, čemu kdosi v bílém plášti říkal gravitační prak.
Po pár týdnech příprav byly vystřeleny rakety.
Jenomže...
Měsíc, místo aby nás opustil, začal kolem Země rotoval tak rychle, že následné tsunami spláchly veškerou pobřežní hypercivilizaci.
Vybuchly sopky.
A spadl internet.

Upřímně, čekal jsem trochu dramatičtější efekt. Třeba nějaké to hluboké, nebezpečné burácení doprovázené křikem vyděšených lidí a zmateným pobíháním sem a tam. Možná jsem doufal, že se ti nevděční parchanti na poslední chvíli obrátí zpět ke svému pánovi, budou škemrat a doufat. Chtěl jsem se vznášet ve vzduchu nad vší tou zkázou a kochat se těmi zmatenými pohledy, když neudělám nic.
Ale moje představy byly liché. Ozvalo se tiché šumění a vody bylo tolik, že se neměla šanci rozlévat a rovnou se nad městem uzavřela. Tichá a klidná, jako by tam patřila.
Zatracená voda, zamumlal Islington a přihnul si vína.

Je z nich snad nejhorší.

Je prostořeká. Na každou větu má ostrou odpověď a vyčítat umí jen prostým pohledem. Trvá na své morálce a neváhá dát najevo i vlastnímu rodiči, že překročil hranici.
Snad je nejchytřejší, rozhodně není nejkrásnější. A nic si z toho nedělá! Neláme si hlavu, co s ní bude. Šikovná je dost, ale nijak moc své schopnosti nepěstuje, nepřepíná, neprodává.
Zná ze světa dost a zpropadeně dobře vidí do lidí. Nedokáže předstírat, lhát, zapírat, ani pro dobrou pohnutku. Upřímnost je u ní rychlejší, než myšlenka.
Jediné Jane si snad nekriticky váží.

Jediná z nich za něco stojí.

Odmala jako by se něčím odlišoval a nezapadal mezi ostatní, i když nevěděl přesně, čím to je. Až mnohem později poznal důvod. Nepatřil k nim tak docela. Jeho otec patřil k nenáviděným utlačovatelům! K nim nechtěl a ani by ho nepřijali.
Zčistajasna se však jeho osud změnil. Stal se hrdinou, pak dokonce uctívaným prorokem, aniž by o něco takového usiloval. Možná tedy byl jeho úděl opravdu výjimečný. Snad právě on měl svůj národ dovedl ke spáse, ačkoliv ještě netušil, jakým způsobem.
Ovšem když shlížel na své bývalé druhy, jak mu vzdávají na Kalvárii hold, byl by dal přednost obyčejnějšímu údělu.

Ve vzduchu se rozplýval namodralý kouř vonící střelným prachem. Kroutil se a trhal v horkém vzduchu nesnesitelně pomalu ve srovnání s výstřely, které předcházely. Rány vystřídalo ticho. Hudba přestala hrát, ostruha sotva slyšitelně cinkla a zanechala rýhu v parketách, když cuknul nohou v předsmrtné křeči. Potom už se nepohnul.
Látka nové košile nasakovala krví na mnoha místech. Na místech, kde látku protrhly kulky. Jedna z temných, vlhkých skvrn se hladově rozpínala tam, kde dřív byly slyšet ozvěny úderů srdce.
"Uvidíme se na hřbitově, nádivo!"
Horác Badman se triumfálně rozesmál. Jejich příští setkání si v té chvíli zcela jistě představoval jinak.

Na světě žilo mnoho lidí, někteří dobří, někteří špatní a jiní něco mezi. V každé zemi i království se našlo trochu od každého. Strážci zákona i soudci sice zkoušeli nastolit spravedlnost, ale pokud selhali, vždycky tu byli oni.

V mnoha podobách pozorovali lidi i jejich skutky a trpělivě čekali. Dobře věděli, že pravá povaha se jednou ukáže.

Seděl na trůně a se smíchem listoval tlustou knihou. Lidé byli všelijací, ale jejich hříchy občas přesáhly takovou míru, že byly neslučitelné se životem.

Lucifer práskl bičem a počkal, až se čerti shromáždí.

"Je nejvyšší čas přinést k nám do pekla Dorotu Máchalovou!"

Aha, tak tady život definitivně vyprchal.
Na lesní cestě leží lidské tělo. Tedy většina jeho částí. Hlava a trup to ještě táhnou spolu, končetiny se zřejmě vydaly na výlet. Dvě nohy, ruka, kde je ta druhá?
Jo, tamhle v keři.
Rozklad ještě nezačal, ale krev už se do země vsákla. Napadá mě asi tak pět literárních postav, které by podle těchto indicií dokázaly přesně určit dobu smrti, ale já mezi ně opravdu nepatřím.
Já jdu jen tak kolem a nemám takové to puzení začít hned pátrat.
Takže prostě zamířím dál.
Žádný problém.
Mrtvola otevře oči a vycení zuby.
„Nikdo neprojde!“

Nechci! Já ten majetek prostě nechci. Tatínek mi stále říká:"Františku, nauč se dívat do trouby, nauč se dívat do trouby..." Vždyť to neumím a ani se to nenaučím. To je pořád trápení. Jako dneska, přijde chlap, botky nablejskané a místo aby se ptal na něco pořádného, chce vědět, který z nápadníků jeho dcerunky chrápe, když spí anebo nechrápe, když nespí... Takové voloviny...

Starat se o takový pozemek, to dá, panečku, práci. Já vím, že mne má tatínek rád, ale proč ho neodkáže Václavovi? A ten si v klidu v Praze popelaří. Tak to tedy ne. Dneska mu to řeknu.

Jaké je mé druhé jméno?

Na jaký hudební nástroj umí hrát Eugene?

Komu patřilo auto, které jsme ukradli s Mosesem, když se připravoval na řidičskou zkoušku?

Jak se jmenuje bratr našeho milovaného bývalého ředitele?

Jakého domácího mazlíčka měl ředitel během našeho studia?

Kdo byl náš nejzavilejší nepřítel na škole?

A kdo byl zajat jako rukojmí během našeho prvního oficiálního zásahu?

Kde pracoval Leslie před tím, než se přidal k policii?

Jaký přízvuk předstíral tady George, když jsme nastoupili?

Čím se proslavil Larvell i mezi kriminálními živly?

Kdo z našeho ročníku má nejvyšší hlas?

A jak se jmenuje náš nejoblíbenější bar?

Zachmuřeně přehlédne bílé zdi. Před očima se na nich coby poněkud zašlém plátně odehrávají příběhy: vybledlá skvrna po obraze, který museli sundat, protože na babičku moc civěl, hrana odřená při stěhování nábytku, když zeť prohlásil, že ten gauč se tam samozřejmě vleze, kreativní výbuch voskovek, když se babička u hlídání vnoučat zapovídala se sousedkou. Jako archeolog odkrývá stopy životů, které plynou mezi těmito zdmi.
Přesně ví, co potřebují stěny i jejich majitelé.
Pokýve hlavou a zaboří štětku do barvy.
Nahlas říkají „bíle“, ale on slyší nevyřčenou prosbu: „Namaluj mi celý svět!“.
A on ho namaluje. Jako že se Hamouzek jmenuje.